Guntram potřetí

aneb ještě několik poznámek ke koncertnímu provedení Straussovy operní prvotiny
(2. 3. 2014 Semperoper Dresden)

Dovoluji si navázat na dva předchozí články (autoři Robert Rytina – 13. 2. 2014 – zde a Petr Matuszek – 28. 2. 2014 – zde) a doplnit i zpřesnit některé faktografické údaje, především ke genezi díla.Vznik Straussova Guntrama je výsledkem stavu německé operní tvorby poslední čtvrtiny 19. století. Richard Wagner, který neměl přímé žáky, svou osobností i dílem ovlivnil dvě generace operních skladatelů. Každý operní německý skladatel byl s Wagnerovým dílem srovnáván a všeobecná adorace Wagnerova díla i jím hlásané estetiky se stávala normou, před kterou nebylo úniku od počátku sedmdesátých let 19. století. Německý skladatel té doby měl jen několik možností, jak se s wagnerovským obrovským stínem vyrovnat. Situace byla jiná u komorní a symfonické tvorby, kde souběžně působily další velmi různorodé osobnosti. Ale operní skladatel, který chtěl obstát, mohl volit mezi následujícími možnostmi:

1. Zařadit se do řady přímých epigonů díla Richarda Wagnera, což byla skupina několika desítek (dnes prakticky zapomenutých) skladatelů, komponujících ve Wagnerově stylu – ovšem s mnohem menší invencí. Pro jejich díla je typický výběr z námětového okruhu severských mytologií, eposů a ság, ale také antické mytologie, častěji se také objevují náměty inspirované autory a díly minnesangu, tedy německé milostné poezie dvorského typu 12. a 13. století.

2. Únikovou cestou, jak se vyhnout srovnání s dramatismem Wágnerova díla, byly „dětské“ opery, z nichž na repertoáru dodnes zůstává Humperdinckova opera Hänsel a Gretel (Perníková chaloupka – 1893). Ale tento skladatel napsal ještě několik dalších pohádkových oper. Jediný syn Richarda Wagnera Siegfried se také vydal tímto směrem a zkomponoval více než desítku pohádkových oper na vlastní texty (od roku 1899), odehrávajících se často ve středověku a vycházejících z klasického okruhu pohádkových námětů, především sbírek bratří Grimmů.

3. Třetí možností byla tzv. cesta „Volksoper“, tedy lidové opery, která rezignovala na větší umělecké nároky a svou přístupností, líbivostí i výběrem až podbízivých námětů se přibližovala širokému publiku. Zde určitou roli sehrávala i obrovská operetní produkce poslední čtvrtiny 19. století, která chrlila množství děl nejrůznější úrovně. Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru byl rakouský skladatel Wilhelm Kienzl a jeho opera Der Evangelimann (1895) a také skladatel Ignaz Brüll. U obou se objevují náboženské konotace v řadě děl, ovšem v zjednodušené formě (otázka potrestání dávného trestu, odpuštění, pokušení a jeho odolávání).

4. Od poloviny 19. století v Německu mimořádně úspěšný žánr tzv. „Spieloper“, poněkud obtížně definovatelný útvar, typický zábavností, pevným propojením slova a hudby, často důmyslnou zápletkou a výraznými komickými charaktery. Do této skupiny patří řada děl Alberta Lortzinga, Nicolaiovy Veselé paničky windsorské (1849) nebo Corneliův Lazebník bagdádský (1858). Žánr se ovšem začal vyčerpávat, a už sedmdesátá léta 19. století nepřinesla díla, která by se dlouhodobě uplatnila alespoň v německém repertoáru – snad s výjimkou Zkrocení zlé ženy Hermanna Goetzeho (1874) a Trubače ze Säkkingenu Victora Nesslera (1884).

V souhrnu tedy vedle masivního rozmachu italské a francouzské opery a intenzivního rozvoje některých národních škol (Rusko, Čechy), vedle díla sebestředného velikána Richarda Wagnera, neexistovala trvalejší německá operní škola, ke které by se mohl skladatel přihlásit. A na takovou půdu vstupuje i Richard Strauss, který započal kompozici na opeře patrně kolem roku 1892, kdy už našel vlastní orchestrální jazyk a měl za sebou již několik úspěšných symfonických básní, rané nástrojové koncerty i komorní hudbu.Okouzlení Richarda Strausse pro dílo Richarda Wagnera začalo již ve studentských letech. Wagnerovský osobní kult posílila i návštěva Bayreuthského festivalu v roce 1882. Posilovaly je i vztahy s propagátory Wagnerových principů tvorby a interpretace jako dirigentem Hansem Bülowem nebo dirigentem a skladatelem Alexandrem Ritterem. Vrcholem kontaktu s wagnerovským světem byla účast Richarda Strausse jako hudebního asistenta při realizaci Parsifala na Bayreuthských slavnostních hrách.

Proto není divu, že se Strauss nadšeně přihlásil ke koncepci Gesamtkunstwerku a k zamýšlené opeře napsal sám libreto. Právě analýza libreta nás přivede k původní ideové koncepci díla. Již jméno titulního hrdiny – Guntram působí jako složenina ze dvou jmen hrdinů wagnerovských děl – Gunthera a Wolframa. Děj opery využívá oblíbené motivy hned z několika Wagnerových oper. Křesťanský či spíše v koncepci již katolický řád Streiter der Liebe (nikoli Rytíři lásky, ale těžko přeložitelný výraz, spíše než ve smyslu bojovníků, ve smyslu ochránců duchovní lásky k bližnímu) nacházíme ve více či méně obdobné podobě například v Parsifalu. Výhradně mužské řádové seskupení, soustřeďující se na askezi, bylo jedním z ideálů právě středověké literatury v německém jazyce. Další motivy děje jsou převzaty z Mistrů pěvců norimberských (přednes písně při oslavě v rámci zápasu pěvců), z Tannhäusera (zápas mezi duchovní a tělesnou láskou), vzdorování zlu čistou myslí a myšlenkou (v řadě Wagnerových děl), i soud za provinění proti předpisům řádu atd. Třetí dějství opery je koncipováno jako „tristanovské“, tedy vášnivá scéna mezi sopránem a tenorem, přerušená jen výstupem otcovského basu.Přesto Strauss v libretu přichází i s dobově originálními myšlenkami, například akcentací odmítání války, což byl ostatně jeho osobní celoživotní postoj. Pacifistické myšlenky by mohly souviset s knihami známé pacifistky Berthy von Sutter. Na svou dobu jsou neotřelé i myšlenky závěrečného Guntramova monologu, ve kterém nabádá Freihildu k samostatnému životu a konání dobra přes všechny překážky. Ženské emancipační názory se například ve Wagnerově díle nevyskytují vůbec. Přesto názorově i básnicky libreto s podnázvem Handlung (tedy děj, o třech oddílech) eklekticky vychází z libret Wagnerových oper. Jiná je ovšem dramaturgická skladba díla, i když nemáme k dispozici původní verzi díla (trvající cca 3 hodiny a 15 minut).

Provozovaná koncertní verze v Drážďanech byla oproti nahrávkám ještě zkrácena, přičemž plné znění revidované verze trvalo zhruba dvě a půl hodiny. Jasně z libreta vystupuje Straussova nezkušenost v literární práci, především v rozvrhu díla. Dílo obsahuje jen velmi málo dialogických scén, kterým se skladatel-libretista vyloženě vyhýbal. Vcelku rušný děj 1. a 2. dějství je nesen scénami s rychlým střídáním sólistů, ve kterých se děj zastavuje na několika rozsáhlých monologických číslech, jež nesou filozofický obsah díla. Několik akcí proběhne v okamžiku (pokus Freihildy o sebevraždu, zabití Roberta), a libretista neuměl vybudovat patřičnou přípravu a gradaci těchto scén. Takže laicky řečeno – děj poněkud „kodrcá“ a zastavuje se na monologických plochách nepravidelně umístěných v díle, což zrovna nepřidává ani rytmu díla. To zřejmě cítil i skladatel, který dílo přepracoval pro nové uvedení ve Výmaru roku 1940, kde proběhlo pod jeho uměleckým dohledem a premiéra za jeho účasti. Zde je třeba opravit názor, že původní výmarská premiéra byla zároveň derniérou. Opera měla ještě další čtyři reprízy po premiéře 10. 5. (13. 5., 15. 5., 24. 5. a 29.5.) Jak vidíte z dat repríz, tehdejší pěvci se opravdu nešetřili a pauzy i u tak náročného díla mohly být krátké. Richard Strauss samozřejmě dirigoval premiéru své opery, režii vedl Ferdinnad Wiedey. Výmarská premiéra opery neměla velký ohlas, jen pro Richarda Strausse měla i osobní dopad, téhož večera po premiéře se svou snoubenkou sopranistkou Paulinou de Ahna oznámil veřejně své zasnoubení. Shodou okolností nastudování revidované verze dosáhlo také jen pěti představení. Po roce 1940 i v revidované verzi byl počet nastudování jen skromný: 1941 Altenburg, 1942 soubor Staatsoper v provizorních válečných podmínkách a pak několik koncertních provedení: 1981 BBC Londýn, 1983 New York, 1988 Mnichov pod taktovkou Gustava Kuhna, který se významně zasloužil o novodobou propagaci díla. Přes všechny snahy i dílčí kvality hudby se opera nikdy nestane repertoárovým kusem, bude jen zajímavým doplňkem straussovských výročí a dokumentem nadvlády wagnerovské estetiky epochy, kterou zlomil teprve Richard Strauss svou Salome.
Foto archiv