Hana Blažíková truchlící, bažící a blažící aneb To nejlepší z melancholie

Letošní Barokní podvečery, devatenáctý cyklus koncertů staré hudby, mají v podtitulu slovo „Stravaganza“. Z tohoto tematického zaměření vycházel i úvodní koncert, nazvaný „Image of melancholy“, kde hlavní roli hrála zpěvačka Hana Blažíková a hudební režie a dramaturgie se tentokrát ujala koncertní mistryně souboru Collegium Marianum, Lenka Torgersen.
Hana Blažíková, Collegium Marianum 2019 (foto Petra Hajská)

Fenomenální houslistka Lenka Torgensen projevila i dokonalý smysl pro stavbu koncertního programu a schopnost vylovit ty pravé hudební perly dosud nevídané krásy. I když nešlo o novodobé premiéry, výraz „neprávem opomíjené“ byl pro většinu čísel zcela na místě. Ze spojení extravagance a melancholie se zrodila zvláštní atmosféra, plná intenzivních duševních hnutí a hudebních zvláštností, nabídnutých k prožitku, nikoli vystavených na odiv. To ostatně souvisí i s národností většiny autorů. Rezervované Angličany málokdo nařkne z prvoplánového hraní na city.

Již úvodní číslo programu, které propůjčilo název celému večeru, The Image of Melancholy od Anthonyho Holborna, tuto atmosféru mělo. Byla to pavana s programním titulem ze sbírky The Pavans, Gaillards, Almans and other short Aeirs z roku 1599, dílo pozoruhodné vedením pětice hlasů a nápaditostí melodických tónů při relativně jednoduchém střídání harmonických funkcí. Vřelý výraz smyčců dával tušit, že se celý koncert neponese jen v usouženém duchu. Ostatně slovo k programu Jany Frankové připomnělo hned zpočátku, jak melancholii vyjádřil Victor Hugo: jako „potěšení ve vlastním smutku“.

Následovala píseň „Flow my tears“ skladatele Johna Dowlanda, kompozice sice známá, ale v intimním podání Hany Blažíkové, sedící po boku teorbisty a kytaristy Jana Krejči, jakoby poprvé slyšená. Niterná ve svém afektu, prostá všeho efektu a staletých nánosů interpretačních manýr, autentická v nejlepším slova smyslu, úsporná a maximální zároveň.

Hana Blažíková, Collegium Marianum 2019 (foto Petra Hajská)

V další skladbě, Curtain Tune, související se Shakespearovou Bouří, vyjádřil Matthew Locke jednotlivé fáze bouře na moři. Anglický autor ovšem pojal tematiku zcela jinak, než třeba temperamentní Ital Vivaldi. V jeho hudební řeči překvapovalo úplně všechno, přestože si místo náhlých zlomů vyhrál s pozvolnějšími změnami dynamiky i agogiky, s prolínáním afektů a s nevšedními harmonickými a melodickými postupy, a dal posluchači čas je vychutnat. Britské podnebí proslulo svou nevyzpytatelností, patrně je tedy i britská bouře trochu jiná než ta jižanská.

V Purcellově písni „Dry those eyes“ se Hana Blažíková měla převtělit do vzdušného ducha Ariela, jenž obrací pozornost od slz k příjemnějším stránkám života. Tuto polohu bychom si byli ještě lépe vychutnali, kdyby i orchestr pojal svou doprovázející úlohu vzdušně. Trochu urputným zvukem však sopranistku zbytečně kryl.

Přestože i poslední číslo před pauzou pocházelo z pera anglického autora, publikum se hudebně posunulo blíže k Francii a jejím vlivům na Johna Blowa. Suita z Blowovy opery Venus and Adonis byla sestavena z tanců s mnoha francouzskými prvky a vrcholila strhující a virtuózní větou, které by v podání souboru Collegium Marianum mnohem více než název Ground nebo passacaille slušel název Folia.

Hana Blažíková, Collegium Marianum 2019 (foto Petra Hajská)

Návrat intimního osvětlení po přestávce předznamenal i návrat melancholické noty. Ani Purcellova Chacona g moll nevyzněla ve své tanečnosti jako primárně tragická, což bylo dobře, protože bezprostředně následoval jediný skutečný žalozpěv, „Plainte de Vénus“ z Ballet de Flore Jeana-Baptisty Lullyho. Hana Blažíková jej zazpívala ve staré francouzštině se všemi atributy francouzského lamenta a v souladu s textem, v němž se propadá beznaději a baží po smrti.

Jako závan čerstvého vzduchu působilo poté Händelovo Concerto Grosso G dur, HWV 319, přednesené s bezprostředností, jež k tomuto autorovi patří. Právě händelovské fuze – na rozdíl od fugy bachovské – prostý, nekomplikovaný výraz slušívá. Ve čtvrté větě koncertu jsme takový výraz slyšeli ve spojení s nakažlivou energií a opojným pocitem, že to tzv. „jede“ nebo „šlape“.

Koncert uzavřela kantáta The Morning málo hraného skladatele Thomase Augustina Arna. Autor textu, John Milton, v něm melancholii a stesk po milé definitivně překonal nadějí, vděkem a smyslem pro krásu tohoto světa. Tomu také odpovídalo hudební zpracování, plné zvukomalebných efektů a čisté radosti. Přestože jde o skladatele klasicistního a text již nevyzývá k poryvům afektů, dokázal Arne příjemně překvapovat. Zpěvačka i flétnistka Jana Semerádová oblažily publikum pasážemi, koloraturami a hravým dialogem mezi hlasem a sopraninovou flétnou.

Tereziánský sál pražského Břevnovského kláštera je jako stvořený pro podobně komorní projekty. Jeho akustika sice neschová žádnou nepřesnost, ale nabízí intenzivní ponor do zvukové masy od ppp až po f (ne více!) a intimní kontakt mezi interprety a posluchači. Po některých koncertech se člověk cítí jako po přeplavání kanálu La Manche. Po tomto se vracel domů jako po termální lázni.

 

Hodnocení autorky recenze 90 %

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na