Wayne McGregor natřikrát

  1. 1
  2. 2
Jedním z nejvyhledávanějších choreografů současnosti je napříč soubory i různými (nejen) tanečními odvětvími bez větších pochyb Brit Wayne McGregor, residenční choreograf londýnského Královského baletu. V posledních dnech bylo možno na různých platformách sledovat hned tři jeho choreografie v podání tří různých tanečních ansámblů od souboru Alvin Ailey American Dance Theatre přes Australský národní balet až po domovskou Operu v Covent Garden.
Wayne McGregor – Chroma (Jeroboam Bozeman a Jacqueline Green, Alvin Ailey Dance Theatre, foto Foteini Christofilopoulou)

Wayne McGregor započal svou choreografickou cestu na počátku 90. let, postupně založil vlastní soubor (nejprve Random Dance, později přejmenovaný na aktuální Company Wayne McGregor) a budoval si na tanečním poli snadno identifikovatelnou značku. V roce 2006 se jako první tvůrce ze současné scény stal residenčním choreografem londýnského Královského baletu, pro nějž v tomtéž roce vytvořil Chromu, jež znamenala minimálně mezi kritiky a odbornou veřejností zásadní průlom v McGregorově kariéře. Velmi brzy se nabalily spolupráce s předními baletními světovými soubory (pařížská Opera, Mariinské divadlo, Velké divadlo, San Francisco Ballet, ABT, NYCB aj.), ale rovněž s filmovým a televizním průmyslem a není bez zajímavosti, že část z této choreografie se již několik posledních ročníků objevuje v seznamu vybraných současných variací pro účastníky slavné Prix de Lausanne.

Americký soubor Alvin Ailey Dance Theatre byl založen v roce 1958 tanečníkem a choreografem Alvinem Aileym pro taneční umělce tmavé pleti a svou demografii si drží dodnes. Chromu do svého repertoáru přidali v roce 2013 a jejich podání McGregorovy dnes již téměř legendární choreografie mělo takový dopad, že byl soubor v roce 2016 přizván k hostování s tanečníky Královského baletu v tomto kuse na prknech opery v Covent Garden.

Wayne McGregor – Chroma (Linda Celeste Sims a Antomio Douthit-Boyd, Alvin Ailey Dance Theatre, foto Paul Kolnik)

Chroma s hudbou Jobyho Talbota (Hovercraft, Transit of Venus, Cloudpark, … a yellow disc rising from the sea…) a orchestrací skladeb Jacka Whitea a The White Stripes (Aluminum, The Hardest Button to Button, Blue Orchid) je i po 14 letech od své premiéry ideálním kusem pro mcgregorovského diváka začátečníka, jelikož zde v pětadvacetiminutovém startovacím balíčku dostane úhledně zabalen základ choreografovy estetiky od pohybového slovníku, práce s tanečníkem a prostorem i dalšími vizuálními složkami představení, stejně jako určitý vhled do tvůrčího procesu a způsobu přemýšlení a imaginace. Současně má však choreografie dostatek vrstev, které je možno i po letech rozkrývat a odhalovat podobně jako když se loupe cibule.

McGregorův pohybový slovník je nesmírně dynamický, energický, pohybující se v extrémech, nutící tanečníka balancovat jako na gumě. Je plný ostrých linií nekompromisně rozčesávajících okolní plochu stejně jako do všech stran plasticky rozvlněné páteře, využívá sice na jedné straně klasickou technikou k dokonalosti vybičovaná těla a jejich sílu, současně ale klasický kánon nabourává v jeho samotném základu, hraje si s izolacemi jednotlivých částí těla a rozkládá tak celek do neustále se měnících shluků molekul.

Chroma se odehrává ve sterilně bílém, minimalistickém boxu jeviště s vykrojeným obdélníkem v zadním plánu (dle návrhu architekta a designéra Johna Pawsona), odkud se vynořují tanečníci. Prostor, v němž se prohánějí androgynně odění tanečníci, jejichž síla si v ničem nezadá s vybroušeností kalené oceli, budí dojem nekonečna a svobody, jejíž hranice jsou hledány, nahlíženy z různých stran a úhlů a neustále redefinovány. Práce s pohybem je, i přes ve zběsilém tempu skládané kombinace, v základu nesmírně čistá a jasná, a to jak vzhledem k tělu jednotlivce, tak v jeho vztahu k partnerovi (či partnerům) a okolí. Energetický výbuch se může na první pohled jevit nekontrolovatelně, vnitřní struktura ale vykazuje řezy chirurgické přesnosti a pečlivé znalosti laboratorních podmínek, v níž vzniká, nicméně vzájemné napětí je v každé vteřině vystavováno novým a novým testům, pročež jak tanečníka, tak ani diváka nenechá uvelebit se v příjemném pocitu poklidného kolébání.

Wayne McGregor – Chroma (Jacqueline Green, Alvin Ailey Dance Theatre, foto Paul Kolnik)

V podání tanečníků souboru Alvina Aileyho nabrala už tak fyzicky expresivní choreografie zcela nový rozměr. Jejich projev stál na naturalistické syrovosti a až animální agresivitě, interpreti se do rizika pouštěli naprosto bezhlavě a posouvali ho tak ještě dál, naproti tomu dva adagiové duety ve druhé polovině působily nesmírně křehce, až dojemně, skoro jako by veškeré emoční polohy nabyly na saturaci, obdobně jako barevná paleta tělových kostýmů. Jedinou osobní výtku tak mohu mít maximálně k publiku, které nadšeně aplaudovalo po skončení každého kratšího celku, což mně osobně zejména u současných choreografií připadá jako tleskat po každé větě symfonie…

Druhou McGregorovu choreografii představil Australský národní balet, pro které dílo Dyad 1929 původně vzniklo. Spolu s Dyad 1909 pro Královský balet v Londýně vznikla australská část v roce 2009 a tematicky do sebe nasála hned několik vlivů. Základním hnacím motorem byl vědecky i umělecký kvas období let 1909–1929, což jsou jednak hraniční roky působení souboru Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva, který způsobil nejen na tanečním poli doslova revoluci, jednak rovněž data podstatná pro výpravy za poznáním Antarktidy. V roce 1909 vyplul na svou expedici Nimrod Ernest Shackleton, roku 1929 Richard Evelyn Byrd přeletěl jako první člověk jižní magnetický pól. A aby toho nebylo málo, obě choreografie byly věnovány Merci Cunninghamovi (1919–2009), od jehož choreografických principů se McGregor částečně odvíjí.

Wayne McGregor – Dyad 1929 (Robyn Hendricks a Daniel Gaudiello, Australian Ballet, foto Jim McFarlane)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na