Hamlet v Bregenzu

Čtenáři Opery Plus blogují

Pár minut po sedmé večer přibíhám do Festspielehausu v Bregenzu. Chci si ještě odložit věci v šatně. Potkávám namaskovaný a oblečený sbor s bílými obličeji, kostýmy z neoprenu a velkými okružími okolo krku. „Ahoj!“ Nejistě odpovím až po chvilce mi dojde, že to byl Honza. „Ahoj, dobrý večer, ahoj!“ Všichni ze sboru vypadají jako markýz de Bois Doré, je celkem těžké je odlišit. Jdou asi na připomínky. Já pokračuji pod pódiem až do šatny, kde si maskérky poklízejí svoje věci. (Upřímně mě překvapuje, že se do šatny dostanu tak jednoduše. Žádné kontroly. Při vyprodané Turandot  na jezerní scéně je na jednom místě přes sedm tisíc lidí a vzhledem k tomu, co se okolo nás děje, by byly kontroly nejspíš na místě.)

Poslední kontrola v zrcadle, jedna vrstva rtěnky navíc neuškodí. Hotovo!

S klapotem podpatků vycházím z šatny mezi ostatní diváky. Pár zmatených běhá před sálem. „Promiňte, nevíte, kde to je? Ja ja, you must take the stairs and… ja. Díky!“ Německo-anglická konverzace s uvaděčkou je u konce. Když vejdu do sálu, na několika místech už sedí lidé, a to jsem tady docela brzo, v 19.16. Usazuji se na dokonale rudé sedadlo v páté řadě na balkoně. „Natürlich, Bodensee, das ist gut.“ Pár útržků německých rozhovorů.

Snesla se divadelní tma. Před těžkou sametovou oponu přišla do světla reflektoru jedna z organizátorek, aby oznámila, že Duch je nemocný a nemůže zpívat. „Oh!,“ poznamenalo německé publikum (záměrně uvádím publikum německé, protože těch pár německy nemluvících lidí, kteří seděli v hledišti, asi stejně jako já postřehlo jen slova “duch”, “nemocný”, “děkujeme”).

Začalo představení, Hamlet leží pod reflektory na zemi. Přibíhá sbor v kostýmech! Nikdo nevyčnívá, malí, velcí, s vlasy různých barev a odstínů. Nádherné hlasy všech sólistů pronikají každým milimetrem celého sálu. Představení je jako na vodní hladině díky zrcadlové podlaze. Kostýmy hrají velkou roli, protože kulis je jen pár. Tématem opery je Shakespearův Hamlet, avšak v neurčité době. Jeho šílenství ovlivňuje všechny ostatní postavy.

Když přijde scéna, kdy Hamletův otec jako duch vyjeví synovi celou pravdu, snad polovina diváků se otáčí napravo. V koutku s pultem a lampičkou stojí zpěvák z opery Turandot, který se za neskutečně krátkou dobu asi dvou dnů naučil všechny Duchovy party. Duch jen tiše hrál ve zbroji s dlouhým pláštěm, doplněným velkým mečem, jehož tvar kříže mohl mít skrytý význam. Sbor mezitím polehává bezvládně na zemi a postupně se zvedá. Posléze naše uši zalévá překrásný hlas představitelky královny Gertrudy, která zpívá svou árii v bílé noční košili na posteli s rozházeným povlečením.

Na mysli mi vyvstala scéna, kdy jsou král s královnou obstoupeni lidem – tedy sborem. Každý sborista má svou židli, na kterou si sedne, když královský pár zpívá. Nemohlo to dopadnout jinak, než že někdo nenašel svou židli. V těch pruhovaných kostýmech a namalovaných obličejích komické cupitání a teatrální příchod k židlím vypadá opravdu vtipně. Honza, Lenka? Ne, to ne! Věra? No, pak se zeptám.

Oféliino bláznovství bylo dokonale vykresleno mezi živými větvemi na zrcadlové podlaze. Pak přichází její bratr Laertes společně s králem Claudiem. Ofélie se topí v záplavě listů a zeleného světla. Nezapomenutelný je pohřeb Ofélie. Několik dvojic sboristů přináší desítky opravdových svíček na podstavcích, uspořádaných do kruhu okolo Oféliina hrobu. Plaménky se odrážejí v odlescích na podlaze, není třeba dalších světel. Modlící se sbor, Hamletův smutek a Laertův vztek. Závěrečnému souboji Hamleta s Laertem přihlíží sbor s královským párem, královna na straně Hamletově, Claudius na straně jeho protivníka.

Klasika. Když jsou všichni mrtví, opona se zatahuje. Následuje obrovský potlesk s výskotem, věnovaný všem účinkujícím.

Cože?! To je ..?! Aha! Král vzal mezi sebe jednu sboristku, Lenku! Klaněla se až k zemi, asi za celý sbor.

Po představení znovu zabíhám do šatny, kde už si pár lidí smývá bílou barvu z obličejů. Další se snaží alespoň částečně vyčesat tuny gelu z vlasů. Na stolečky uprostřed šatny se postupně nosí jídlo, prý se nepůjde na molo. Sbor si udělá malý večírek pro ty, kteří jedou zítra domů (vystřídají je ti, co zpívají jen operu na jezeře, Turandot). Jedna kostymérka měla narozeniny, zpívalo se dvojhlasně Happy birthday!. Pak se všichni vrhli na koláče, tyčinky a jiné pochutiny, kterých tu bylo dost.

Když si všichni popovídali, napili se a najedli, pár z nás se přesunulo pod vrbičky na pláž. Půlnoční koupání, bez plavek i s nimi. Když se potom všichni osušili a oblékli, následovalo pár skleniček vína. Po několika vtipných historkách od Michala, Petra nebo Jany jedeme domů.

Byl to velmi příjemný večer, sbor je skvělá parta! Každému bych přála takovou vtipnou a milou skupinu lidí. Minimálně tak přátelskou, jako je Pražský filharmonický sbor.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Recenzi inscenace Facciovy opery Amleto na Bregenzer Festspiele 2016 jsme zveřejnili zde