Heřmanova Rusalka vyprodává Otáčivé hlediště již čtvrtou sezonu

Inscenace Dvořákovy Rusalky z roku 2014 na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově zaznamenává úspěch pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Již čtvrtou sezonu je nejlákavějším operním titulem pro publikum. Počtvrté od roku 2014 vyprodává suverénně Otáčivé hlediště do posledního místa a dominuje v zájmu diváků mezi nabízenými operními tituly. Ani realita hrozby silných bouřek a lijáků během pátku 11. srpna 2017 nikterak nenarušila návštěvnost oblíbené Dvořákovy lyrické pohádky. Vše se v oblasti Českého Krumlova večer zázračně v dobré obrátilo a představení se mohlo uskutečnit, pouze překvapily nečekaně nízké teploty, ostatně velmi podobně jako před rokem.

Čím je tento mimořádný úspěch Rusalky způsoben? V první řadě zajisté titulem, jenž se pro přírodní divadlo báječně hodí, patrně jako málokterý jiný. Za druhé vynikajícím filmovým typem bohaté, dynamické režie Jiřího Heřmana. Viděl jsem v životě řadu inscenací Rusalky, včetně legendární Kašlíkovy v Národním divadle v Praze, která se hrála neuvěřitelnou spoustu sezon. Ale tuto Heřmanovu inscenaci mám, vzato jistě ryze z vizuálního pohledu, za nejpovedenější Rusalku, obdivuhodně režijně promyšlenou do jemných detailů. Slouží dílu, chce najít jeho výraz v optimální poloze pro možnosti přírodního divadla. Zní to sice zdánlivě prostě, ale právě v tom vidím kouzlo režijního zpracování u nás tak populárního díla.

Za třetí – Jihočeskému divadlu se povedlo najít optimální obsazení rolí, což je právě v žánru opery pro úspěch nesmírně důležité. Není jistě snadné získat během sezony třeba Aleše Brisceina nebo Štefana Kocána s ohledem na jejich mezinárodní závazky, v létě však ano, jak je zřejmé. Daří se to již čtvrtou letní sezonu v Českém Krumlově. Po čtyři letní sezony tak Rusalka vyprodává spolehlivě hlediště jako málokterý jiný operní titul.

Toto vše dohromady bych označil za důvody neobyčejného úspěchu inscenace, která se stala přitažlivou a láká i mnoho diváků z blízkého Rakouska. A zřejmě lákat i nadále bude, jak jsem pozoroval, z Rusalky se stává v Českém Krumlově “trvalka”.

Režií pana Heřmana jsem se zabýval podrobně před rokem (recenzi najdete zde), znamenitá je i s odstupem času. Ba co víc, vytratily se určité zbytečné rušivé detaily, jako byly lesní žínky s lahvemi Becherovky v loňské produkci, což jsem uvítal (nebo divadlu Becherovka zrovna došla, a já si to zde pochvaluji…). Sice sebebizarnější obdobný “detail” pro mne osobně mnoho neznamená, je-li dílo jako celek uchopeno plnokrevně, přesvědčivě, nicméně se mi jevil loni nadbytečný. Filmové uchopení Rusalky je působivé prolnutím kořenů díla s původním námětem Fouquého Undiny, jež vládne se strýcem Kühlebornem vodní říši. Dvořákova Rusalka je vlastně nejkouzelnější verzí této původní Undiny, režií jakoby kombinovanou až s Wagnerovou proslulou smrtí z lásky. Režie smysluplně propojuje kořeny prapůvodní verze Undiny s Kvapilovým hávem české pohádky. Velkou zásluhu na vizuálně báječném dojmu celku má nápaditý světelný design Daniela Tesaře a výborná choreografie Jana Kodeta.

Pěvecké výkony jsou každý večer trochu jiné, což je pochopitelné, hlasivky jsou nesmírně citlivé ústrojí, reagující na zevní i psychologické vnitřní podněty, navíc prvooborové operní party jsou maximalisticky postaveny, beru-li jen a pouze jejich rozsah a polohu. Což zní zdánlivě jednoduše, leč v praxi právě tyto dva aspekty jsou limitující. V tomto představení došlo k větší míře amplifikace orchestru, aby pěvci dobře slyšeli jeho hru a mohli se snáze podřizovat jeho intonaci. To mělo ale vliv na nosnost, zvuk hlasů v prostoru přírodního divadla, neb pěvci zde nejsou zesilováni technicky (jen José Cura v Komediantech si vyžádal mikroport, čili jej museli tehdy dostat všichni, bylo to ovšem skvělé řešení). Míra rezonance ovlivňuje prostorový dozvuk hlasů do auditoria, míra pevně řečených souhlásek zase srozumitelnost. Obého neměl nikdo z obsazení tohoto večera, ve střetech s amplifikací orchestru, přílišný nadbytek.

Největším hlasovým formátem byl Štefan Kocán jako Vodník. Publikum dobře vycítilo jeho vokální, představitelské i výrazové kvality a ocenilo ho největší mírou potlesku na závěr. Pan Kocán staví ve frázování i v dikci výborně slavnou árii ve druhém dějství, s upřímnou vřelostí prociťuje i krásnou frázi: „On že tě zavrh’, jenž měl tě rád, musíš teď, musíš vytrvat.” Rovněž dramatické: „Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá”, s vysokým é na vokál í vyznělo přesvědčivě. Kocánovou parketou nejsou již tolik vysoké polohy typu Na vodách bílý leknín sní, s prekérně posazenými “rudými růžemi” na fis v závěru. Na Otáčivém hledišti působí globálně vzato jeho postava Vodníka krásně plasticky a výrazově věrohodně.

Pokud by daná trojice vyvolených pěveckých hvězd této Rusalky ovšem v současnosti natáčela snímek opery, kde se nedá nic umně zastřít, vyplynul by jako technicky nejpropracovanější Aleš Briscein coby Princ. S lahodným, švehlovsky lyrickým hlasovým témbrem, pevným hlasovým rozsahem, plastickým charakterem dlouhodechých frází a spolehlivou intonací.

Obdobná pozitiva lze přisoudit představitelce titulní role Marii Kobielské – plastiku hudebních frází, intonaci, vyrovnanost vokálů, spolehlivost hlasového i dynamického rozsahu. Každý pěvecký výkon je vždy trochu jiný, rovněž míra amplifikace byla jiná, v každém pootočení hlediště se jevila navíc různě silně. Obě vstupní árie trochu ovlivnilo zesílení orchestru do té míry, že se spodní a střední polohy poněkud vytrácely, čímž trpěla srozumitelnost slova. Znám v textu každou nuanci, jen jsem si v duchu říkal: „Kdo krásný, poetický Kvapilův text nezná, moc slov si asi nedomyslí…“ Naopak výborně vyšla zkušené sopranistce árie třetího dějství – Necitelná vodní moci – tónově, ve frázování, ale i v dobré textové srozumitelností. Velmi mne zaujal výrazově působivý finální zpěv Rusalky z horního balkonu letohrádku Bellárie s měkce rozvinutým vysokým as z mezza voce po plnou rezonanci: „Za tvou lásku, za tu krásu tvou, lidská duše, Bůh tě póóómiluj!”

Celý závěrečný dialog Rusalky a Prince, jedna z nejnádhernějších lyrických ploch romantické světové opery vůbec, vyzněl celkově přesvědčivě, orchestr byl v těchto místech pěvcům zvukově vyrovnaným partnerem.

Jolana Fogašová plní v dané inscenaci herecky výtečně dvojroli Ježibaby i Cizí kněžny. Nevím, zda se kondičně cítila v daný večer pěvecky optimálně, ale spodní polohy Ježibaby nebyly v prostoru zvukově příliš zřetelné, s čímž se pojila logicky i menší srozumitelnost. Lépe sympatické mezzosopranistce vyzníval výše polohově posazený part Cizí kněžny ve druhém dějství.

Trio lesních žínek je režií povýšeno na roli průvodkyň celým vývojem děje. Yukiko Kinjo, Lucie Hájková a Jana Piorecká si tuto roli lesních žínek doslova užívaly, po vstupní nerovnováze vůči zvuku amplifikovaného orchestru se stále více nosností hlasů prosazovaly. Scéna s Hajným Jiřího Hájka, kterému zpívají ve třetím dějství o svých zlatých vláskách, krásných nožkách i tílku, vyšla v souzvuku vyrovnaně i velice vtipně v realizovaném divadelním scénáři režiséra.

Představení dirigoval mladý, ale již mnohokrát osvědčený dirigent Martin Peschík. Je v Rusalce druhým dirigentem, čili musí nutně respektovat nacvičená tempa a duch interpretace díla jiného dirigenta, jehož zastupuje (Mario De Rose), což není zrovna výhodná pozice. Volnost k interpretaci, k vlastnímu dirigentskému tlumočení výrazu je ohraničena, stávám se bez zkoušky s ansámblem tím, kdo musí v první řadě udržet ryze kapelnicky všechny složky “pohromadě”. Navíc míru dynamiky určuje více umělá amplifikace, která se nevyhnula ani řadě rušivých šumů a šramotů. Je víc určující pro vyváženost hlasů versus orchestr než snahy dirigenta. I přes tento handicap ne vždy zcela vyváženého charakteru zvukových hladin, odvedl orchestr dobrou úroveň hry, vynikali zřetelně hráči večera na dřevěné dechové nástroje, jejichž sóla zněla kultivovaně ve frázích a intonačně spolehlivě. Rovněž smyčcové nástroje zněly v harmonii plně, vyrovnaně, lesní rohy si vedly z hlediska obtížnosti partů celkem přijatelně, souhra se dařila.

Překvapil mne opětovný nesoulad Sboru opery Jihočeského divadla s orchestrem ve známém a nijak obtížném hitu Květiny bílé po cestě. Nerad konstatuji, co loni. Nesoulad byl ale i v místě Moderata: „Odešla jsi do světa, uprchla jsi našim hrám”. Sbor sám o sobě zněl v souzvuku solidně (sbormistr Martin Veselý). Podobně duet Hajného s Kuchtíkem, pěvecky a jevištně zdařile interpretovaný Jiřím Hájkem a Alžbětou Vomáčkovou, se ne vždy v bryskních tempech a v simultánním pohybu na scéně shodl v souhře s orchestrem (duet je jako celá řada jiných míst v díle proškrtaný, což je ovšem pro zpracování filmového charakteru režie díla nutné přijmout). Výborně se představil v Polonéze baletní soubor, u něhož imponovala nejen technická flexibilita, ale i patrná chuť a touha po pohybovém vyjádření hudby (choreografie výše zmíněný Jan Kodet).

Představení bylo přijato zcela zaplněným auditoriem zjevně pozitivně. Otáčivé hlediště láká sociálně-psychologicky vzato různorodý typ publika, má mimo jiné silně propedeutický význam. Za mnou seděla skupina mladých lidí, kteří dle zcela nechtěně zachyceného hovoru byli na opeře poprvé. Lákadlem pro ně bylo právě přírodní divadlo se scenériemi parku i Bellárie, které jsou v Krumlově jedinečné. V momentech, kdy vázla textová srozumitelnost, se ovšem poněkud zjevně nudili… S ohledem na tento aspekt by mikroporty namnoze prospěly, inspirace José Curou v Komediantech ve mně stále dřímá coby idée fixe. Pak by ani různorodost dimenzí vazeb zvuku mezi amplifikovaným orchestrem a postavením pěvců kdekoliv v prostoru nehrála takovou roli jako dnes.

Rusalka v Heřmanově ztvárnění je výborným magnetem pro široké spektrum diváků, je plánována i pro příští léto roku 2018. Nyní dvěma posledními reprízami Rusalky letní operní sezona končí. Byla velmi úspěšná. Za úvahu by stálo zařazení klasických operet, které nejsou v létě moc využívány, ač by jistě ekonomicky Jihočeskému divadlu znamenitě prospěly výbornou návštěvností i v delších sériích představení.

Hodnocení autora recenze: 80%

Antonín Dvořák:
Rusalka
Hudební nastudování: Mario De Rose
Dirigent: Martin Peschík
Režie a scénografie: Jiří Heřman
Kostýmy: Lenka Polášková
Světelný design: Daniel Tesař
Projekce: Bego M. Santiago – Lunchmeat
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Jan Kodet
Orchestr, sbor a balet Jihočeského divadla
Premiéra 17. července 2014 Otáčivé hlediště Český Krumlov
(psáno z reprízy 11. 8. 2017)

Rusalka – Maria Kobielska
Princ – Aleš Briscein
Ježibaba / Cizí kněžna – Jolana Fogašová
Vodník – Štefan Kocán
Hajný – Jiří Hájek
Kuchtík – Alžběta Vomáčková
Lesní žínka – Yukiko Kinjo
Jiná žínka – Lucie Hájková
Třetí žínka – Jana Piorecká
Rusalka děvčátko – Karolína Beranová
Majordomus – Tomáš Kuthan

www.otacivehlediste.cz
www.jihoceskedivadlo.cz