HAMUfest 2024: Oslava pohybu a hudby v rukou mladé generace

Den hudby a tance
(Anna Šefrnová)

Průvod všech účastníků začal za zvuku bicích nástrojů a hudby s kejklíři a mimy u Karlova mostu a prošel Mosteckou ulicí až na nádvoří HAMU, kde proběhlo veselé a živé zahájení s mladými žongléry a artisty. Živost festivalu během celého odpoledne neupadla a až do nočních hodin byl pro návštěvníky připraven nabitý program po celém areálu školy. 

Z mého pohledu zde bylo mnoho poutavých událostí, které přitahovaly pozornost. Po příchodu na festival, který byl již v plném proudu, jsem zamířila rovnou do meditační zahrady za nádvořím HAMU Lichtenštejnského paláce, kde se odehrával workshop Rozehrajme zahradu! Po zahradě bylo rozmístěno mnoho nejrůznějších bicích hudebních nástrojů, ke kterým se mohl návštěvník přiblížit a zahrát podle své libosti, vyzkoušet zvuky neobvyklých zvonů a zvonkoher z různého materiálu, které byly v zahradě zavěšeny na dřevěném stojanu. Gong, který ponořením do vody měnil zvuk, Hang Drum, dřevěný xylofon, suché skořápky a další bicí nástroje, tím vším se rozezvučela zahrada a vnímavosti a fantazii se otevřela brána. Atmosféra se proměňovala s každým nástrojem do šumění, zvonění, melodie, a člověk se ocital na jiném místě. U moře, v kostele, ve větrných horách.

Hodinové představení Playground nás zavedlo do světa fyzického divadla, ve kterém jsme se vydali na pomyslné hřiště života, na hřiště, kde jsme všichni a záleží jen na nás, jak se zachováme. Představení nabité energií a pohybovým slovníkem odlišných osobností s kvalitní technikou nám bylo vystavěno prvním ročníkem magisterského studijního programu katedry nonverbálního divadla. Hlavním scénografickým prvkem byla houpačka zavěšená uprostřed sálu, kolem které se celý příběh odehrával. Témata hravosti, člověk potřebující pozornost, fyzický slovník proložený akrobatickými kousky, studenti se nebáli ani zpestřit příběhy jednotlivců pomocí slova. Dalším výrazným předmětem na scéně byly židle, které dodávaly představení dynamiku a řád. Studenti jimi manipulovali z řady do chaosu, z chaosu do věže, z věže na stranu a zase do prostoru a vytvářeli tak architekturu celého představení, ve kterém nechyběl humor a nadsázka.

Hned po této fyzické náloži jsme byli zavedeni na další kus fyzického divadla odehrávajícího se v Gotické věži propojující Hartigovský palác s Lichtenštejnským. V tomto prostoru nám studenti bakalářského druhého ročníku ukázali svou performance Alter Ego. Dynamické proměny v prostoru, tělo a slovo v souhře. Sóla jednotlivců nebo duety nám představily věž v novém měřítku, studenti oživili nejen její centrální část, ale také zdi a výklenky.

Po skončení jsem se přemístila na Choreografickou dílnu WITNESS, v níž jsme spolu s dalšími sedmi účastníky nahlédli do tvůrčího procesu choreografky Věry Ondrašíkové a v šedesáti minutách tvořili pod vedením tanečníků souboru Davida Králíka a Jakuba Kohouta. Během intenzivního choreografického workshopu jsme nahlédli do principů tvorby a inspiračních zdrojů inscenace WITNESS, která je inspirována přerušeným životem stromů a světelnou atmosférou. Na dílnu přinesli performeři tři různé větve stromu, se kterými jsme pracovali pomocí představ. Jaké to je, je být sám větví stromu? Jaký pohybový materiál mi větev přináší? Nebo: Jak se budu chovat k větvi, když si představím, že je to poslední strom na světě a jak bychom tento strom oživili? Práce ve skupině se stromem byla velmi vnímavá a poetická, vznikaly nám překvapující momenty a nový vztah k větvi samotné. Workshop nám pomohl otevřít nové pohledy, jak vnímat uschlý keř.

Po workshopu jsme sklidili zbytky větví v tanečním sále, aby mohl navázat další program festivalu, který představil jedno z prvních autorských vystoupení španělské studentky Erasmu Maríi Luz Caparró, La chambre d’en haut(v překladu „půdní místnost“). Dílo nám odkrylo svět dvou dívek, který se odehrával v podkrovním pokoji, kde uvízly vzpomínky, podvědomí a náhodné věci. Skrze taneční divadlo k nám promlouvalo vyprávění o hranici mezi duševní poruchou a „normalitou“. Mladé dívky ztvárňující silný příběh byly velmi soustředěné a plně ve své roli, tanečními momenty se v představení šetřilo, hlavní důraz byl kladen na charaktery postav, který se nám pomaličku odkrývaly. Mohli jsme vidět náčrt studentské práce, která má potenciál na rozpracování do celovečerní inscenace, pokud budou autorky dále rozvíjet technickou i dramaturgickou stránku díla.

Následoval další přesun zpátky do meditační zahrady, kde jsem díky zpoždění programu stihla začátek další události, Rhythm of Manipulation, manipulace s předmětem prvního ročníku katedry nonverbálního divadla a Erasmus studentů, která mě upoutala svým netradičním pojetí prostoru. Performance byla putovní od meditační zahrady přes chodby Lichtenštejnského paláce až do gotické věže, jež dělí obě budovy HAMU. Viděli jsme žongláž na milostné téma, odlehčený vtip klaunů, kteří manipulovali míčky, šátky, nebo souboj v duetu o to, kdo bude protagonista a ujme se žonglování s míčky za zvuků metronomu. 

V místní HAMU café jsem si dala občerstvení a na podiu před kavárnou hrála kapela MusEquality, která k sobě přilákala návštěvníky a nádvoří se rychle začalo plnit. Kapela hrála mnoho klasických skladeb v nových interpretačních možnostech, jako například skladbu Cigán od Maurice Ravela. Bez změny obsahu zasazovala skladby do nového kontextu a odhalovala jejich další roviny. Houslista kapely každou píseň uvedl tak pěkně, že se návštěvníci jdoucí kolem zaposlouchali. Na koncertě byli nejen diváci celého festivalu, ale i studenti jiných mimohudebních oborů, kteří naslouchali s takovou radostí, že zde byla cítit podstata festivalu, kdy se nám odkrývá veškeré umění, které se na škole vyučuje a díky atmosféře všechny sbližuje.

Zatímco MusEquality dohrávali, za zády účastníku se již připravovala další kapela, která vznikla na půdě jazzové katedry HAMU, Rusty Cowboys. Tanavodila poklidnou atmosféru na nádvoří, kdy si každý hledal chvilku pro sebe, než vypuklo zakončení festivalu v podobě hudby i pohybového divadla dohromady.

Vystoupení Živly, které bylo závěrem festivalu, nás zavedlo z letní scény nádvoří, kde burácel hurikán v živlu vzduchu, do meditační zahrady za vodou, zemí i vzduchem. Koncert katedry bicích nástrojů a katedry nonverbálního divadla byl prostorem pro opravdovou meditaci. První část v zahradě nás zavedla do světa vody a vzduchu s písní Over the Rainbow zahranou na marimbu. V druhé části jsme mohli poslouchat dynamické Earthgeat hrané na bonga a keramickou vázu za doprovodu živelné performerky. Na závěr jemně pojatý živel vody, který představovala hra na jeden z vibrafonů, bubnování na vodu ve velkých mísách nebo klasická hra na skleničky s jemnou souzvučností a zpěvem. Tyto zvuky bicích nástrojů a pohyb vytvořily opravdu poetický a nádherný závěr večera ve venkovních prostorách.

Festival se ukončil a jako tečka večera se konala Cimbal party, kde se opět předvedli se svým umem MusEquality v takzvané cimbálovce. Již ve vnitřním prostoru kavárny se rozezněly lidové písně, a kdo se nebál, ten se přidal do zpěvu. Někteří občerstvili lidový slovník nejen v hrdle, ale i v nohách a naposledy si v tomto večeru zajuchali. 

Tento ročník HAMUfestu byl opravdu nabitý, nebyla chvilka, kdy by se běh festivalu zastavil. Ať jste byli divákem, co preferuje hudbu, nebo divákem zaměřeným spíše na tanec a pohyb, vždy jste si mohli z programu vybrat, protože pohybová a hudební vystoupení i workshopy probíhaly ve stejný čas. Když se zrovna nic nedělo na největším podiu, mohl se divák zastavit v dalších menších místnostech paláce, kde se odehrávala hudba, tanec i pohybové divadlo.

Na inkluzivní notě a ve veřejném prostoru
(Lucie Kocourková)

K nedělnímu programu patřil kromě artistického průvodu ještě jeden projekt určený přímo pro veřejné prostranství. Je to vždy dobrodružství, ne nepodobné balanční technice. Ale tady si tvůrce nepohrává s objekty, ale s pozorností diváka, který mnohdy neví, že divákem je a často o takovou roli ani nestojí. Vždy se hraje o míru stylizace a civilnosti, o hranici přirozeného a technicky precizního pohybu. O možnost interakce. Kdy jít do akce, která je jasně identifikovatelná jako umělecká, a kdy být pouze organickou součástí prostoru a imitovat život sám? Na kterou fázi bude kolemjdoucí publikum reagovat kladně, na kterou záporně? A jsem vůbec připraven na zápornou reakci? Takové otázky si tvůrce musí vždycky klást.

A jistě si je kladl i tým Natálie Vackové při přípravě site specific performance Místa mezi námi, která oživila dolní část Malostranského náměstí u tramvajové zastávky, kde volný prostor působí jaksi nevyužitým dojmem. Ani parkoviště, ani park, pár laviček k odpočinku. Odpočinek byl stěžejním tématem tohoto vystoupení ve veřejném prostou. Natálie Vacková, Ester Trčková a Vojtěch Brož byli performery, kteří se rozhodli „zastavit a vystoupit z každodennosti“. Že nejde o náhodné kolemjdoucí, kteří jen tak bloumají kolem laviček a neuspořádaného shluku elektrokoloběžek, bylo zprvu patrné jen díky přítomnosti fotografky. Společným poznávacím znakem se pak ukázal zelený kostým, ale i to mohla být z hlediska náhodného pozorovatele jen souhra okolností. Až výraznější pohybové akce na sebe strhly pozornost, jaksi vyhýbavou a podezřívavou. Když performeři posléze roztančili kontaktní trio, nemohlo už být pochyb, že jde o uměleckou produkci, ale i tak se několik turistů domnívalo, že jde o módní fotografování. Návštěvníci festivalu, kteří na performanci přišli záměrně, sledovali účinkující samozřejmě cíleně po celé ploše a vnímali tu energetickou i pohybovou gradaci od letargie civilní únavy až po výboje tanečního charakteru. Tanečníci pak mezi diváky procházeli a ptali se jich, zda jsou odpočatí a kde a jak by si dokázali odpočinout na takovém náměstí. Ke stejné myšlence směřoval i nápis křídou na kočičích hlavách. Možná, že kdyby místo nich byl na tomhle náměstí parčík, bylo by snadné přijít na to, kde a jak se příjemně spočine a oddychuje. Na dlažbě to vskutku není. A snad právě na to Natálie Vacková svou nenásilnou intervencí chtěla upozornit.

Z dalších tanečních vystoupení, která probíhala paralelně s ukázkami tvorby nonverbálního divadla, hudebními pásmy i workshopy (takže se skutečně dal zažít z celého programu jen zlomek), to byla například v Meditační zahradě Rosa Nelle Rose choreografky Irene Parisi. V křehkém dvacetiminutovém duetu vystupují dívky (Aneta Sahulová a Amálie Špachtová) v bílých šatech a jejich vzezření, fakt že tančí bosy v trávě i nekomplikované přirozené vedení pohybu evokují dohromady atmosféru taneční moderny, která kdysi osvobodila tančící tělo z utaženého korzetu oděvu i techniky. Jako rekvizity slouží červené a bílé květy z papíru, pučící život či ženství, které vyrůstá ze země, ale i z těla tanečnice.

Performerka Tereza Hromádková studuje ve druhém ročníku nonverbální divadlo a letos se již velmi aktivně projevuje jako tvůrkyně. Její oblast zájmu je neobvyklá, ale pochopitelná: jako neslyšící je uživatelkou kochleárního implantátu a pohybuje se tak doslova ve dvou světech, které může tvůrčím způsobem propojovat, umělecky i osvětou. Na HAMUfestu doprovázela neslyšící návštěvníky a překládala informace a pokyny do znakového jazyka, ale také představila již kompaktní divadelní kus s názvem Rozdvojení. Jde o spolupráci s performerkou Magdalenou Kovářovou, která je studentkou oboru divadlo a výchova na JAMU. Společný projekt je odrazem Terezina života ve světě ticha i hluku, propojuje techniku pantomimy s klasickým herectvím, užitím slov i znakového jazyka, tedy jde o hybridní tvar určený univerzálnímu publiku. Krátká inscenace zobrazuje život neslyšícího člověka, který se světem komunikuje znakovým jazykem i mluvenou řečí a prožívá jej specificky – protože se od jeho hluku a ruchu může zcela doslovně „odpojit“, ale na druhou stranu i s nejmodernější technologií stále překonává řadu překážek a diskomfortů. Pokud nemáte ve svém okolí přímo přátele se sluchovou poruchou, můžete se zamyslet nad seniory a jejich obtíže s postupnou ztrátou sluchu – ačkoliv používají jiné technologie, na určité problémy narážejí obdobně: zesílený zvuk je vždy do určité míry zkreslený, i nejmodernější přístroj příliš zvýrazňuje nepříjemné zvuky (jako je vítr, doprava, hlasitá hudba), většinou je třeba jej odložit při jídle. Jistě je rozdíl v uvykání na technologii v pozdním věku nebo v raném dětství, ale alespoň pro hrubé přiblížení je dobré uvědomit si, že do světa neslyšících máme krůček všichni – i když třebas ne od narození.

Tereza Hromádková a Magdalena Kovářová vystavěly pásmo z realistických scén života dítěte, dospívajícího a mladé ženy hledající přátelství, jde o jakousi humornou autobiografii, v niž Tereza ztvárňuje samu sebe a její spoluhráčka se převtěluje do různých charakterů. Scény jsou pochopitelně velmi názorné, pantomima zde podle mého názoru jako technika nachází specifické uplatnění. Divák na ni totiž obvykle pohlíží jako na něco zábavného pro rozptýlení, ale její jednoznačnost z ní činí komunikační prostředek, řekněme třetí jazyk vedle těch dvou, které již jsou za jazyky považovány z podstaty. Protože neznalý divák znakování nerozumí, neslyšící neporozumí slovům, ale pantomima může být funkční průsečík pro oba. A to je možná na projektu nejzajímavější, že si hraje právě s potenciálem tohoto dodnes menšinového žánru, který je stále v závěsu všech ostatních a těžko konkuruje tanci a artistice, které jsou efektnější a obvyklejší. A také nám připomíná, jak diametrálně odlišná teoretická kritéria musíme mít při sledování těchto jednotlivých žánrů. Po stránce dramaturgie se rozvíjí jednotlivé scény od dětství a hry, při které matka dítěte zjišťuje první problémy, přes výjevy ze školy a rozličných příhod z vyučování, až po sérii etud zobrazujících návštěvy zábavního klubu. Parodují skutečné situace, nepochopení, pocity jistého vyloučení… S nimiž se ale může setkat každý z nás i bez očividného hendikepu, takže je s čím se ztotožňovat. Inscenace dospívá k pointě, ale ještě je nejasný závěr, který je sice uzavřený myšlenkově, obsahově, ale chybí určitá jevištní tečka jako signál.

Tereza se podílela jako interpretka ještě na kratší, pohybově abstraktní performanci s tanečnicí Kateřinou Barešovou. Vystupovaly ve dvacetiminutové choreografii Davida Lamparta Shark, jejímž námětem je zvíře a predátor v člověku. Ukazuje také možnosti propojení technik, které není neopodstatněné, pokud každý z performerů zůstává na poli své expertízy a pokud tvůrce ví, jak ji využít. Zatímco Kateřina Barešová zaujala plasticitou a dynamičností ve floor worku, přechodem mezi švihy a vypětím ve stabilnějších pozicích, Tereza se pohybovala skrytě v pozadí za tenkou folií, kterou se postupně se silnou expresí probojovala do prostoru s živelností dravce, se soustředěnou energií a napětím. Tanec bychom mohli vnímat jako zobrazení zápasu probíhajícího v člověku a expresivní akci jako samotný vnitřní hlas, který nelze potlačit. Občas narážíme na našich jevištích na situaci, že tanečníci-choreografové se snaží vyjádřit konkrétní děj něčím, o čem se domnívají, že je pantomimou, aniž by ovšem skutečně znali její techniku a principy (a barokní gestika a tzv. baletní pantomima s tím nemá vůbec nic společného) – opravdu by v tu chvíli pomohlo spolupracovat se skutečnými mimy, ať už jako performery, nebo alespoň pedagogy, kteří by techniku interpretům předali. Takže pokud si někdo už v počátečních fázích tvůrčího života tyto rozdíly uvědomuje a využívá, je to jedině dobrá zpráva.

Propojování žánrů bylo ostatně ústředním motivem celé této akce, která měla za úkol představit co nejširší rozpětí aktivit, a především studium samotné, hravou i praktickou formou. HAMUfest byl bohatší a organizovanější než loni, a i kdyby měl sloužit jen k tomu, že se navzájem přijdou poslechnout a podívat se na svou tvorbu studenti různých oborů, tak by svůj účel coby komunitní událost splnil.

HAMUfest, festival Hudební a taneční fakulty AMU, 9. 6. 2024, kampus HAMU