Guntram potřetí

  1. 1
  2. 2

aneb ještě několik poznámek ke koncertnímu provedení Straussovy operní prvotiny
(2. 3. 2014 Semperoper Dresden)

Dovoluji si navázat na dva předchozí články (autoři Robert Rytina – 13. 2. 2014 – zde a Petr Matuszek – 28. 2. 2014 – zde) a doplnit i zpřesnit některé faktografické údaje, především ke genezi díla.Vznik Straussova Guntrama je výsledkem stavu německé operní tvorby poslední čtvrtiny 19. století. Richard Wagner, který neměl přímé žáky, svou osobností i dílem ovlivnil dvě generace operních skladatelů. Každý operní německý skladatel byl s Wagnerovým dílem srovnáván a všeobecná adorace Wagnerova díla i jím hlásané estetiky se stávala normou, před kterou nebylo úniku od počátku sedmdesátých let 19. století. Německý skladatel té doby měl jen několik možností, jak se s wagnerovským obrovským stínem vyrovnat. Situace byla jiná u komorní a symfonické tvorby, kde souběžně působily další velmi různorodé osobnosti. Ale operní skladatel, který chtěl obstát, mohl volit mezi následujícími možnostmi:

1. Zařadit se do řady přímých epigonů díla Richarda Wagnera, což byla skupina několika desítek (dnes prakticky zapomenutých) skladatelů, komponujících ve Wagnerově stylu – ovšem s mnohem menší invencí. Pro jejich díla je typický výběr z námětového okruhu severských mytologií, eposů a ság, ale také antické mytologie, častěji se také objevují náměty inspirované autory a díly minnesangu, tedy německé milostné poezie dvorského typu 12. a 13. století.

2. Únikovou cestou, jak se vyhnout srovnání s dramatismem Wágnerova díla, byly „dětské“ opery, z nichž na repertoáru dodnes zůstává Humperdinckova opera Hänsel a Gretel (Perníková chaloupka – 1893). Ale tento skladatel napsal ještě několik dalších pohádkových oper. Jediný syn Richarda Wagnera Siegfried se také vydal tímto směrem a zkomponoval více než desítku pohádkových oper na vlastní texty (od roku 1899), odehrávajících se často ve středověku a vycházejících z klasického okruhu pohádkových námětů, především sbírek bratří Grimmů.

3. Třetí možností byla tzv. cesta „Volksoper“, tedy lidové opery, která rezignovala na větší umělecké nároky a svou přístupností, líbivostí i výběrem až podbízivých námětů se přibližovala širokému publiku. Zde určitou roli sehrávala i obrovská operetní produkce poslední čtvrtiny 19. století, která chrlila množství děl nejrůznější úrovně. Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru byl rakouský skladatel Wilhelm Kienzl a jeho opera Der Evangelimann (1895) a také skladatel Ignaz Brüll. U obou se objevují náboženské konotace v řadě děl, ovšem v zjednodušené formě (otázka potrestání dávného trestu, odpuštění, pokušení a jeho odolávání).

4. Od poloviny 19. století v Německu mimořádně úspěšný žánr tzv. „Spieloper“, poněkud obtížně definovatelný útvar, typický zábavností, pevným propojením slova a hudby, často důmyslnou zápletkou a výraznými komickými charaktery. Do této skupiny patří řada děl Alberta Lortzinga, Nicolaiovy Veselé paničky windsorské (1849) nebo Corneliův Lazebník bagdádský (1858). Žánr se ovšem začal vyčerpávat, a už sedmdesátá léta 19. století nepřinesla díla, která by se dlouhodobě uplatnila alespoň v německém repertoáru – snad s výjimkou Zkrocení zlé ženy Hermanna Goetzeho (1874) a Trubače ze Säkkingenu Victora Nesslera (1884).

V souhrnu tedy vedle masivního rozmachu italské a francouzské opery a intenzivního rozvoje některých národních škol (Rusko, Čechy), vedle díla sebestředného velikána Richarda Wagnera, neexistovala trvalejší německá operní škola, ke které by se mohl skladatel přihlásit. A na takovou půdu vstupuje i Richard Strauss, který započal kompozici na opeře patrně kolem roku 1892, kdy už našel vlastní orchestrální jazyk a měl za sebou již několik úspěšných symfonických básní, rané nástrojové koncerty i komorní hudbu.Okouzlení Richarda Strausse pro dílo Richarda Wagnera začalo již ve studentských letech. Wagnerovský osobní kult posílila i návštěva Bayreuthského festivalu v roce 1882. Posilovaly je i vztahy s propagátory Wagnerových principů tvorby a interpretace jako dirigentem Hansem Bülowem nebo dirigentem a skladatelem Alexandrem Ritterem. Vrcholem kontaktu s wagnerovským světem byla účast Richarda Strausse jako hudebního asistenta při realizaci Parsifala na Bayreuthských slavnostních hrách.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na