Hoffmannovy povídky v Brně jsou vydařenou inscenací

  1. 1
  2. 2
S první premiérou letošní sezony si brněnská Janáčkova opera pospíšila. Konala se již 20. září 2019 a byla očekávána s napětím. Jednak proto, že neexistuje jedna verze opery Hoffmannovy povídky, protože skladatel dílo nedokončil a zanechal hodně naskicovaného materiálu, takže se z opery stalo živé dílo, proměňované podle potřeb a možností inscenátorů. A taky proto, že inscenaci připravovalo režisérské duo SKUTR, tedy Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, kteří se v Brně už představili v činohře a nyní se realizovali v opeře.
Hoffmanovy povídky (foto Marek Olbrzymek)

Do tvaru díla Jacquese Offenbacha si dramaturgie, dirigent i režiséři dovolili sáhnout víc, než je obvyklé. Dali dokonce i jiné pořadí hudebním částem, některá čísla vypustili a naopak otevřeli škrty a použili závěr, který se běžně nehraje. Vznikla tak unikátní inscenace a je potřeba uznat, že má hlavu a patu a že vypichuje kvalitní a náročné části partitury a upozaďuje ty, jež zavánějí operetní manýrou. Prolog a epilog se staly částmi rovnocennými s ostatními akty a dílo přesahuje tříhodinové penzum. 

Příběh o básníkovi a skladateli E. T. A. Hoffmannovi není biografie, libreto Julese Barbiera vychází z básníkových tří fantaskních povídek. Básníkův snový a poněkud bizarní svět je základem i režijního přístupu. Druhým východiskem je, že se vše odehrává o přestávce opery Don Giovanni, v níž zbožňovaná diva zpívá Donu Annu. Myšlenka lokalizovat původní místo děje, tedy Lutherův sklep, do divadelní kantýny a hrát divadlo na divadle byla dotažena tak, že divák vidí jeviště z druhé, odvrácené strany. Úvodní scéna je děkovačkou Mozartovy opery a pak je na jevišti běžný pohyb, jako o přestávce. Úklid, rozcvičování, projde hasič či stavěči kulis… Na stejné scéně se rozehrává i dění v Lutherově sklepě. Hudba, zpěv a tanec nemají daleko k pekelnému kankánu a choreografie nešetří tanečníky, ale ani pěvce. Kostýmy jsou fantaskní a bohaté, rozmanité, každý je postavou z jiného divadelního světa. Na pozadí prázdné scény se dobře odrážejí a vytváří barevnou koláž. 

Hoffmanovy povídky (foto Marek Olbrzymek)

Hudební nastudování i provedení měl na starosti dirigent Ondrej Olos, který řídil operu přesně a pevně a udržel napětí i styl po celou dobu představení a vybičoval orchestr k výbornému výkonu. A bylo co hlídat, operetní skladatel, který chtěl dokázat, že umí napsat i operu, dal pěvcům vděčné, ale těžké party. V této inscenaci zůstává myšlenka, že v jedné ženě se odrážejí čtyři charaktery, zachována, ale respektuje se náročnost a charakterová odlišnost pěveckých partů. Proto je každá z postav zpívána jinou pěvkyní. Pro basovou čtyřroli ďábelského Hoffmannova protivníka byl zachován úzus jednoho interpreta. Obsazení titulní role je dvojí, pro roli Hoffmanna byli angažováni italští tenoristé. I když Luciano Mastro, který premiéru zpíval, je již pěvec u nás naturalizovaný, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě působí již 16 let.

Hoffmanovy povídky (foto Marek Olbrzymek)

Režie dua SKUTR umocnila fantasknost a snovost příběhu, vyprávěného v jakémsi deliriu, a pracovala i v souladu s bizarností povídek. Minimalistický přístup a čistota provedení jednotlivých obrazů je naplňována rozevlátostí jednajících postav. Prolog uvádí nejprve radu Lindorfa, který chce Hoffmannovi přebrat Stellu, jeho vstupní monolog je ale poněkud rozvleklý a ztrácí se dramatičnost. Slovenský basista Ondrej Mráz vybavil zloducha sonorním basem a noblesou, v dalších postavách nešetřil komickou polohou a posléze mrazivým nadhledem. Sbor, který se dožaduje Hoffmanna a jeho obskurní písně o Kleinzackovi, je umlčen Hoffmannovým sněním o Stelle. Už zde se projevuje náročnost tenorového partu a Luciano Mastro se ujímá partu s plnou vervou a naplno také rozehrává postavu. Udivuje jak nosností a témbrem hlasu, schopností vyjádřit emoční náboj, tak i hereckými a pohybovými schopnostmi. Jeho Hoffmann je rozverný i útočný, dokáže být agresivní, ale i něžný a naivní.

Hoffmanovy povídky (foto Marek Olbrzymek)

Jeho společník Nicklausse, vlastně Múza, ho provází a usměrňuje, ale povětšinou marně. Markéta Cukrová je v roli půvabná, křehká, rozverná i pevná a zpívá příjemným, přirozeným a nosným mezzosopránem. Oblečená do utahaných kalhot a kabátu s čepicí na hlavě vypadá jako bezdomovec, o to víc překvapí publikum v závěru, když obojí sundá a ukáže plavé vlasy a zlatý živůtek a je opravdovou krásnou Múzou.

Tři dámy, o nichž povídky vypráví, jsou obsazeny samostatně. Olympie se zhostila excelentně Martina Masaryková, slovenská sopranistka, která oslňovala publikum perlivými koloraturami a perfektní pohybovou kulturou v roli strojové loutky. Její koloratury dosahovaly závratných výšek a pohybovaly se ve spirálách, jež braly dech publiku, kupodivu nikoli pěvkyni. Druhý příběh o umírající mladičké zpěvačce, která má hlas jako její zemřelá slavná matka, ale zpěv jí bere život, ztvárnila Pavla Vykopalová. Stříbrný a měkký, přesto zvučný soprán hladil a dojímal, stejně jako půvabný zjev naivní dívky, kterou ztvárnila zpěvačka přesvědčivě. Poslední příběh o kurtizáně Giuliettě, která má za úkol vzít Hoffmannovi jeho odraz, byl příležitostí pro Danielu Strakovou-Šedrlovou. Její kurtizána je zralá, protřelá žena, s kulatým příjemným sopránem, která je ve službách zloducha Dapertutta, svede Hoffmanna, ale dál příběh končí rozpačitě, chybí zde souboj a zavraždění předchozího milence Hoffmannem, takže není jasné, proč vlastně musel uprchnout. Zato je zde navíc Stella, která přichází po představení za Hoffmannem do kantýny, aby ho zde našla zpitého a agresivního. Jeho píseň ji uráží, ale ona dostává prostor pro árii, v níž zanechává básníka dalším láskám.

Přestože Stella odchází s Lindorfem, končí opera nadějí. „Těmi čistými láskami se tvá duše proměnila, budoucnost je v tvých rukou…“ Andrea Široká přednesla árii čistým a jasným sopránem s obdivuhodnou jistotou, neboť čekala na svoji příležitost po celou dobu představení, kdy jen procházela po scéně jako přelud. To, že se o ní po celou dobu mluvilo jako o skvělé zpěvačce, ji zavazovalo k výkonu, ale očekávání splnila. V závěru Hoffmann už není opilý v lokále, ale sedí u bílého psacího stolu, hlídán svojí Múzou. 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na