Hana Blažíková: Letní slavnosti staré hudby 2020

  1. 1
  2. 2
Koronavirová krize zastihla během zahraničního turné i Hanu Blažíkovou. V našem rozhovoru se dozvíte, jak pandemie ovlivnila diář této světoznámé sopranistky a hráčky na harfu.

Hana Blažíková (zdroj LSSH)
Patříš mezi pár vyvolených, kteří v uvozovkách hrají první světovou ligu v oblasti barokní hudby. Máš plný diář se spoustou exotických destinací. Co pro Tebe a tvůj diář znamenalo, když se v polovině března hudební svět náhle a na neurčitou dobu zastavil?
Zpráva o příchodu epidemie mě dostihla na zahraničním turné a připravila mi mnohá nepříjemná rozhodování. Čelila jsem na jedné straně tlaku, abych dostála závazkům v zahraničí, na druhé straně byly na místě obavy, jestli se vůbec dostanu domů. Restriktivní opatření byla v Čechách výrazně přísnější než jinde, takže v době, kdy jsme ještě v Anglii hráli pro plné sály, v Čechách už se nesmělo v podstatě nic. Cesta domů byla nepříjemná i v tom, že dosud nebylo jasné, jak moc je virus nebezpečný a jak se před ním bránit. Poměrně záhy bylo zřejmé, že hudební provoz a zahraniční akce se zastaví, někteří politici dokonce vyhrožovali, že zavřou hranice na dva roky.

Mezi hudebníky jsi vyhlášena jako neskutečně poctivá interpretka, vždy stoprocentně připravená. Vzhledem ke kadenci tvých angažmá to znamená pohybovat se na hraně workoholismu. Jak na Tebe z tohoto úhlu pohledu dolehla ta vynucená, a tak trochu stále ještě trvající pauza? Udělala sis volno? Měla jsi abstinenční příznaky?
Po příjezdu domů jsem musela na 14 dní do karantény. Po hektické cestě vystrašenou Evropou jsem si připadala jako při posttraumatickém šoku. Zpočátku jsem neměla na hudbu ani pomyšlení. A když jsem slyšela výhružky o uzavření hranic na dva roky, zcela vážně jsem zapochybovala, jestli jsem si nevybrala špatné povolání a jestli se v budoucnu nemám živit něčím jiným. Zachránili mě jiní muzikanti, kteří zareagovali velmi rychle. Už během druhého týdne karantény se začali ozývat čeští dirigenti a hudební kolegové, a můj diář se začal zase plnit. Takže jsem se brzy vrátila k režimu, který ty nazýváš „na hraně workoholismu“. Já bych spíš řekla, že miluji hudbu tak, že se bez ní téměř nedovedu obejít.

Na naše setkání jsi přiběhla z hodiny japonštiny. Poměrně dlouho už spolupracuješ se souborem Bach Collegium Japan pod vedením Masaaki Suzukiho. Jaká je pro Tebe tahle spolupráce? Jak se liší japonské pojetí Bacha od toho našeho evropského?
I když je Masaaki Suzuki Japonec, jeho přístup k Bachově hudbě se velmi podobá přístupu evropskému, koneckonců studoval v Haagu a evropské pojetí Bacha a jiných starých mistrů si tam velmi dobře osvojil. Má velkou zásluhu na tom, že barokní hudba nachází v Japonsku mnohé posluchače a v souboru se mu potkávají nejen Evropané nebo studenti z Evropy, ale i místní, kteří mají o tuhle hudbu zájem. Moji evropští kolegové budou možná překvapeni, ale zkoušení s Masaaki Suzukim je nejpříjemnější, které jsem kde zažila. Dává nám sólistům velkou volnost a důvěru, je pro nás spíše zdrojem inspirace než direktivním šéfem. A krom toho nerad zkouší dopoledne, což mnohým zpěvákům přijde vhod. Jsem mu vděčná i za to, že mě do Japonska přivedl. Jejich kultura mě fascinuje a učím se jejich jazyk nejen kvůli komunikaci s kolegy, ale i proto, abych více pronikla do jejich společnosti.

Ve tvém životopise lze najít spolupráci s Phillipem Herreweghem či Johnem Elliotem Gardinerem. Výš už v dané oblasti v podstatě není kam jít. Nemáš už všechny sny splněné? Co člověka na tvé pozici pohání k dalším metám?
Já jsem nikdy neměla tyhle velké sny a cíle. Možnost spolupracovat s velkými dirigenty přišla spíše jako důsledek toho, že jsem se hudbě odmalička věnovala a dodneška mě baví zkoušet a trénovat a zlepšovat se. Samozřejmě jsem někde slyšela jméno Gardiner, ale soustředila jsem se především na svou práci a svoje zpívání. Jsem velmi vděčná, že tyhle možnosti přišly, ale pro mou motivaci nehraje zase tak zásadní roli, jestli zpívám koncert s Gardinerem v Salzburgu, nebo nějakou komorní akci tady u nás. Vždycky je co zdokonalovat a vždycky chci hudbu interpretovat co nejlépe. Tudíž přede mnou i dnes stojí spousty výzev a cílů.

Našla jsi někde ve světě soubor, který by pro Tebe byl „ten domovský, tvůj“, kde se cítíš nejlépe?
Ráda se samozřejmě vracím do Čech, cítím se doma třeba v Collegiu Marianu, v Tiburtině, ale i v Collegiu 1704. V Evropě se nejraději vracím do Collegia Vocale Gent, kde mám za ta léta spolupráce spoustu přátel a když se jednou za čas sejdeme, máme pocit, že jsme se rozloučili teprve včera a že se známe důvěrně. A pak samozřejmě v Bach Collegiu Japan, což souvisí i s tím, že se moc ráda vracím do Japonska.

Hana Blažíková (zdroj LSSH)
V Čechách se za normálních okolností ukazuješ spíše zřídka. Pokud vím, tak třeba v Collegiu 1704 už jsi spíše v pozici vzácného hosta. Přesto ale na spolupráci s Collegiem Marianem a Janou Semerádovou obvykle najdeš čas. V čem je tahle vazba tak speciální?

Tohle hodně záleží na tom, v jakém předstihu jsme schopni se domluvit. Velké operní produkce a koncertní cykly se dnes poptávají často i dva roky předem a diář se poměrně rychle zaplňuje. S Collegiem Marianem máme speciální vztahy i proto, že naše společné koncerty jsou většinou komorní, často ušité mně osobně na míru, programy vymýšlíme spolu s Janou Semerádovou a koncertní Lenkou Torgersen. Tohle muzicírování je i tak trochu pro nás, aby nám spolu program seděl a abychom si vyhověly.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat