Harfa na hranicích

Harfistka Jana Boušková má za sebou šňůru šesti koncertů s výhradně českým novým programem, v podstatě celým ve vlastních aranžmá. Představila v něm tři části ze Smetanovy Mé vlasti a hudbu Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Po Plzni, Českých Budějovicích, Olomouci, Pardubicích a Brnu vystoupila v neděli v Sukově síni pražského Rudolfina.

Celý koncertní projekt byl nesen její setrvalou touhou rozšiřovat harfový repertoár, přinášet publiku krásnou hudbu, zaujmout nástrojem a jeho možnostmi, jeho zvukem a kouzlem. Je s harfou v povědomí veřejnosti nerozlučně spojena, jako sólistka i jako členka České filharmonie, ví se o jejích pedagogických aktivitách. Žije naplno.

Upravit pro harfu symfonické básně Bedřicha Smetany bylo ambiciózní rozhodnutí. Předobraz měla Jana Boušková ve Fantazii Vltava harfisty Hanuše Trnečka, kterou už jsme od ní slyšeli, kterou hrávala už její maminka Libuše Váchalová – a kterou zařadila i do tohoto koncertu. To není celá Smetanova Vltava, skladba má v této harfové podobě jen asi dvoutřetinovou délku, některé epizody či obrazy, zejména dramatické Svatojánské proudy, ale také Vesnickou svatbu, vynechává nebo jen naznačí či krátce připomene. Trneček narážel už na mezní možnosti nástroje i interpreta, na převoditelnost či nepřevoditelnost opravdu všech harmonií do sazby, kterou pedály přelaďující struny umožňují a kterou už ne. Naráží se tu i na hranice hratelnosti co do zachycení všech melodicko-rytmických detailů i polyfonní struktury. Harfa nějaká omezení samozřejmě má, zahrát doslova vše, co skladatel svěřil jiným nástrojům, nelze. To by musela aranžmá být provedena pro dvě nebo ještě více harf…! I tak je samozřejmě obdivuhodné, co virtuóz na úrovni Jany Bouškové dokáže z pouhého jednoho nástroje vyzískat. Blížíme se dojmu, který zanechávají například Lisztovy klavírní transkripce symfonické či operní hudby – z nástroje zní jakoby celý orchestr, sazba je rozprostřena do celého rozsahu, je hustá, rychlá a podrobná, zdá se, že interpret nemá limity.

Trneček zpracoval pro harfu také Smetanův Vyšehrad. V tomto případě Jana Boušková jeho zápis dále zpracovala, ať už z hlediska možností nástroje, které se od jeho doby proměnily k lepšímu, nebo z hlediska vlastních zkušeností a schopností. V průvodním textu zmiňuje, že se pokusila skladbu doupravit tak, aby báseň dostala podobu ještě bližší originálu. Kamenem úrazu jsou zejména chromatické pasáže, časté proměny harmonií. Snahou Jany Bouškové bylo napsat tyto pasáže tak, aby posluchač stále vnímal Vyšehrad, jak ho zná. Popravdě, při koncertě přece jen byla slyšet trochu nepřehledná místa, kde nastoupila nejistota – je tento akordický postup nebo třívteřinová stagnace hudebního vývoje rozpačitost úpravy, nebo momentální pochybení? Ani to by nebylo v neuvěřitelně náročném předivu tónů nepochopitelné…

Nejlépe a nejpřesvědčivěji vychází ve srovnání tří symfonických básní Šárka, jediná skutečně vlastní a celá úprava z pera Jany Bouškové. Jak jen je maximálně možné, a někdy snad ještě i víc, zaznívají tu v podání jednoho jediného nástroje všechny prvky, detaily, proměny a sóla symfonické partitury, uspokojivě vycházejí výrazové a tempové proměny… Je ovšem samozřejmé, že v případě tak velkých a tak známých děl, jako je právě Šárka nebo předchozí dvě básně, nejde zdaleka jen o to, aby byly pokud možno všechny noty na správném místě. V orchestrálním provedení jde i o nesčetné nuance a o celkovou koncepci. Tady pochopitelně úprava také naráží na limity, není možné chtít po harfě, aby zachytila báseň co do vyznění v ideální podobě odpovídající pojetí nějakého vynikajícího dirigenta. Skladba dostává jinou sazbou, modifikovanými tempy a specifickým zvukem svou vlastní estetiku, odvíjí se v logice dané charakterem nástroje – a nelze chtít, aby pocitově byla úplně stejná jako originál. I tady ovšem občas provedení dávalo bezděky najevo, že se interpretka pohybuje na hranicích – na hranicích vůbec možného. Asi ani nelze jinak.

Sama píše v programu: „Jsem náročná, na sebe obzvlášť.“ Ano, dala si vysoký, skoro nadlidský cíl a naplnila ho, přes dílčí otazníky, obdivuhodně. Je už jen otázkou, zda se dokáže jejích úprav ujmout ještě někdo další. Patrně je sama natočí, určitě je bude dál hrát, zřejmě je nabídne svým žákyním, dál se to ovlivnit asi nedá. Snadné opravdu nejsou.

V první polovině programu zazněla v úpravě Jany Bouškové Dvořákova Suita A dur z jeho amerického období. Má i autorskou klavírní podobu a harfová verze je přehledná, logická a zdařilá, muzikální a poetická. Totéž platí o její vlastní úpravě Sukových tří klavírních skladeb Letní dojmy. Slyšeli jsme kouzelnou práci s dynamikou, s odstíněním hlasů a motivů, lyriku a téměř impresionismus… Večer završily dvořákovské přídavky a část hudby jednoho z okruhu starých českých mistrů.

Celkový dojem? Janě Bouškové se její cíl celoživotně daří, vykonala nejen pro harfu, ale i pro hudbu jako takovou už opravdu hodně a ještě určitě s podobným přesvědčením, nadšením a nasazením vykoná.

Hodnocení autora recenze: 70%

 

Jana Boušková:
Má vlast
Jana Boušková (harfa)
19. listopadu 2017 Sukova síň Rudolfina Praha

program:
Josef Suk: Letní dojmy, op. 22b
Antonín Dvořák: Suita A Dur „Americká, op. 98
=přestávka=
Bedřich Smetana / Hanuš Trneček: Vyšehrad, úprava Jana Boušková
Bedřich Smetana / Hanuš Trneček: Fantazie Vltava
Bedřich Smetana: Šárka, úprava Jana Boušková

www.jana-bouskova.com