Heřmanova Rusalka vyprodává Otáčivé hlediště již čtvrtou sezonu

Čím je tento mimořádný úspěch Rusalky způsoben? V první řadě zajisté titulem, jenž se pro přírodní divadlo báječně hodí, patrně jako málokterý jiný. Za druhé vynikajícím filmovým typem bohaté, dynamické režie Jiřího Heřmana. Viděl jsem v životě řadu inscenací Rusalky, včetně legendární Kašlíkovy v Národním divadle v Praze, která se hrála neuvěřitelnou spoustu sezon. Ale tuto Heřmanovu inscenaci mám, vzato jistě ryze z vizuálního pohledu, za nejpovedenější Rusalku, obdivuhodně režijně promyšlenou do jemných detailů. Slouží dílu, chce najít jeho výraz v optimální poloze pro možnosti přírodního divadla. Zní to sice zdánlivě prostě, ale právě v tom vidím kouzlo režijního zpracování u nás tak populárního díla.

Za třetí – Jihočeskému divadlu se povedlo najít optimální obsazení rolí, což je právě v žánru opery pro úspěch nesmírně důležité. Není jistě snadné získat během sezony třeba Aleše Brisceina nebo Štefana Kocána s ohledem na jejich mezinárodní závazky, v létě však ano, jak je zřejmé. Daří se to již čtvrtou letní sezonu v Českém Krumlově. Po čtyři letní sezony tak Rusalka vyprodává spolehlivě hlediště jako málokterý jiný operní titul.

Toto vše dohromady bych označil za důvody neobyčejného úspěchu inscenace, která se stala přitažlivou a láká i mnoho diváků z blízkého Rakouska. A zřejmě lákat i nadále bude, jak jsem pozoroval, z Rusalky se stává v Českém Krumlově “trvalka”.

Režií pana Heřmana jsem se zabýval podrobně před rokem (recenzi najdete zde), znamenitá je i s odstupem času. Ba co víc, vytratily se určité zbytečné rušivé detaily, jako byly lesní žínky s lahvemi Becherovky v loňské produkci, což jsem uvítal (nebo divadlu Becherovka zrovna došla, a já si to zde pochvaluji…). Sice sebebizarnější obdobný “detail” pro mne osobně mnoho neznamená, je-li dílo jako celek uchopeno plnokrevně, přesvědčivě, nicméně se mi jevil loni nadbytečný. Filmové uchopení Rusalky je působivé prolnutím kořenů díla s původním námětem Fouquého Undiny, jež vládne se strýcem Kühlebornem vodní říši. Dvořákova Rusalka je vlastně nejkouzelnější verzí této původní Undiny, režií jakoby kombinovanou až s Wagnerovou proslulou smrtí z lásky. Režie smysluplně propojuje kořeny prapůvodní verze Undiny s Kvapilovým hávem české pohádky. Velkou zásluhu na vizuálně báječném dojmu celku má nápaditý světelný design Daniela Tesaře a výborná choreografie Jana Kodeta.

Pěvecké výkony jsou každý večer trochu jiné, což je pochopitelné, hlasivky jsou nesmírně citlivé ústrojí, reagující na zevní i psychologické vnitřní podněty, navíc prvooborové operní party jsou maximalisticky postaveny, beru-li jen a pouze jejich rozsah a polohu. Což zní zdánlivě jednoduše, leč v praxi právě tyto dva aspekty jsou limitující. V tomto představení došlo k větší míře amplifikace orchestru, aby pěvci dobře slyšeli jeho hru a mohli se snáze podřizovat jeho intonaci. To mělo ale vliv na nosnost, zvuk hlasů v prostoru přírodního divadla, neb pěvci zde nejsou zesilováni technicky (jen José Cura v Komediantech si vyžádal mikroport, čili jej museli tehdy dostat všichni, bylo to ovšem skvělé řešení). Míra rezonance ovlivňuje prostorový dozvuk hlasů do auditoria, míra pevně řečených souhlásek zase srozumitelnost. Obého neměl nikdo z obsazení tohoto večera, ve střetech s amplifikací orchestru, přílišný nadbytek.

Největším hlasovým formátem byl Štefan Kocán jako Vodník. Publikum dobře vycítilo jeho vokální, představitelské i výrazové kvality a ocenilo ho největší mírou potlesku na závěr. Pan Kocán staví ve frázování i v dikci výborně slavnou árii ve druhém dějství, s upřímnou vřelostí prociťuje i krásnou frázi: „On že tě zavrh’, jenž měl tě rád, musíš teď, musíš vytrvat.” Rovněž dramatické: „Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá”, s vysokým é na vokál í vyznělo přesvědčivě. Kocánovou parketou nejsou již tolik vysoké polohy typu Na vodách bílý leknín sní, s prekérně posazenými “rudými růžemi” na fis v závěru. Na Otáčivém hledišti působí globálně vzato jeho postava Vodníka krásně plasticky a výrazově věrohodně.

Pokud by daná trojice vyvolených pěveckých hvězd této Rusalky ovšem v současnosti natáčela snímek opery, kde se nedá nic umně zastřít, vyplynul by jako technicky nejpropracovanější Aleš Briscein coby Princ. S lahodným, švehlovsky lyrickým hlasovým témbrem, pevným hlasovým rozsahem, plastickým charakterem dlouhodechých frází a spolehlivou intonací.

Obdobná pozitiva lze přisoudit představitelce titulní role Marii Kobielské – plastiku hudebních frází, intonaci, vyrovnanost vokálů, spolehlivost hlasového i dynamického rozsahu. Každý pěvecký výkon je vždy trochu jiný, rovněž míra amplifikace byla jiná, v každém pootočení hlediště se jevila navíc různě silně. Obě vstupní árie trochu ovlivnilo zesílení orchestru do té míry, že se spodní a střední polohy poněkud vytrácely, čímž trpěla srozumitelnost slova. Znám v textu každou nuanci, jen jsem si v duchu říkal: „Kdo krásný, poetický Kvapilův text nezná, moc slov si asi nedomyslí…“ Naopak výborně vyšla zkušené sopranistce árie třetího dějství – Necitelná vodní moci – tónově, ve frázování, ale i v dobré textové srozumitelností. Velmi mne zaujal výrazově působivý finální zpěv Rusalky z horního balkonu letohrádku Bellárie s měkce rozvinutým vysokým as z mezza voce po plnou rezonanci: „Za tvou lásku, za tu krásu tvou, lidská duše, Bůh tě póóómiluj!”

Celý závěrečný dialog Rusalky a Prince, jedna z nejnádhernějších lyrických ploch romantické světové opery vůbec, vyzněl celkově přesvědčivě, orchestr byl v těchto místech pěvcům zvukově vyrovnaným partnerem.