Gruzínské Velikonoce u Šimona a Judy v podání souboru Shvidkatsa

Pro gruzínský mužský sborový acapellový zpěv nemáme v našich středoevropských podmínkách uspokojivé srovnání. Přináší něco mezi hudbou lidovou, liturgickou a koncertní. Pro nás je seznámení se s ním obohacením a je dobře, že se tohoto přínosného gesta v Praze ujal právě Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK.

Podle vyobrazení na koncertních letácích soubor Shvidkatsa vystupuje v gruzínských černých úborech, jejichž doplňkem je tradičně bodná zbraň, dýka. Vzhledem k tomu, že na jeho letošním jarním turné rozhodně nejde o žádné násilí, v Praze se beze zbraní u pasu obešli. Soubor tvoří sedm zpěváků. Tento počet má svoji logiku, souvisí totiž se specifickým typem zpěvního projevu. O co jde. I my, zde ve středoevropském tradičním okruhu, klademe v mužském ensemblovém vokálním projevu důraz na témbrovou kvalitu, v Gruzii však má tento akcent přímo zásadní význam. Sedmičlenná sestava je již dostatečně velká na to, aby evokovala sborový dojem. Větší počet hlubších hlasových poloh však navíc slouží i k realizaci specifické, v Gruzii často užívané hudební faktury, jejíž podstata se opírá o bohatě znějící, extrémně dlouhé prodlevy, převážně na jednom tónu, a ty jsou závislé na možnosti střídavého sborového dechu. Další zvláštností gruzínského zpěvu je to, že důležitou roli v něm hraje častý výskyt disonantních sekundových souzvuků. Našemu hudebnímu cítění sekundy moc nevyhovují, rádi po nich očekáváme rozvedení do konsonancí. Zde mají naopak samy o sobě specifické kouzlo a ve spojení s hlubokými polohami zdravého mužského hlasového fondu působí přímo magicky. Ač sedm hlasů nabízí velké souzvukové možnosti, akordická sazba zde není příliš rozvinuta. Pevně postavena na rozvážné basové linii, bohatě si vystačí jen s jednoduchými spoji bez nám tolik blízkého kadenčního průběhu. Právě díky této své jednoduchosti jsou však harmonie o to více působivé.

Vysoké barytonové a tenorové polohy, zejména v jednohlase, jsou ve své podstatě tvořeny čistě diatonickými liniemi. Na rozdíl od našeho zpěvního projevu jsou však často zdobeny bohatou melismatikou, kterou z naší perspektivy vnímáme jako bránu do orientu.

Výše popsaná charakteristika vystihuje podstatu úvodní písně, která nese název Chakrulo. Je z východní Gruzie a je tak cenná, že byla zařazena do seznamu nehmotných kulturních statků UNESCO. V podobném duchu probíhal celý večer. Umělci provedli ve dvou blocích celkem osmnáct skladeb. Jejich autorství je v převážné většině případů lidové, některé jsou však až tisíc let staré. Odráží se v nich křesťanská tradice, a tedy i v těchto dnech aktuální velikonoční příběh. Neobyčejně působivá je kupříkladu píseň Shen khar venakhi, což je zpěv o Bohorodičce. Má tři sloky, stojí na chorálním základu z přelomu 11. a 12. století a je připisována gruzínskému králi Demeterovi. Její provedení vzbudilo u posluchačů mimořádný ohlas, bralo až dech. Zvlášť silně zapůsobilo na přítomné, převážně mladé krajany interpretů. Nalezneme zde však i současné autory, jmenujme například Revaze Lagidzeho, Jansuga Kakhidzeho, nebo Davida Toradzeho.

Bylo možné slyšet i píseň z okruhu městského folkloru – pro mnohé, zejména starší posluchače, známá píseň Suliko, na níž je však patrný silný vliv západní Evropy. Za připomínku stojí i instrumentální doprovod některých písní. Vytvořila jej kytara v rukou jednoho z pěvců, bližší autentické podobě gruzínského zpěvu je však jiný strunný drnkací nástroj, má název panduri. Jeho role zde není virtuosní, svojí monotónností a podmanivou zvukovostí pomohl vytvořit vskutku nezapomenutelný, nevšední a hluboký dojem z tohoto svátečního koncertního vystoupení.

Gruzínské Velikonoce
26. března 2024, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy

Účinkující
Shvidkatsa