Už jste se vzpamatovala ze šokujících výsledků soutěžního předkola soutěže Pražské jaro? Mezi dvaačtyřiceti postupujícími jsou pouze dva Evropané, a to klavírista z Německa a vy.
Už ano. Jak nastala další fáze přípravy do hlavní soutěže, člověk už musí věnovat plnou pozornost jenom tomu. Ale je pravda, že kdykoli jsem si na to během prvních čtrnácti dní po zveřejnění vzpomněla, nevěřila jsem, že se to opravdu stalo. V celém kontextu je to šokující i pro mě. Samozřejmě si postupu velmi vážím a nemůžu ani popsat, jaký respekt vůči těmto výsledkům mám.
Čím si vysvětlujete takový nepoměr ve složení postupujících (do prvního kola postoupilo 25 korejských klavíristů, jedenáct čínských, tři japonští, jeden ze Srí Lanky a dva Evropané, Němec a Češka)?
Nedá se předpovídat, k čemu porota dojde, obzvlášť u nahrávek, které jsou anonymní a porotci slyší jen audiozáznam. Utvrzuje mě to v tom, jak jsou soutěže subjektivní a že nesmíme brát výsledky osobně.
Zaslechla jsem, že kamenem úrazu prý byl Chopin.
Je zajímavé, že zmiňujete Chopina. Povinně jsme nahrávali dvě Chopinovy skladby, etudu a mazurku. Jsou to zcela odlišné formy – u etudy je to extrémní technická náročnost, navíc na výběr jich bylo jen pár a samozřejmě těch těžších. Pro mě bylo náročnější zahrát co nejprecizněji etudu. V mazurce jsem se cítila naprosto volně, ale tam je zase riziko velmi široké škály interpretace, takže trefit se do vkusu porotce je ještě těžší než v případě etudy. A jsme zase u té subjektivity.
Jak se nyní připravujete na další kola?
Bez ohledu na další svoje aktivity se připravuju na všechna kola včetně finále, ale protože mám před sebou koncerty s programem požadovaným ve všech kolech včetně finále, je to o to snadnější. Mohu si ty skladby ohrát. Na konci dubna například provedu Chopinův koncert v Turecku.
Stresují vás soutěže?
Tak bych to neřekla. Stresuji se sama, soutěže nejsou příčinou. Na začátku mých studií na HAMU jsem si od soutěží dala na nějakou dobu pauzu. Musela jsem si v hlavě srovnat, jak si soutěže definuju. Že nezáleží na tom, jestli jde o soutěž, koncert nebo nahrávku, ale vždy ze sebe musím dostat to nejlepší a vnější výsledek není podstatný. Protože hudba žije uvnitř mě.
Zajímavě popisujete, jak se cítíte na pódiu v recitálu a jako sólistka s orchestrem. Je to pro vás velký rozdíl?
U recitálu vnímám to, že po celou dobu mohu zůstat ve svém vnitřním světě. Při hraní s orchestrem nebo v komořině, byť tím vnitřním světem pořád tvořím, přicházejí další vnitřní světy ostatních a komunikace mezi námi vytváří jedinečný společný prostor a svět. Vzájemné reakce a naslouchání jsou přitom velmi důležité.
Jak jste se dostala ke klavíru?
Moji rodiče jsou hudebníci, maminka vystudovala flétnu na brněnské konzervatoři a tatínek hornu v Kroměříži, a klavír mi vybrali. Hrát jsem začala v pěti letech. I díky tomu, že moje kmotra Jana Šumníková je učitelkou klavíru, chtěli, aby se mi věnoval někdo, koho znají a komu důvěřují, že mě bude hudebně maximálně rozvíjet. Ona mi tohle všechno dopřála a myslím si, že od rodičů to bylo skvělé rozhodnutí. Cítím velkou vděčnost, že mi to bylo dáno a že to tak mělo být. Když jsem byla starší, rodiče se mě ptali, zda si nechci přibrat další nástroj. Ale já jsem se nenechala přesvědčit. Klavírem se trefili naprosto přesně!
Čím si vás klavír tak získal, že jste věděla, že je pro vás ten pravý nástroj?
Na klavíru, kde jsou na rozdíl od jiných nástrojů tóny jasně dané a my po zásazích ladiče už přicházíme k hotovému, mě fascinuje, že přestože tóny nemůžeme intonačně ovlivnit, můžeme do nich jako interpreti vkládat neskutečně mnoho. A díky tomu, že klavír pojme tolik hlasů a tolik harmonií, si vystačí sám jako sólový nástroj. Na klavír mohu hrát kdykoliv kdekoliv cokoliv.
Říkáte, že jste měla štěstí na všechny pedagogy. Kdo byl tím prvním?
To je pravda, měla jsem obrovské štěstí na pedagogy. Tím prvním byla Jana Šumníková na ZUŠ Žerotín v Olomouci, která mě pro klavír plně nadchla.
Skvělého vedení se vám dostalo na kroměřížské konzervatoři. Jak jste si s Karlem Košárkem rozuměli?
To bylo další ze správných rozhodnutí. S Karlem Košárkem jsme si sedli po všech stránkách a o to víc mi pak mohl předat. Když se někdy naše názory na uchopení určitého místa ve skladbě lišily, hodně jsme o tom s velkým oboustranným respektem diskutovali. Jsem ráda, že ke mně přistupoval jako k umělci s vlastním názorem a dopřál mi svobodu.
To nejhlavnější však je maximální radost z hudby, kterou ve mně vykřesal. To už nejde změnit, to mi zůstane. Bez toho bych vůbec nebyla tam, kde jsem. Další z mnoha jiných věcí, které mi dal, je umět nad skladbou přemýšlet v takových intencích a detailech, které mi předtím nepřišly na mysl. Bylo to rozšiřování obzorů o úhozu, barvě zvuku, frázování i o technice.
Z Kroměříže jste se odebrala na pražskou HAMU. Asi je zbytečné ptát se, jestli jste neuvažovala o jiném oboru?
Ale uvažovala. Studovala jsem totiž souběžně s konzervatoří anglickou sekci Gymnázia Olomouc-Hejčín, kde jsme měli všechny předměty v angličtině. Rozvíjení do všech možných směrů mi spoluutvářelo mozaiku, v čem bych se chtěla dále zdokonalovat a čemu bych se chtěla věnovat. Pátrala jsem mezi obory souvisejícími s hudbou, protože jí chci věnovat maximum, ale zároveň chci mít tu mozaiku pestrobarevnou a rozvíjet vášně, které v sobě mám. Po dostudování gymnázia jsem se rozhodla, že kromě hudby půjdu směrem ekonomie, nyní studuji Vysokou školu ekonomickou, obor management.
To jste zvládala dvě střední a dvě vysoké školy souběžně?
Na ekonomce jsem o rok níž, v prváku na magisterském studiu. Podařilo se to hezky propojit. Na HAMU mě letos čeká absolutorium magisterského studia včetně absolventského recitálu 19. dubna v Sále Martinů.
Na HAMU studujete u Iva Kahánka. To je trochu jiná osobnost než Karel Košárek.
Určitě. Myslím si, že i pořadí pedagogů bylo správně zvolené. Pan Kahánek mi dodává neskutečný nadhled, který je v době, kdy začínám vlastní kariéru, velice důležitý a nezbytný. Svojí povahou jsem perfekcionista a detailista, ráda se ponořím do nějaké věci, kterou rozeberu, vymazlím a kochám se jí, a tím, že mi pan Kahánek připomíná ten celek, mám možnost vstřebat všechny znalosti, které jsem v minulosti nasbírala. Integruje mě to.
Studovala jste i ve Vídni na známé Universität für Musik und darstellende Kunst. Co vám takhle zkušenost dala?
V loňském roce, v prvním ročníku magisterského studia, jsem byla ve Vídni na Erasmu a měla jsem možnost studovat na koncertním klavírním oddělení u Jana Jiracka von Arnim, Němce s českými kořeny (laureáta Van Cliburnovy soutěže a vítěze Busoniho soutěže a soutěže Marii Canals). To studium mi zas otevřelo nové obzory a potvrdilo mi, jak důležité je vyjet do zahraničí.
Velmi se mi líbila preciznost, s níž můj profesor přistupoval k nastudování programu, a naprostá nezpochybnitelnost urtextového zápisu. Samozřejmostí byla disciplína a práce na vlastní technice, k níž se ve Vídni přistupuje trochu jinak. Na jakoukoliv skladbu jdete přes uměleckou stránku a tím se vykrystalizuje, která místa jsou technicky náročnější. Tímto směrem mě vedl i pan Košárek.
Zároveň jsem však ve Vídni více než jindy pociťovala, že techniku podceňovat nemůžeme. Pan Jiráček mi poradil, jak ji zlepšovat a jak nad ní přemýšlet. Nezáleží na tom, jestli u klavíru strávíte cvičením šest sedm hodin nebo méně, důležitý je výsledek. A pokud nad tím přemýšlíte, ušetří vám to hodně času.
Máte své oblíbené klavíristy?
Jako první mě napadne Arkadij Volodos, protože to je pro mě kouzelník a cokoli od něj poslouchám, mě úplně pohltí. Když ho slyším, tak si říkám, to je to, proč to děláme. Když člověk slyší takové zázraky, je všechno ostatní bezvýznamné.
Kteří skladatelé jsou vám nejbližší?
Skladatelé pozdního romantismu, přechod od romantismu k 20. století. Obzvlášť Sergej Rachmaninov a Alexander Skrjabin. To je můj svět. Ale samozřejmě ten svět sdílím i s dalšími obdobími a v každém nacházím skladatele, jehož skladba vystihuje moje cítění.
Profesionálně se věnovat hudbě je velmi náročné, muzikanti by měli mít povědomí o psychohygieně. Jak si vy uvolňujete hlavu?
To je věc, o které by se mělo více mluvit. Přijít na to, co mi nejvíce pomáhá, je proces. Já právě teď touto cestou procházím a zjišťuji, že je nesmírně osvobozující mít víc pilířů, o které se můžete opřít, a tím rozložit stres, strach, pocit, že se vám něco nepovedlo, nebo i motivaci. Ať už v umění samotném, nebo i mimo něj. Když pominu klavír, hodně se opírám o poezii a o vlastní tvorbu v téhle oblasti. Psaní básní mě osvobozuje. A mimo umění je to matematika.
Matematika má blízko k vašemu oboru, hodně klavíristů má výborné matematické myšlení.
To je pravda. Ze zkušenosti mohu říct, že mi matematika pomáhá ve všelijakých souvislostech, ať už pamětních, nebo právě v té psychohygieně. Když mám pocit, že už mi hlava příliš lítá v oblacích a potřebuji trochu stáhnout na zem, matematika mě tam vrátí rychle.
Jak si to lze představit? Řešíte nějaké složité příklady nebo převádíte složité životní situace do matematických vzorců a symbolů?
Ráda si počítám. Ale baví mě i teoretická matematika. Ve třetím a čtvrtém ročníku gymnázia jsem si zvolila seminář z matematiky, kde už jsme měli pokročilejší stupeň, třeba diferenciální počty. Matematika je můj koníček, pomáhá mi vyčistit hlavu.
Víte, že některá hudba se dá do čísel opravdu zapsat? Důkazem je třeba Prokofjev. Na konzervatoři jsem se učila jeho Toccatu a napsala jsem si každou frázi v rovnici. Je to asi jen zajímavost, ale pan Košárek na mě tehdy koukal jako na blázna.
A co další pilíře?
Fyzická kondice. Vím, že bych měla víc sportovat, ale jak toho chci v životě dělat hodně, na sport mi tolik času nezbývá. Nějaký si najít musím, bez toho to nejde. K mé každodenní rutině patří procházky, běhám, ráda hraju badminton. A pilíř, bez kterého se neobejdu, jsou přátelé a rodina. Je jich samozřejmě mnohem více, ale tyto jsou pro mě momentálně nejpřítomnější.
Jak přemýšlíte o své nejbližší budoucnosti? Zvažujete možný nesoulad mezi tím, co si představujete a co je možné?
To je otázka, na kterou se teď lidi často ptají, ale odpověď není jednoduchá, protože už samotnou odpovědí na sebe bere člověk určitou zodpovědnost. Samozřejmě chci hrát, jak nejlíp můžu, chci udělat maximum pro to, abych se rozvíjela, chci se naučit co nejvíc skladeb – mé současné portfolio už obsahuje desítky skladeb a stále se rozšiřuje – a ráda bych se hudbě věnovala i teoreticky.
Nemáte někdy obavu z velké konkurence klavíristů? Stále přicházejí noví, mladí, neoposlouchaní, a vybudovat si pevnou pozici je velice těžké.
Bezpochyby. Kdyby však nad tím člověk takto přemýšlel, tak se asi zblázní. Pomáhají mi v tom ty mé pilíře a taky vědomí, že to, co dělám, mi sedí, naplňuje mě a ještě dostávám pozitivní zpětnou vazbu okolí. Když má člověk možnost hrát a cítí, že bez toho opravdu nemůže být, je to to nejsprávnější rozhodnutí, které může udělat.
Hudbu bych měla stejně ráda, i kdyby odezva nebyla taková, jaká je. I kdybych si měla hrát jen sama pro sebe v obýváku, má hudba pořád stejnou hodnotu a chtěla bych ji zahrát co nejlíp, přestože bych se jí neživila. Jen pro tuhle ryzí potřebu. V hudbě na nějaké kariéře přece vůbec nezáleží.
