Händelův Julius Caesar z Glyndebourne v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku

Smyslná oslava Caesara v rajtkách 
Nápaditá, ztřeštěná a dojemná inscenace Händelova Giulia Cesara od režiséra Davida McVicara premiérovala v Metropolitní opeře ve čtvrtek večer. Šlo o novinku pro tento operní dům, nikoli však pro operní svět. Poprvé byla představena na festivalu v Glyndenbourne v Anglii v roce 2005, nejen tam byla dále uváděna a je dostupná i na DVD.

I přesto si Peter Gel, ředitel Metropolitní opery, zaslouží za její přinesení do New Yorku pochvalu. Rozhodně ji můžeme počítat mezi novou nabídku Met. A dokonce mezi skvělé novinky. Giulio Cesare je dlouhá opera: 4 a půl hodiny s dvěma přestávkami. I tak premiérové publikum po půlnoci povstalo a nadšeně aplaudovalo skvělým umělcům v čele s kontratenorem Davidem Danielsem v hlavní roli a Natalií Dessay jako Kleopatrou, a v neposlední řadě excelentnímu dirigentovi Harrymu Bicketovi.

Ve video rozhovoru na stránkách Met se David McVicar, režisér nové inscenace Donizettiho Marie Stuardy z této sezony, s nadšením rozplývá a žasne nad Händelovým výsledkem v opeře Giulio Cesare. Dílo popisuje jako „historické dovádění“, které se fiktivně dívá na nelehké spojenectví Kleopatry a Caesara. Opera je troufalým propojením vážných, komických, romantických a dobrodružných elementů. A McVicar tuto troufalost vyrovnává.

Dostává se pod pokličku problémů, které opera jen lehce naznačuje, když připodobní Caesara a římské impérium k britským imperialistům z konce 19. století. Stejně jako Římané viděli v Egypťanech vzdálenou exotiku, tak se Britové cítili nadřazení a zmatení ve vztahu k lidem a zvykům Indie, Blízkého východu a dalších říší, kterým vládli. Pomocí hravých kostýmů (Brigitte Reiffenstuel) prezentuje McVicar Caesara a jeho vojska jako britské důstojníky v zářivě červených uniformách, zatímco Egypťané jsou oděni v pestré škále stylů: indickém, marockém, asijském, blízkovýchodním. Ale pro bezradné dobyvatele jsou všichni tito exotičtí cizinci stejní.

Okouzlující scéna Roberta Jonese, která musela být pro hlediště Met zvětšena, je jednoduchou sérií mizejících oblouků, jež ohraničují všechnu akci. V dálce vidíme zvlněné vody Středozemního moře, vytvořené staromódním přístrojem na vlnobití. Projíždějí tu plachetnice, fregaty a dokonce i vzducholodě.

Na začátku příběhu Caesar a jeho muži přistanou v Alexandrii. Caesar porazí rebely vedené jeho protivníkem Pompeiem a pronásleduje ho do Egypta, kde Kleopatra vládne spolu se svým nemilosrdným bratrem Ptolemaiem na základě složité dohody o rozdělení sil. Ptolemaios si chce získat Caesarovu náklonnost, a proto ho štědře obdaruje: Pompeiovou hlavou. Caesar je šokován.

Zde vzniká pro Kleopatru příležitost, jak získat císařovu podporu na svou stranu, a tím si i podmanit trůn. Příběh následuje dvě dějové linie. Jednou jsou Kleopatřiny snahy získat si Caesarovu náklonost ze strategických důvodů, jen aby brzy zjistila, že její city začínají být opravdové. Druhý příběh žene snaha Pompeiova syna a vdovy o jeho pomstění.

Poprvé se setkáváme s Kleopatrou, když se vysmívá svému bratrovi v brilantní árii „Non Disperar“, kde praví, že zatímco je odsouzen k tomu ztratit trůn, možná se mu podaří nalézt alespoň lásku. Árie je inscenována jako taneční číslo z bollywoodského filmu. Natalie Dessay, ještě se dvěma tanečnicemi, které napodobovaly jedna druhou, předvedla hbitě choreografované číslo plné práce rukou a otoček v ostrém rytmu Händelovy hudby. Jako mladá studovala drobná Natalie Dessay tanec a herectví. A právě v těchto scénách je ve svém živlu, když předvádí manévry s komickým pohledem a uvolněnou živelností.

Dessay prošla v uplynulých letech určitými hlasovými problémy a nejistou sérií představení i zde v Met – loni ve Verdiho opeře La Traviata. I když stále není ve své nejlepší formě, po většinu času oplývá hlasem v dobré kondici. Vystřihla koloraturní pasáže, v energických áriích zpívala s jiskrou a s něžnou sytostí v těch smutných. Někdy se její pozornost zdála být narušena nutností zpěvu. Ve velké árii „V´adoro pipille“ se Kleopatra vydává za Lydii, šlechtičnu, která byla okradena o svá práva Ptolemaiem, a snaží se Caesara okouzlit serenádou. Většinu času zpívala Dessay s tklivou krásou, ale místy byla na jejím dechu slyšet přílišná snaha a na jejím výkonu přílišná obezřetnost.

I přesto celkově podala statečný a rozkošný výkon. Když se poprvé představí Caesarovi jako převlečená Lydie, je oblečena jako emancipovaná žena z 20. let, která teskní – celá v černém, se slunečními brýlemi, ale i tak v ruce držela koktail pro lepší náladu.

David Daniels, který hrál Caesara v Met v roce 2007 během poslední série nezáživné inscenace Johna Copleyho z roku 1988, byl opět pozoruhodný. Předvedl svůj plnokrevný hlas, empatický přednes a technickou zdatnost. Vyjadřoval císařovu zranitelnost, když zjistí, že propadl Kleopatřinu kouzlu, anebo ve chvíli, kdy se ho dotknou Corneliina muka a utrpení. Když je třeba, tak si ze sebe ale Daniels umí udělat legraci jako například v energické árii, kde musí Caesar pospíchat z Kleopatřiny komnaty, aby se nesetkal s postupujícími vojsky Ptolemaia. Daniels se vždy zastaví, aby vystřihl bravurní sekvenci, a Dessay jako zběsilá Kleopatra se ho v tu chvíli snaží vystrčit ze dveří, aby se dostal do bezpečí.

Celé obsazení je báječné. Francouzský kontratenor Christophe Dumaux na sebe v každé scéně strhne pozornost jako vypočítavý Ptolemaios. Jeho hlas je světlý, jasný a silný. Je vysoký, štíhlý a atletický a na scéně vypadá naprosto přirozeně. Během jedné výsměšné árie předvede salto tak samozřejmě, jako ze sebe vydává trylky.

Mezzosopranistka Patricia Bardon přinesla vznešený a vřelý hlas a oddanost jako Cornelia. Mezzosopranistka Alice Coote je jako Sextus jednoduše úžasná. Tato postava se nejprve objeví jako britský chlapec v šedivém obleku s golfkami. Coote, zpívající s temným a pronikavým témbrem, skvěle ztvárnila výzvu, které se musí tento mladý muž postavit, aby pomstil svého otce.

Vroucí baryton Guido Loconsola (zažívajícího výrazný debut v Metropolitní opeře) je mužný a hrozivý Achillas, generál a po moci lačnící rádce Ptolemaia. Kontratenor Rachid Ben Abdeslam, také debutující v Met, ukázal lesk hlasu a vtipné potrhlosti jako eunuch Nirenus, zpovědník Kleopatry a Ptolemaia.  A baryton Johna Moora je hlasově robustní Curius, římský tribun ve skotském kiltu. Kiltu? Proč ne? V jedné scéně se Kleopatra dokonce objeví v rajtkách.

Harry Bicket provedl s orchestrem Metropolitní opery (zredukovaným co do počtu, ale obohaceným o barokní specialisty) mrštný, lyrický a stylový přednes této skvělé partitury. Houslista David Chan, koncertní mistr orchestru, se stal i součástí jevištní akce. Během jedné z Danielsových árií si Chan a Daniels vyměňovali ornamentální fráze a Chan se objevil na jevišti v kostýmu a s fezem na hlavě. To je jedna z těch věcí, na kterou vás asi jako houslistu na konzervatoři nepřipraví.

(The New York Times – 5. 4. 2013 – Anthony Tommasini)

Met sáhla po baroku pomocí Händelova Giulia Cesare, bojového umění kung-fu a dalších

Bollywoodská taneční čísla, bojové umění kung-fu, fingovaná nahota – a skálopevná hudební kvalita – to jsou přísady prvotřídního Giulia Cesare v Met.

Händelova opera z roku 1724 ve hvězdné inscenaci Davida McVicara propojuje historii (milostnou aféru Julia Caesara s mladou ambiciózní Kleopatrou) s fiktivním příběhem o královnině podivném bratrovi Tolomeovi, jenž touží po ctnostné římské dámě Cornelii.

Kleopatra v inscenaci New York City Opera učinila v roce 1966 z Beverly Sills hvězdu přes noc. Od té doby byla tato náročná role považována za skvělý prostředek pro hvězdnou divu, které nabízí sedm velkolepých árií, ať už hravých či tragických.

Ve čtvrtek večer v Met královna Nilu v podání Natalie Dessay nedosáhla na vytyčenou úroveň vokálně. Její soprán byl skomírající a pod tónem ve všech číslech kromě pár euforických momentů. Mnohem přesvědčivější byl její herecký a taneční výkon, když proplula skrz škálu tanečních stylů od Bollywoodu přes Charleston až k expresivnímu stylu ala Madonna.

Veterán mezi kontratenory David Daniels zněl po většinu Händelovy hudby nepřesně. V rychlých pasážích musel těžce pracovat, ale znovu nabyl síly před árií „Aure, deh, per pieta“. V tomto naléhavém ospravedlnění, které má utěšit jeho strádající srdce, se vznášelo jeho pověstné legato – spolehlivé a příjemné.

Lepší název pro tuto inscenaci by mohlo být Tolomeo (Ptolemaios), vzhledem k elektrizujícímu představení Christopha Dumauxe jako padoucha Ptolemaia. Jeho štíhlý svěží kontratenor proplul koloraturou tak mrštně, jako zvládl těžkou choreografii Andrewa George ve stylu bojových umění. A zatímco hlas Patricie Bardon jako Cornelie zněl jako stereotypní a nejasný oratorní alt, Alice Coote zazářila v roli jejího mstivého syna Sesta. Nemilosrdný mezzosoprán a mužný postoj Alice Coote v této kalhotkové roli způsobily, že někteří tenoři z Met se vedle ní zdají být poněkud dívčí.

McVicarovo zábavné zpracování zdůrazňuje boj mezi Východem a Západem přítomným v opeře pomocí transformace Říma do viktoriánské Británie a Egypta do fantastické směsice indické a jihoasijské exotiky. Jednotný set těžkých pískových oblouků se rázem proměnil v Kleopatřin budoár, kde jsme ještě navíc mohli spatřit křiklavé hedvábné závěsy a na nohách stojící vanu – v té také „nahá“ Dessay trylkovala jednu ze svých árií.

Hlavním hrdinou večera však byl dirigent Harry Bicket, jehož svěží rytmus vytvořil z této partitury, působící spíše jako směsice epizod, dílo, které zní jako jeden hudební vrchol za druhým, kde je stěží možné za téměř 4 hodiny najít nějakou nezáživnou část.

(The New York Post – 7. 4. 2013 – James Jordan)

Giulio Cesare v Met prošpikoval politiku bollywoodským tancem
Nuance McVicarovy inscenace se však někdy v hledišti ztrácely

Dostat se až na závěr opery Giulio Cesare během premiérového večera v Metropolitní opeře nebyla pouze záležitost více než čtyř hodin Händelových skvělých árií. Šlo také o to najít si svoji cestu mezi příběhy schovanými uvnitř příběhů, ať už šlo o mnohačetné kulturní odkazy glyndenbournské inscenace Davida McVicara z roku 2005, nebo o osobní vzpomínky na konkrétní zpěváky v čele s hvězdou Natalií Dessay, jež se zdála tak nevhodná pro roli Kleopatry, že mnozí spekulovali o jejím odstoupení. Naopak, triumfovala.

Tato opera nebyla předvedena striktně podle očekávání. Ať už je předplatitel Met na operu Giulio Cesare připraven či nikoli, tato inscenace zvolní tempo jen výjimečně. Velmi zřídka se „da capo“ árie zdají jako znovuobjevování původních hudebních kroků. Zde bylo k opakování z hlediska hudebních ozdob přistoupeno liberálně a hudebně i dramaticky naprosto trefně. Z divadelního hlediska se příběh Caesara a Kleopatry stal studií politických a sexuálních mocenských sil, když slabší a zastaralejší kultura uzavírá alianci s tou mladší a dynamičtější – to vše bylo odvyprávěno v nechronologické fantasy plné referencí na viktoriánskou Británii a její dominanci nad Indií a Suezem. Pestrá dioráma v zadní části jeviště ukazovala oceán plný plachetnic, vzducholodí, válečných lodí z 20. století a v neposlední řadě se tu objevil i Titanic.

Některé árie byly choreografovány v bollywoodském stylu, ale upraveny pro Händelovy rytmy takovým způsobem, že se zdály žertovné, obecenstvo však reagovalo hlavně na herecký talent a šoumenství. A to byla součást pointy: politika jako divadlo. Často se scéna otevřela do další scény a ta ještě do další – to vše vylíčeno ve druhém jednání sérií těžkých opon, všechny v měňavých barvách charakteristických pro Indii, ale scénicky strukturovaných jako v Händelově 18. století. Kleopatra byla někdy oblečena jako univerzální svůdkyně, když však byla v utajení, vypadala jako hvězda němých filmů Louise Brooks.

Herecké nuance (McVicarova typická deviza) se v tak velkém hledišti nepromítaly příliš dobře. Ve skutečnosti by člověk mohl zpochybnit moudrost rozhodnutí uvádět tuto operu v Met. I se specialistou na Händela Harrym Bicketem s taktovkou přijal orchestr, vybavený moderními nástroji, prvky 18. století minimálně. Tempa skvělá nebyla, někdy postrádala smysl pro Händelovy dlouhé oblouky vytvořené ze široké škály árií a recitativů.

Prostor Metropolitní opery může být pro některé barokní specialisty překážkou. Jako Caesar zněl David Daniels slabě kromě izolovaných oblastí jeho hlasu, kde tóny sázel, jako by chtěl vynahradit předešlé pasáže. Jeho koloratura byla téměř bezvadná. Na rozdíl od Bacha, v jehož hudbě nalezneme podkreslující myšlenky, které vedou zpěváka, i když nejsou přítomny všechny noty, Händelovy zkompromitované postavy se zdají jako neúplné mozaiky.

Dessay naopak zpívala poměrně sytým tónem, s jistým legatem a kontrolovaným vibratem, což jsem od ní neslyšel za poslední léta. (Zajímavé je, že Ian Bostridge prošel v poslední době téměř totožnou hlasovou transformací. Mají snad stejného profesora?) Nebyla zdaleka nejvíce vznešenou či svůdnou Kleopatrou (tou nebyla ani Kathleen Battle, když Met poprvé představila tuto operu v roce 1988) a některé scény hrála jako komické. V citově vypjatých momentech však emocionální hloubka nechyběla. Nezapomínejme, že revizionistické pohledy na Kleopatru jsou spíše o inteligenci než kráse.

Mezi významné vedlejší postavy patřila Patricia Bardon (jako smutnící vdova Cornelia), která zanechala poměrně nudný dojem v jedné z nejkrásnějších hudebních částí opery. Jako ohnivý Sesto předvedla Alice Coote jeden z nejlepších hlasů na jevišti. Možná až příliš hutný na Händelovy záludnosti, ale oplývala takovým charismatem, že byste chtěli, aby zpívala dál a dál. Další kontratenoři v premiérovém obsazení – Christophe Dumaux (Ptolemaios) a Rachid Ben Abdeslam (Nirenus) – byli pozoruhodně impozantní.

(WQXR-Operavore – 5. 4. 2013 -David Patrick Stearns)

Georg Friedrich Händel:
Giulio Cesare
Dirigent: Harry Bicket
Režie: David McVicar
Scéna: Robert Jones
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Houslové sólo: David Chan
Continuo:
Cembalo: Harry Bicket
Viloncello: David Heiss
Theorba, loutna, barokní kytara: James Daniel Swenberg
Cembalo: Bradley Brookshire
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / Glyndebourne Festival Opera)
Premiéra 4. dubna 2013 The Metropolitan Opera New York
Met: Live in HD 27. 4. 2013

Giulio Cesare – David Daniels
Cleopatra – Natalie Dessay
Cornelia – Patricia Bardon
Sesto – Alice Coote
Tolomeo  – Christophe Dumaux
Curio  – John Moore
Nireno – Rachid Ben Abdeslam
Achilla – Guido Loconsolo
Dancers- Christina Luzwick, Karla Dionne Victum, Justin Flores, Kei Tsuruharatani
Actors – Brian Baldwin, Sean Chin, Matthew Cusick, Tony Guerrero, Arthur Lazalde, Shad Ramsey, Christian Rozakis, Sasha Semin, Collin Ware, Philip Willingham, Joshua Wynter, Christian Zaremba

www.metopera.org

Překlad Tereza Hybnerová
Foto Met