Operní panorama Heleny Havlíkové (155)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 24. února do 2. března 2014
Opavský Oněgin jako vzpomínání na mládí
– Experiment s autenticitou v Poctě Kryštofu Harantovi
Kníže Igor v zajetí vlčích máků
– Inspirace na dny příští
***

Opavský Oněgin jako vzpomínání na mládí
Slezské divadlo v Opavě uvedlo v neděli 23. února premiéru nového nastudování nejznámější opery Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin (1879) v hudebním nastudování Petra Chromčáka a v režii Lubora Cukra.

Jakkoli opavští inscenátoři ve výtvarném řešení kostýmů (Roman Šolc) i nábytku zachovali Puškinem i Čajkovským vymezenou dobu děje první poloviny devatenáctého století a nezasahovali do sledu „lyrických scén“, jak Čajkovskij své dílo žánrově charakterizoval, přišli s několika inovacemi, které se více či méně vymykaly tradičním řešením. Charaktery postav a základní linii příběhu sice nezměnily, pro diváky, kteří tuto operu znají z jiných nastudování, ovšem mohly působit jako ozvláštnění. Bohužel hudební nastudování Petra Chromčáka přes jeho snahu dodat svému pojetí romantickou „rozevlátost“ nevyrovnanou hrou orchestru inscenaci poškodilo.

Režisér Lubor Cukr na jednoduché scéně Martina Černého s dvěma projekčními plochami v pozadí (rovný zadní horizont, před kterým byly do oblouku zavěšeny pásy svislých látkových žaluzií, které bylo možné roztahovat) vystačil pro jednotlivá místa děje na venkově u Larinových i v Petrohradě postupně s lavicí, jedním křeslem, stolkem a krbem. Z této výtvarné jednolitosti se ovšem vymykaly ratolesti v rukou sborů, které z nich vytvářely útulné loubí, lem cesty, po kterých se vydají dvojice Lenskij s Olgou a Taťána s Oněginem, i „rozvichřené“ větve stromu. A projekce až příliš pestře střídaly přírodní motivy stromů, louky, pole, zimního parku i klenby hvězdné oblohy vedle záběrů okázalých lustrů, ale i úryvků dopisů. Klíčovým místem, ke kterému režisér mezi jednotlivými obrazy soustřeďoval pozornost diváků, byl Taťánin toaletní stolek a věšák s jejími šaty. Cukr totiž pojal operu jako Taťáninu vzpomínku na minulost, která se jí vrací v situaci, kdy jí – už jako Greminově vznešené manželce – olivrejovaný sluha přinese na stříbřitém podnose dopis s Oněginovým vášnivým vyznáním. Půvabná Taťána v podání Kataríny Jordy Kramolišové se z velké plesové róby odpovídající postavení kněžny převlékne do svých dívčích šatů a s něžnou zádumčivostí v pěveckém výrazu a zasněním nad knihou se straní dožínkového veselí, aby vzápětí v návalu prudké energie podlehla prudkému vzplanutí k lhostejnému hejskovi – bohužel s přepínám hlasu a ztrátou měkké barvy do ostřejšího zvuku v dopisové scéně. Oněgin v podání Alexandra Vovka vnějším chováním zachovává společenské dekorum a uhlazenost, nicméně z jeho suverénního projevu je zřejmé, že Larinovými pohrdá a s Lenským se baví jen pro zahnání nudy. Lenskij v podání Dušana Růžičky ani nemusel příliš předstírat neprůbojnost, protože svůj tenor nevedl příliš jistě. Oslava Taťánina svátku se odehrává jako obživlá fotografie z alba, kterou Taťána u toaletního stolku spěšně nalistovala. Zatímco ona zůstává z památečného snímku stát uprostřed v chladném světle černobílé zašlé fotografie, ostatní podléhají pestrobarevnému plesovému reji, který vyvrcholí hádkou Lenského a Oněgina. Ta poleká i do té doby bezstarostnou Olgu, v pěvecky neprůrazném podání Martiny Kociánové.

Nejprve zarazilo zařazení přestávky po Lenského výzvě na souboj, které dle partitury následuje bezprostředně po oslavě, zatímco mezi soubojem a petrohradskou scénou uplyne podle libreta šestnáct let. Ukázalo se ale, že takové přerušení má logiku, protože scéna souboje se koná jako divadelní představení, na které se Taťána a její manžel Gremin dívají v Petrohradě od stolku se šampaňským. Tradiční polonézu pak Cukr nahradil vítáním příbuzných (včetně chůvy i Olgy s manželem) a známých z venkovské usedlosti, kteří poprvé přijeli za Taťánou do její nové knížecí rezidence. Taťánu však vyděsí, když zahlédne, že špalír hostů uzavírá duch Lenského v bílém smokingu. Kníže Gremin je v opavské inscenaci sice upoután na invalidní vozík, ale díky Daliboru Hrdovi z tohoto vysloužilého generála vyzařuje vznešenost a upřímný obdiv ke krásné manželce. A po plese dospíváme s Taťáninými vzpomínkami ke stejnému momentu jako na začátku inscenace – sluha přináší dopis od Oněgina. Závěr vyústí do Taťánina odchodu a Oněginova osamoceného zhroucení.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Experiment s autenticitou v Poctě Kryštofu Harantovi
Cappella Mariana
, komorní soubor, který se pod vedením Vojtěcha Semráda specializuje na interpretaci vokální hudby středověku, renesance a raného baroka, ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava uvedl koncert Pocta Kryštofu Harantovi.Stovka zájemců si program, včetně průvodního slova Jany Ociskové a rozhovorů s interprety, mohla vyslechnout ve Studiu 1 Českého rozhlasu, ostatním jej stanice Vltava zprostředkovala v přímém přenosu v pořadu s názvem Studio Live.

V Roce české hudby, který je také rokem čtyři sta padesátého výročí narození tohoto šlechtice, příslušníka rodu Harantů z Polžic a Bezdružic se vskutku renesančním záběrem od spisovatele, válečníka, diplomata, cestovatele až po hudebního skladatele, zazněly jeho všechny dosud známé dochované skladby – pětihlasá mše Missa quinis vocibus super Dolorosi martir, jejíž části ordinária byly prokládány na způsob mešního propria pětihlasým motetem Maria kron, die Engel schon, šestihlasým motetem Qui confidunt in Domino a trojhlasým Crucifixus. Program koncertu dramaturgicky vhodně doplnila nejen předloha Harantovy mše – madrigal Lucy Marenzia Dolorosi martir a Salve Regina o generaci staršího Jacoba Vaeta, ale i vokální skladby dalších skladatelů, kteří, podobně jako Kryštof Harant, působili na dvoře Rudolfa II. v době přesídlení císařské rezidence do Prahy a kulturního rozkvětu tohoto nového centra Svaté říše římské – Phillippe de Monte a Jan Sixt z Lerchenfelsu. Jeho Te Deum zaznělo podle vyjádření Vojtěcha Semráda v novodobé premiéře.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Evžen Oněgin (SD Opava)

[Celkem: 18    Průměr: 2.4/5]

Vaše hodnocení - Pocta Kryštofu Harantovi (Cappella Mariana, ČRo Praha)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Borodin: Kníže Igor (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na