Händelovo Vzkříšení s Collegiem 1704

La Resurrezione (Vzkříšení) Georga Friedricha Händela je oratorium na téma biblického Nového zákona, klíčového aktu Kristova spasitelského poslání – vzkříšení: Kristus zemřel na kříži, sestoupil do pekel k záchraně duší a třetího dne vstal z mrtvých. Své první oratorium napsal mladičký Il Sassone (Němec) v čase svého pobytu v Itálii, v Římě; byl inspirován námětem i vznešenou společností, pro kterou oratorium napsal. Premiéru dirigoval Arcangelo Corelli, přítel, který mladého kolegu uvedl do hudebních kruhů a také jej evidentně ovlivnil ve výrazném angažování houslí, v jejich užití pro výraz nálad a dokreslení děje, účinných doprovodů pěveckých partů.

Händelovo oratorium představuje biblické ženy, jimž Anděl zvěstoval Kristovo zmrtvýchvstání, Marii Magdalskou a Marii Kleofášovu a svatého Jana Evangelistu. Pro dramatický účin oratoria vepsal libretista také postavu Lucifera, postavu dobově oblíbenou; vykupitelské scéně vzkříšení tak kontrastuje scéna u bran pekla, scéna zatracení, zkázy. Lucifer marně disputuje s Andělem o Kristově salvátorské moci spasit duše smrtelníků, je poražen. Hloubka námětu, kompoziční přímočarost a bohatství, silná sdělnost napojená na vysoké interpretační nároky – to je duchovní oratorium La Resurrezione na libreto Carla Sigismonda Capece (1652–1728), uvedené prvně přesně na den Vzkříšení roku 1708 v Římě. My jsme podzimní uvedení Vzkříšení zažili v blízkosti Památky zesnulých, a to jako zcela famózní zahajovací koncert sezony 2019/2020 souboru Collegium 1704. 

Po úchvatné předehře, v níž zejména hoboje doslova kouzlí projev radosti, nastoupí vyzývavá árie Anděla – „Disserratevi, o porte d’averno“ (Otevřete se, brány záhrobí) – a rezolutní nástup Julie Lezhnevy, její absolutní pěvecká spontánnost, s níž ustála příkré tempo Luksova dramatického nástupu, hlavně však její přímo rozkošnické trilky, s nimiž kouzlila všechny příbuznosti zpěvu a barevného souznění s bravurou perlivých ozdob nástrojových, to bylo entrée nevídané. Julia Lezhneva, ruská koloraturní sopranistka se zaměřením na hudbu baroka, má Händela mezi hlavními autory svého repertoáru a po celý večer bylo znát, jak je pro ni spolupráce s Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704 inspirativní. Bezchybná technika, hlasová pružnost, „andělský hlas“ překypující až živelnou pěveckou dispozicí, její zdobné koloratury, v sopránu místy až mezzosopránové pevnosti, skutečně perlí. Lyrické fasety svého zpěvu, které nasadila v disputaci s Luciferem, árie „D’amor fu consiglio“ (Z lásky byla rada) byly tak přesvědčivě vroucí, jakoby nastal prvý vrchol večera. 

Drama ovšem teprve začalo – mostro arrogante, ta pyšná stvůra Lucifer okamžitě kontruje, předříkává všechny své hrozby a plány zhouby a Luigi De Donato vyzpíval roli ve velkém stylu dramatického pěvce. Každé slovo plné vášně: „Io tremente! Io si vile!“ (Já a bát se! Já mám být zbabělý!). Velká árie „O voi dell Erebo“ (Ó vy strašné záhrobní síly!) měla v každé své repetici bohatě rozlišený výraz. Což je ostatně Händelovo zadání, v tom spádu děje není žádný formální návrat, žádné da capo není opakováním, naopak postupnou gradací, v pojetí Václava Lukse nanejvýš zúročenou také v nástrojovém doprovodu.

Ústřední postavou oratoria je Marie Magdalská. Než vstoupí na scénu, Händel uvádí velmi působivou mezihru, kresbu svítání. Mariina prosebná árie „Ferma l’ali, e su’miei lumi“ (Zadrž a nesnášej se na mé oči) a hlavně procítěnost závěrečného vyznání – „…il mio Dio per me svenato“ (…můj Bůh, kvůli mně zbavený života) – byla dokonalým potvrzením umění italské sopranistky Raffaelly Milanesi, též skvělé volby Václava Lukse při výběru sólistů, kteří v kvintetu dvou sopránů, mezzosopránu, tenoru a basu vytvořili v charakteristice kontrastů působivou jednotu a lad. Raffaella Milanesi je nám už s Collegiem 1704 dobře známá, dokonce i v belcantových áriích, je dávno v rangu miláčků publika. Také tentokrát svůj expresivní projev uplatnila naplno a mohli bychom postupně citovat nejenom árie, také recitativy, ve kterých oslňovala neobyčejně detailním dramatickým zvýrazněním tónů, slov, melodie. Její pasáže patřily ke klíčovým momentům dramaticky úchvatného večera. Árii po árii jste vnímali – tohle je moment nejkrásnější, v každé proměně hlasu, od šepotu k nářku, zlobě i jásotu.

Výraznou hlasovou družkou jí byla mezzosopranistka Francesca Ascioti, Marie Kleofášova, jíž dal Händel do úvodu významnou lamentaci „Piangete, si piangete“ (Plačte, ano, plačte, bolavé mé oči). Ovšem hlavně následná reflexe „Ahi, popolo crudel, popolo ingrato“ (Krutý lide, lide nevděčný!) dosvědčila, jakým obohacením je tato operní pěvkyně také pro barokní part. V tempu neskutečném zvládala i alegorické zpodobnění spěchu a naděje „Neufragando va per l’onde“ (Slabá loď na vlnách), hlavně pak v pasáži „lo confronta nuova speme“ (nová naděje jej utěší) vyjadřovala Händelův fantazijní um naplno. 

Svatého Jana Evangelistu, miláčka Páně, kterému Ježíš na kříži svěřil svou matku, zosobňuje tenorový part. Topi Lehtipuu je finský všeuměl a postavě svatého Jana dal sympatickou neokázalost, pěveckou čistotu a přesvědčivost. Árie o žalu Kristovy matky „Ben d’ogn’altro piu grande“ (Větší než jakýkoli jiný) a zejména překrásné pasáže o holubici a jestřábu, jež barvitě podkresluje duet s flétnou a posléze celý orchestr, byly podmanivé silným vyjádřením lidských emocí, dávkovaných rafinovaně obměňovaným opakováním příměru hrdliččina smutku a radostného příměru shledání.

Celou stavbu La Resurrezione charakterizuje naplno vývoj děje, výrazové nároky dokonale stavěných zpěvů. Kolik žalu i naděje vyzpívala Marie Magdalská v odhodlání přijít k jeskyni, kolik vznešeného povzbuzení vyzpívala Julia Lezhneva andělským povzbuzením v recitativu a árii „Uscite pur, uscite“ (Vyjděte, jen už vyjděte). Reálný optimismus příběhu přidává na barvitosti partitury, nejenom v rafinovaném doprovodu smyčců a theorby, nejenom v expresivní árii svatého Jana „Ecco il sol, ch’esce del mare“ (Hle slunce, jež z moře vychází) či v rezolutním střetu Anděla s Luciferem, který se vrhá zpět do pekelných propastí, ale hlavně v snad nejúžasnější árii Maří Magdaleny „Per me gia di morire non pavento“ (Sama se již smrti nebojím) s naprosto úchvatným závěrem „Quando ho Giesu nel cor“ (Když mám v srdci Ježíše…), který dokreslují sólové housle a bohaté orchestrální mezihry, jež byly kvintesencí interpretační dokonalosti Collegia 1704, stejně jako při vyznání svatého Jana „Caro figlio, amato Dio“ (Drahý synu, milovaný Bože).

Závěr patří přirozeně zprvu strettě, rychlému střídání povzbudivých výkřiků oslav vzkříšení a pak finálnímu, oslavnému jásotu chóru sólistů, který vybízí nebe i zemi k oslavě vykoupení z hříchu: „Diasi lode in cielo, in terra“ (Budiž chvála na nebesích, na zemi). Zážitek hluboký, krásný, mířil k nebesům. Napínavý večer silné hudební krásy, díky fantaskní, minuciézní propracovanosti vizionářské a hluboce poučené interpretace Václava Lukse. Nejsem zajisté jediná, kdo si přeje, aby se toto velmi svižné a dynamické nastudování La Resurrezione proměnilo také v novou atraktivní nahrávku. 

Georg Friedrich Händel:  (HWV 47)
Praha, Dvořákova síň Rudolfina, 24. října 2019