O tvorbě „terezínských skladatelů“ je v poslední době stále více slyšet. U nás i v zahraničí se dostávají do programů komorních koncertů a občas se provede i některé z jejich větších děl (například opera Pád Antikrista Viktora Ullmanna v inscenaci Moravského divadla Olomouc v roce 2014). A tato vzrůstající obliba je jistě na místě, protože jejich tvorba nejen že významně reprezentuje jednu z kompozičních stylových linií té doby (tj. záměrný odklon od tonality, avšak při zachování tradičnějších postupů v práci s melodickými a rytmickými motivy i s formou), ale také nám podává neverbální svědectví o pocitech a potřebách terezínských vězňů.
Tento rok si navíc připomínáme 75 let od smrti tří terezínských velikánů, Pavla Haase, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna, kteří byli do Osvětimi převezeni až těsně před koncem války v jednom z posledních transportů, jenž byl určen převážně umělecky zaměřeným osobám. V plynu skončili všichni tři 17. října 1944. Musíme tedy uznat, že organizátoři koncertu byli při vybírání data dosti pečliví.
Přestože se jedná o takto temné téma (navíc tedy umocněné téměř přesným datem), koncert nijak chmurným dojmem nepůsobil. Celý čas byl doprovázen úsměvy a snahou o dobrou interpretaci, ale pokud se jedná o téma, které má připomenout takovou hrozivou událost, zde pro mě něco chybělo. Zřejmě větší prožití pocitů, jež se v hudbě skrývají (přestože se jednalo převážně o skladby, které skladatelé napsali ještě před svým odjezdem do Terezína), ale především pozdvihnutí samotné skladby s potlačením svého interpretačního ega.
Snaha o technicky bezchybnou interpretaci na úkor prožití prováděných skladeb se asi nejvíce projevil při vstupech mezzosopranistky Michaely Zajmi (Šest písní na verše Alberta Steffena op. 17 Viktora Ullmanna a Sedm písní v lidovém tónu na slova F. L. Čelakovského op. 18 Pavla Haase). Její velký a zvučný hlas sice oslňoval svou krásou, bohužel však málokdy dokázal blíže vyjádřit obsah textu. Byl pořád stejně krásný a výrazu bylo docíleno téměř výhradně dynamikou. Slyšeli jsme zkrátka až moc zpěvačky a málo interpretace díla.
Ve druhém ze zmíněných písňových cyklů se navíc zpěvačka rytmicky dosti „prala“ s instrumentálním doprovodem (který byl doinstrumentován pro dnešní obsazení Vladimírem Vlnou), což přičítám nedostatečné snaze o sjednocení hudebního cítění jednotlivých členů souboru. Tento pocit totiž divák pravděpodobně získal i v jiných bodech programu, například ve Phantasy Quartetu pro hoboj a smyčce op. 2 Benjamina Brittena, který byl k terezínskému tématu připojen. Zde se také objevovala poněkud chaotičtější místa, na druhou stranu ale například závěrečná gradace vyšla výborně.
Stejně tak se tomuto instrumentálnímu souboru s netradičním obsazením housle (Ondřej Hás), viola (Helena Vovsová), violoncello (Bledar Zajmi) a hoboj (Vratislav Vlna) velice vyvedla dvě úvodní čísla: Mazurka-Nocturne pro hoboj a smyčcové trio Bohuslava Martinů a Passacaglia a fuga pro smyčcové trio Hanse Krásy. Zvláště druhá ze zmíněných vyzněla velice efektně a divák si možná posteskl, že ji dramaturgové dnešního programu, Vratislav Vlna a Bledar Zajmi, nezařadili až na úplný konec koncertu. Zvolená dramaturgie vsadila na zakončení Haasovými písněmi, tedy závěr v plném obsazení, ale rozvernost poslední písně se nedokázala vyrovnat efektnosti dramatického konce Krásovy fugy (byť jen v triovém obsazení).
Dopolední koncert (začínal v 11:00 hodin) byl tedy záslužným počinem, který připomenul díla tří terezínských skladatelů; díla, která by jistě neměla být na koncertních pódiích opomíjena. Můj dojem z tohoto krásného záměru je ale vzhledem k takto hlubokému tématu nedostatečně silný.
