Heroes: Kde je vzor, když je vám sedmnáct?

Devatenáct studentek a studentů v nové energické taneční inscenaci hledá svoje postoje a pohyby na půdorysu hrdinů. O jaké hrdiny zde jde? „Jeden v tomto věku dost prožil (…), někdo více, jiný méně. Ale každý zakusil nějakou svou nekomfortní zónu a toto zjištění a konfrontace s tím bylo až intimně-něžně dojemné,“ usmívá se choreografka. Studenti tančí sólo, ve skupině i v páru. Představují hrdiny komiksové i opravdové. A to i ve světle trochu komplikovanějšího reálného světa, který žijí. Nevadí jim, že v té či oné sestavě zrovna nevyjdou do páru. Nebojí se eposu, patosu, ba ani hip-hopu. Taneční hrdina jde na jeviště poprvé, jako by tam šel posté. Když spadne, zvedne se, a když se nezvedne, je tu další hrdina na pomoc.

Inscenaci dodává energii živá hudba Jana Čtvrtníka, která je z devadesáti procent autorská, v samotném závěru se ale objeví i známé populární songy. Zvuk i rytmus je velice přesně sesynchronizovaný s pohybem. Na první pohled se zdá, že tanec je inspirovaný hudbou. Postupně se však divákovi skrze vědomý a jasně mířený pohyb intuitivně ukáže, že opak je pravdou: hudba primárně vychází z pohybového procesu, který dlouho zůstává otevřený. Pro ty, kdo by v tomto směru zůstávali na pochybách, to jednohlasně dokládají tvůrci po představení: „Teprve, když byl vytvořený pohybový materiál, vstoupila do jasnějšího tvaru hudba, která celé choreografii dala finální šťávu a podobu.“

Závěrečná směsice populárních songů vychází z charakterů, které tanečníci znázorňují. Hudební obraz zde přímo úměrně ladí s živým pohybovým výjevem. „Jde o hudebně-hrdinské klišé. Jsou to notoricky známé písně, které dokáží jednotlivé odkazy okamžitě propojit. I když se tam hudba objeví na tři vteřiny, hned vám secvakne, o co se jedná. Je v tom hravost s hudebními odkazy,“ domnívá se Čtvrtník. Za diváka, který představení vidí poprvé, nicméně odhaduji, že je v rychlém tempu schopný rozpoznat možná necelou polovinu písní, k nimž v krátkém čase dokáže přiřadit nebo identifikovat filmy či obrazový materiál. Zde by tedy stálo za zvážení ubrat na „mileniálovské“ klipovitosti, která v tomto úseku působí nemístně („přepáleně“). Finální choreografie nicméně pomáhá prodlouženým lavírováním v pohybu jedné tanečnice, která zobrazuje „nerozhodnutí“, kam se vydat. Náhlá a očividná změna žánru v závěru vyústí do společného stronza, které příjemně rozmělní přebujelé napětí v úlevný moment nehybnosti přinášející možnost uchopit dílo znovu jako celek.

U zvukového a mixážního pultíku se tu a tam ocitne tanečnice nebo tanečník a stiskem či úderem „odbaví“ začátek jednotlivých hudebních čísel, v jakési „spolutvůrčí“ hudebně-tělesné (ko)produkci. Tato přímá interakce pohybu s hudbou vytváří symbiotickou spolupráci a komunikaci obou uměleckých forem. Model, kdy muzikant hraje pro tanečníky a ti zase tančí pro něj, se zde podařilo funkčně proporcionalizovat.

Choreografie přitom není prokomponovaná tak, že by měla dohromady vyjádřit jednu konkrétní skutečnost. Proces konkretizace abstraktních hodnot do jednotlivých postav a hrdinů je spíše instantní. Divákovi nicméně nabízí evokaci jeho konkrétního příběhu skrz hravost s odkazy.

To, jaký mají tanečníci v inscenaci prostor, je dané především intuicí choreografky Hoštové: „Úplně jsem si netipovala, vyšlo to z improvizace. Ten a ten člověk se mi intuitivně nabídl, nebyl tam žádný kalkul. Velmi pečlivě jsem ale dbala na to, aby prostor ukázat se měli všichni. Aby všech devatenáct studentů mělo v představení plnohodnotné místo.“ Choreografie do jisté míry drží diváka v napětí díky své nepředvídatelnosti v nahodilé, a přitom precizně sesynchronizované akci. S gradujícím finále se většina tanečníků detailněji probarví ve svém charakteru.

Kostýmy se netají očividnou inspirací Marvel komiksovými hrdiny. Vybírala a ladila je sama choreografka a scénografa k této práci nepřizvala. Měla jasnou vizi: „Věděla jsem, že je to moje sonda do studentů, a nechala jsem to trošku riskantně na svých bedrech.“

Tanečníci a tanečnice jsou oblečeni do mixu sportovního a pestrobarevného oblečení a celkový ráz je inspirovaný východním pojítkem doprovozený křiklavými barvami modré, zelené, žluté a červené, ale i individuálním stylem studentů. Hoštová po celý rok pozorovala, co nosí, a přemýšlela, co by ke každému z nich a k jejich stylu nejlépe sedlo: „Hned jsem vysondovala, že sportovní šortky jsou teď trendy a Adidas tepláky frčí. Zároveň jsem ale nechtěla, aby vypadali jak v tréninkovkách,“ vysvětluje inscenátorka. Hlavní cílem bylo vypíchnout mladistvost, bezprostřednost i odvahu v oblékání, a to se podařilo.

Z pedagogického hlediska měli studenti projekt vytvořit v předmětu Výuky tvorby. V jeho rámci se scházeli od září do listopadu dvakrát týdně dohromady jen na čtyři a půl hodiny, což dalo v přepočtu na intenzivní čas souhrnně jen asi 14 dní na zkoušení, tedy ne mnoho. Výsledek každopádně překvapil. Studenti při sobě jako skupina perfektně drželi, s hudbou interagovali organicky jako se svou nedílnou součástí, subjektem nebo další živou osobou, přičemž působili naprosto přirozeně a sebejistě.

Na začátku ledna čeká duncanovský taneční ansámbl další uvedení této zbrusu nové choreografie Heroes – tentokrát na umělecké scéně Archa+ (12. a 13. 1.). Tvůrci se na něj velmi těší: „Inscenace dostane jiný prostor a vzduch, bude to odlišné zvukově i světelně,“ říká Dora Sulženko Hoštová a dodává, že pro ni Archa vždy představovala taneční Mekku: „Pro mě to tak za studií bylo. Pro ně je dnes možná cool tancovat v 02 aréně (smích). Tehdy to ale bylo tak, že v Arše tancuje jen Ultima Vez (atd.), takže když jsem na těch prknech jednou stála, bylo to silné.“

Heroes
Autor choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Asistentka choreografie: Karolína Gilová
Živá hudba: Jan Čtvrtník
Tanec a spolupráce na tvorbě pohybového materiálu: studenti 3. ročníku KDC
Světelný design: Katarína Ďuricová
Technické práce: Robert Štěpánek

Interpreti: Kateřina Bártů, Nela Bednářová, Rosalie Červová, Jan Dvořáček, Viktorie Froňková, Anna Havlínová, Lenka Janoušková, Adéla Juhosová, Barbora Kropáčková, Anna Kropáčková, Ester Kroutilová, Marie Macháčková, Eliška Machalová, Natalie Rollo, Olívie Skaunicová, Miroslava Sýkorová, Vojtěch Vaculík, Magdalena Vykydalová, Ollie Zabystrzan

Psáno z reprízy / druhé premiéry 11. prosince 2024 v Duncan centru.