Händel je mou obzvláštní láskou: Cecilia Bartoli o kastrátech, opeře a festivalu v Salcburku
Paní Bartoli, pro festival SWF 2019 jste se rozhodla soustředit na fenomén kastrátů – z dnešního pohledu děsivou tradici, udržovanou po staletí, ale nikdy nezpochybňovanou. Proč jste se letos rozhodli věnovat právě tomuto tématu?
Toto téma mám v hlavě už hodně dlouho a pravidelně se k němu vracím. Před deseti lety jsem mu věnovala své CD nazvané Sacrificium. Už tehdy jsem si pokládala otázku, zdali je vůbec správné oslavovat tyto mimořádné umělecké, estetické i smyslové zážitky, které byly podmíněny tak krutou obětí. Myslím, že je důležité diskutovat o historii kastrátů a jejich utrpení. Někteří z těch nejvýznamnějších skladatelů 18. století zkomponovali pro tyto „nebeské“ hlasy hudbu plnou mimořádné krásy a ohnivé vášně. Bylo by chybou zapomenout na jejich odkaz, ale zároveň i jejich lidskou oběť.
Ráda se vracíte ke Georgovi Friederichovi Händelovi. V Salcburku jsme vás slyšeli v roli Kleopatry v opeře Giulio Cesare in Egitto a jako Ariodante ve stejnojmenné opeře. Letos je to Alcina. Jak byste popsala váš vztah k Händelovi?
Händel napsal každou notu s láskou a vášní. To je důvod, proč jsou lidé jeho hudbou dodnes tak hluboce dojatí. Rozněcuje v nás hluboké emoce a to je přesně to, o čem hudba má být. Je schopen odvést posluchače do jiného světa: kouzelného světa. Zbožňuji Händela a dokonce bych šla až tak daleko s tvrzením, že je mou obzvláštní láskou – i když jsme od sebe odděleni třemi staletími …
Proč jste si zvolila jako operu právě Alcinu? A v čem vás přitahuje role Alciny?
Je to svůdnice, mocná čarodějka, divoká, intenzivní a přitažlivá milenka. Žena, která umí prožívat velké štěstí a jejíž láska způsobuje natolik hluboké utrpení, že dokonce kvůli tomu ztratí svou čarovnou moc. Tato hrdinka se vydá na cestu plnou dobra a zla. Role si vyžaduje mimořádně široký rozsah a patří mezi ty nejnáročnější, které Händel napsal. Postava Ruggiera je také pozoruhodná. Byla napsána pro pěveckou hvězdu své doby, Giovanniho Carestiniho a v Salcburku bude ztvárněna mým fantastickým kolegou, kontratenorem Philippem Jarousskym.
Opera Alcina čítá impozantní úroveň hudební i dramatické různorodosti. Najdeme zde kouzla, hrdinství, romantickou zápletku a obsahuje též komické prvky. Je to typická barokní opera, která tematicky čerpá z Ariostovy epické básně Orlando Furioso – Zuřivý Roland. Neuvěřitelně vzrušující směs baroka a epiky, s širokou škálou možností, jak dílo inscenovat.
Na festivalu se setkáme s několika známými tvářemi: Damiano Michieletto už režíroval představení SWF – v roce 2014 představil Rossiniho Popelku (La Cenerentola) a dirigent Gianluca Capuano s Vámi provedl Ariodante už v roce 2017. Co si na spolupráci s těmito umělci nejvíce ceníte?
Spolupráce s umělci, které znáte dobře už dlouho, je vždy dobrá. Úžasná Cenerentola s Damianem Michielettem, na kterou naši diváci v Salcburku reagovali s tak velkým nadšením, samozřejmě obsahovala množství „kouzelných“ prvků. Jsem zvědavá, jak Michieletto tyto magické prvky využije v barokní opeře. Má samozřejmě bujnou představivost, kterou taková práce nutně vyžaduje. A stojí-li na naší straně hudebníci jako Gianluca Capuano a „Musiciens du Prince – Monaco“, můžeme se k tomu těšit na vynikající a stylovou interpretaci hudby na historické hudební nástroje. Letos mám tedy opět skvělou podporu jedinečných hudebníků.
Händelovy opery Ariodante a Alcina, stejně jako Porporův Polifemo, jsou přímým důsledkem soupeření mezi dvěma skladateli v Londýně v roce 1735. Rozhodli jste se vůbec poprvé od roku 1735 umístit do programu Händelovu operu vedle konkurenčního díla, kterým je Porporova opera Polifemo. Porpora byl Farinelliho učitelem a soupeřem Händela a Hasseho. Mají však oba skladatelé nějaké společné rysy? A myslíte si, že diváci znovu uchopí ideu soutěže mezi oběma skladateli?
Sezóna 1734/1735 v Londýně musela být naprosto úžasná: Nicola Porpora pracoval pro aristokratickou operu v Královském divadle (The King’s Theatre), zatímco Händel pro konkurenční operní společnost v nově postavené Covent Garden. To bylo pro londýnský trh hudby příliš. Mezi Händelem a Porporou vypuknul velký konkurenční boj o diváky. Soupeření mezi těmito dvěma skladateli bylo možná finančně neudržitelné, ale ve zpětném pohledu to bylo pro hudbu požehnání, protože oba byli nuceni překonat svůj tvůrčí potenciál. A nejznámějšími plody této rivality jsou Händelovy Ariodante a Alcina, stejně jako Polifemo od Porpory.
Nyní obě opery, stejně jako v Londýně roku 1735, budeme moct porovnat. Samozřejmě už neočekáváme, že díla spolu budou soutěžit, ale naopak, spíše se budou vzájemně doplňovat, neboť obě opery jsou brilantními barokními díly s virtuózními sólovými pasážemi. Zatímco Anna Maria Strada a Carestini fascinovali Händelovo publikum v roce 1735 těmi nejnáročnějšími áriemi, které skladatel vůbec kdy napsal, nejslavnější kastrát své doby, Farinelli, stál na jevišti Královského divadla a očividně přiváděl publikum k mdlobám. Jsem ráda, že jsme mohli tento jedinečný odkaz barokní doby do Salzburgu dostat a jaksi tím nabídnout hudební smír mezi oběma skladateli (oba by se jistě obrátili v hrobě, kdyby o tom věděli …).
Kromě oper a koncertů rozšiřujete program o film a poprvé také o panelovou diskusi. Čím jsou pro vás tyto další části programu důležité?