Skladatel Alexey Shor si svou skladbu poslechl osobně
Nedělní večer patřil prvnímu ze dvou pražských koncertů pořádaných společností Classical Music Development Initiative neboli Iniciativou pro rozvoj klasické hudby. Tato mezinárodní kulturní organizace uspořádala v Praze jakýsi minifestival, jehož hlavním spojovacím článkem se stala osobnost hudebního skladatele a matematika Alexeye Shora, který si provedení svého díla přišel také osobně poslechnout. Právě Shorova tvorba posloužila jako hlavní dramaturgický bod, kolem kterého byl sestaven zbytek programu. To samo o sobě nemusí poutat zvláštní pozornost, co už ji přece jen upoutá, je obrovská koncentrace virtuózních koncertních výstupů během jednoho večera. Rovnou si přiznejme, že v běžné orchestrální dramaturgii nebývá obvyklé, aby jeden sólista uvedl během večera dva velké sólové koncerty. Zahrát je v poměrně krátkém sledu, byť s přestávkou, je opravdu náročné, zvláště pokud se bavíme o dílech technicky i interpretačně náročných.
Jedním z hlavních jevů, které formovaly celkový výsledný zvuk, byl nesmírně jemný a měkký tón houslí Maxima Vengerova. Ten nutil orchestr Prague Philharmonia hrát v mnohem nižší dynamice, než by divák očekával, a až nezvykle nízké na obvyklou dynamickou bouři v podání Emmanuela Villauma. Ne, že by forte nezněla jako forte, ale zvuková masa orchestru musela ustoupit sólovým houslím tak, aby je nepřekryla, což se bez jakýchkoliv výkyvů podařilo. Dalším aspektem byla sama akustika Smetanovy síně, které celkové interpretační pojetí koncertu ze strany sólisty i orchestru poměrně sedlo, ačkoliv čas od času vytáhla zvuk žesťů trochu neúměrně. Naštěstí takových míst bylo opravdu poskrovnu a patří na vrub akustickým vlastnostem sálu.
Technicky náročný program
A nyní už konkrétně k programu. Koncert zahájila Prague Philharmonia Symfonií č. 4 A dur Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Jediné čistě orchestrální dílo večera ukázalo, jak nesmírně Smetanova síň orchestru sluší. Dirigentské pojetí Emmanuela Villauma se krásně rozložilo do celé plochy síně. Zvuk působil kompaktně, piana zněla křehce, ale především fráze vytvářely ambiciózní oblouk dovedený až na hranu soudržnosti. Mendelssohnova hudba má sama o sobě velký vypravěčský potenciál, který Villaume bezezbytku zužitkoval, a v poslední větě přinesla i mohutnější forte, která sál úspěšně absorboval.
Následující Houslový koncert č. 6 „Carpe Diem“ Alexeye Shora přinesl trochu odlišný zvuk. Ačkoliv se jedná o současnou skladbu, neexperimentuje a drží se tonálního zakotvení. Hned zkraje bylo patrné, že dílo je protkáno nepříliš obvyklou melodikou a dlouhými lyrickými pasážemi, které rozrušují rychlé rytmické běhy v dřevech nebo bicích nástrojích. Místy hudba působila trochu motivicky přesyceně, občas spíše jako filmová hudba, nekomplikovaně, líbivě, dramaticky, trochu překvapivě, a možná až trochu neúměrně k náročnosti samotného houslového partu. Vengerov od začátku věnoval veškerou pozornost zvuku. Jeho pečlivá hra přenášela na diváky dojem lehkosti, ačkoliv samotný houslový part pro interpreta rozhodně lehký nebyl. Vedle samotné technické náročnosti koncert vyniká velkou zahuštěností sólového partu bez extrémních vrcholů, od sólisty tedy vyžaduje větší míru koncentrace. Pro publikum se jednalo o hudbu neobvyklou a vlastně osvěžující. Díky tonálnímu rámci, soudržné formě a hlavně virtuozitě sólového partu dokázala oslovit diváky. Před ně nakonec při potlesku předstoupil i sám autor, který celkem sympaticky využil této příležitosti a jako gesto místo potlesku pro sebe věnoval potlesk sólistovi a orchestru.
Čajkovskij jako vrchol večera
Vrcholem večera byl už od počátku Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur. Asi se dalo jen stěží očekávat, že by to bylo jinak. Na rozdíl od zbytku večera tentokrát Vengerov předvedl svou temperamentnější polohu. Sforzata ostře akcentoval, melodii držel vyklenutou, ale nepřednášel ji rovně, výraznější pasáže odděloval dynamickými mikrozlomy. Technicky zahrál koncert se striktní přesností opět vytvářející dojem lehkosti a snadnosti, jako tomu bylo i u Shora. Navíc si trochu pohrával s očekáváním posluchače. Místa přirozeně gradující do tvrdosti interpretoval odlehčeně a jemně, tam, kde se dalo očekávat pomalé klidné piano, přidal, čímž udržoval ve frázích napětí. I orchestr viditelně prožíval Čajkovského hudbu s velkým interpretačním zaujetím, plností a prudkostí. V pomalé větě vynikla Vengerova schopnost nevytahovat melodické oblouky do výšky, on vlastně melodii nezpíval, ale vyprávěl bez jakéhokoliv náznaku přeslazenosti. To vytvořilo zajímavý kontrast k Villaumově dirigentské nátuře, která melodii vyzpívává do velkých klenutých oblouků. Právě v této větě se divákům naskytla příležitost občas zahlédnout soustředění dirigenta, který jako by přebíral od sólisty interpretační potenciál, aby orchestr pospolitěji splynul se sólistou. Finále pak už jen uzavřelo celý koncert. Zajímavým efektem byla výrazná rubata před rychlejší pasáží, která vytvořila efekt „rozjíždějícího se motoru“. Takový efekt později pocitově umocnil zrychlení na konci věty, kdy už i do té doby v těle téměř statický Vengerov nasazoval závěrečné fráze celým tělem. Závěrečné fortissimo pak díky dynamické úspoře v průběhu koncertu působilo nesmírně silně. To následně vymrštilo publikum do potlesku ve stoje, který i vzhledem k náročnosti celého programu byl naprosto zasloužený. Po poměrně hlasitém potlesku, zvláště pro sólistu, zaznělo jako přídavek osobitě pojaté Adagio z Bachovy Sonáty pro sólové housle č. 1, které zklidnilo a uzavřelo celý koncert.
Závěrem se dá shrnout celý koncertní program jako trochu překvapivý svou dramaturgií, dobře vygradovaný díky Čajkovského houslovému koncertu a celkově divácky úspěšný a povedený. I přes drobné organizační problémy před začátkem, které vedly ke zpoždění o deset minut, se diváci mohli těšit z vyrovnaného a interpretačně i technicky precizního výkonu Maxima Vengerova i Prague Philharmonia s Emmanuelem Villaumem za dirigentským pultem.
Maxim Vengerov & Prague Philharmonia: Carpe Diem
26. dubna 2026, 20:00 hodin
Smetanova síň, Obecní dům, Praha
Program
Felix Mendelssohn Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, op. 90 „Italská“
Alexey Shor: Koncert pro housle a orchestr č. 6 „Carpe Diem“
Petr Iljič Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35
Přídavek – Johann Sebastian Bach: Houslová sonáta č. 1 g moll, BWV 1001 – 1. Adagio
Účinkující
Maxim Vengerov – housle
Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent
