Hana Turečková: Tančete bezpečně II. Úrazy profesionálních tanečníků, příčiny a prevence

  1. 1
  2. 2
Říká se, že stát se profesionálním tanečníkem má tři stupně: naučit se tančit, naučit se vystupovat před publikem a …zvládat úrazy. V nedávné době se v médiích objevilo opět odsuzující tvrzení, že současný klasický balet je zdraví škodlivý. V tomto díle si přečtete pohled na jednotlivé zdravotní aspekty od choreografky a tanečnice Hany Turečkové.
Hana Turečková (foto Jiří Thýn, archiv PKB)

Velkým problémem klasického tance je již mnoho let neustále se zvyšující nárok na nepřirozené až extrémní provedení pohybů, který do estetiky klasického tance prosakuje s prohlubujícím se důrazem na výkon, flexibilitu a rychlost, což souvisí s nastavením společenských preferencí. Tento trend pak v podstatě vyžaduje pro výkon špičkového baletního představení hyperflexibilní a velmi psychicky odolné jedince, téměř nadlidi, kteří jsou schopni dosahovat extrémních výkonů, zvládat bolest a dřinu pro ostatní lidi nepředstavitelnou. Pokud tento trend bude přetrvávat, je nutno se zamyslet nad prevencí a riziky úrazu, které tento požadavek virtuozity přináší.

Sama technika klasického tance (trénink klasického tance) je velmi nosný a propracovaný systém, jak tělo na tanec dokonale připravit, a ve svých počátcích rozhodně nebyla tak extrémní jako dnes. Trénink klasického tance je postaven tak, že postupně procvičuje různé svalové skupiny a postupuje velmi pozvolna od nejlehčích po nejtěžší pohyby, od podpory k volnosti, od cvičení na místě ke cvičení v prostoru, od uzemnění ke skoku. Je velmi detailně metodicky propracován a dělí se na základní úrovni na cvičení u tyče, cvičení na volnosti, malé, střední a velké skoky, a u žen ještě cvičení na špičkách. Záleží však v mnohém na pedagogovi, jak trénink vede. Musí sestavit trénink velmi pozorně a s vědomím toho, na jaké úrovni tanečníci jsou, jak moc jsou vyčerpaní či co je ten den čeká.

Jako největší problém u tanečníků vidím paradoxně nedostatečnou znalost vlastního těla a fungování pohybu. Pokud má naše tělo vykonávat extrémně náročné a komplexní pohyby, a to po dlouhou dobu, je třeba, aby je vykonávalo s co největší efektivitou a s co nejmenším úsilím, a s dokonalou znalostí problematiky. Bohužel, zvědomování práce vlastního těla není standardem. Na to, že je nutné znát dokonale pohybový aparát, jeho stavbu, strukturu a funkčnost, analyzovat pohyb a úsilí, které tělo vynakládá, a přesnou orientaci v prostoru, se často neklade takový důraz, jaký by bylo potřeba. Tyto chybějící informace o vlastním těle a možnostech jeho pohybu v prostoru pak tanečníci často nahrazují nepřiměřenou dřinou, která však ani tak nenese vždy kýžený výsledek.

Jak jsem již zmínila, je jisté, že chronická onemocnění pohybového aparátu i riziko úrazu by se daly zmírnit detailní analýzou pohybu a pomocí zvědomování procesů, které se v těle při pohybu dějí. To, že tanečník pohyb jen „nevydře“ při mechanickém opakování, ale je si skutečně vnitřně vědom toho co, jak a proč dělá, jaký je jeho záměr a úsilí do pohybu vložené, by zamezilo přehnanému důrazu na vnější formu pohybu, viděnou pouze jako estetickou kvalitu. Forma by nezmizela, ale takzvaně generovala zevnitř, a ne pouze zvenčí. Vzniklo by tak myslící tělo vylučující svalové dysbalance, schopné dosáhnout maximálního výkonu s minimálním úsilím a uvolňující zbytečné napětí. Tím by se nejen zkvalitnil tanečníkův projev, neboť by nedocházelo k neustálému vyrovnávání špatně nebo nedokonale pracujícího těla, ale nastalo by také zmírnění únavy a bolesti.

Hana Polanská Turečková (foto archiv umělkyně)

Jeden příklad:
Je  obrovský rozdíl, pokud se při skoku tanečník pouze snaží vysoko vyskočit  a „rve to z kotníků a kolen“, a pokud si je vědom toho, jak působí síla gravitace a tahy, které kvůli tomu v těle probíhají, jak správně použít a efektivně využít podpory chodidla a podlahy, jak využít dech a pánevní dno k podpoře, jak sekvencovat svalové skupiny, které jsou k výskoku a doskoku potřeba, jaká je u skoku funkce kostí (kosti mohu vnímat jako pružné a tím zmírnit představu tvrdosti dopadu), svalů a šlach, jaké je propojení dolní a horní poloviny těla, a jaký je přesný směr pohybu a vztah různých částí těla k sobě samým, jak udržet při doskoku rovnováhu. K vědomému aktivování správných pohybových stereotypů může pomoci vnitřní představa toho, co naše tělo při vykonávaném pohybu provádí. Zvědomování každého pohybu vede také k dokonalé koncentraci na vykonávaný pohyb a nedovolí výpadky způsobené vlivem mechanického cvičení. Výpadek v soustředění totiž může být příčinou úrazu. Neustálé výpadky koncentrace také přinášejí větší únavu. Je sice důležité, aby tanečník uměl pracovat s námahou a také zotavením, ale na úrovni, kdy ví, jak tyto protiklady při pohybu fungují. Často se totiž stává, že tanečník za protipól napětí nebo síly v pohybu považuje úplný kolaps těla do uvolnění, což nemusí být vždy efektivní a je třeba všechny tyto věci vzít v potaz.

Co se týče skoků, je také dáno stavbou těla, že někdo má skok vysoký a někdo ne. Za chronické bolesti způsobené odrazy a doskoky je samozřejmě také často na vině špatný povrch podlahy, na kterém jsou tanečníci nuceni cvičit. Podlaha by neměla být nikdy tvrdá, tak aby znemožňovala možnost pružné reakce povrchu na odraz a dopad při skoku.

Úrazy chodidla, např. zlomeniny zánártních kůstek mohou být způsobeny tím, že tanečník z nepozornosti převede sílu odrazu pouze na přední část chodidla, tedy nedošlápne až na patu. Míra zatížení této části chodidla je poté tak obrovská, že vede ke zlomenině. Stává se to především, pokud je odraz do skoku z jedné nohy, s tím, že předtím následuje rychlá výměna chodidel.

Hana Polanská Turečková (foto archiv PKB)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na