Hoffmannovy povídky v Brně jsou vydařenou inscenací

Do tvaru díla Jacquese Offenbacha si dramaturgie, dirigent i režiséři dovolili sáhnout víc, než je obvyklé. Dali dokonce i jiné pořadí hudebním částem, některá čísla vypustili a naopak otevřeli škrty a použili závěr, který se běžně nehraje. Vznikla tak unikátní inscenace a je potřeba uznat, že má hlavu a patu a že vypichuje kvalitní a náročné části partitury a upozaďuje ty, jež zavánějí operetní manýrou. Prolog a epilog se staly částmi rovnocennými s ostatními akty a dílo přesahuje tříhodinové penzum. 

Příběh o básníkovi a skladateli E. T. A. Hoffmannovi není biografie, libreto Julese Barbiera vychází z básníkových tří fantaskních povídek. Básníkův snový a poněkud bizarní svět je základem i režijního přístupu. Druhým východiskem je, že se vše odehrává o přestávce opery Don Giovanni, v níž zbožňovaná diva zpívá Donu Annu. Myšlenka lokalizovat původní místo děje, tedy Lutherův sklep, do divadelní kantýny a hrát divadlo na divadle byla dotažena tak, že divák vidí jeviště z druhé, odvrácené strany. Úvodní scéna je děkovačkou Mozartovy opery a pak je na jevišti běžný pohyb, jako o přestávce. Úklid, rozcvičování, projde hasič či stavěči kulis… Na stejné scéně se rozehrává i dění v Lutherově sklepě. Hudba, zpěv a tanec nemají daleko k pekelnému kankánu a choreografie nešetří tanečníky, ale ani pěvce. Kostýmy jsou fantaskní a bohaté, rozmanité, každý je postavou z jiného divadelního světa. Na pozadí prázdné scény se dobře odrážejí a vytváří barevnou koláž. 

Hudební nastudování i provedení měl na starosti dirigent Ondrej Olos, který řídil operu přesně a pevně a udržel napětí i styl po celou dobu představení a vybičoval orchestr k výbornému výkonu. A bylo co hlídat, operetní skladatel, který chtěl dokázat, že umí napsat i operu, dal pěvcům vděčné, ale těžké party. V této inscenaci zůstává myšlenka, že v jedné ženě se odrážejí čtyři charaktery, zachována, ale respektuje se náročnost a charakterová odlišnost pěveckých partů. Proto je každá z postav zpívána jinou pěvkyní. Pro basovou čtyřroli ďábelského Hoffmannova protivníka byl zachován úzus jednoho interpreta. Obsazení titulní role je dvojí, pro roli Hoffmanna byli angažováni italští tenoristé. I když Luciano Mastro, který premiéru zpíval, je již pěvec u nás naturalizovaný, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě působí již 16 let.

Režie dua SKUTR umocnila fantasknost a snovost příběhu, vyprávěného v jakémsi deliriu, a pracovala i v souladu s bizarností povídek. Minimalistický přístup a čistota provedení jednotlivých obrazů je naplňována rozevlátostí jednajících postav. Prolog uvádí nejprve radu Lindorfa, který chce Hoffmannovi přebrat Stellu, jeho vstupní monolog je ale poněkud rozvleklý a ztrácí se dramatičnost. Slovenský basista Ondrej Mráz vybavil zloducha sonorním basem a noblesou, v dalších postavách nešetřil komickou polohou a posléze mrazivým nadhledem. Sbor, který se dožaduje Hoffmanna a jeho obskurní písně o Kleinzackovi, je umlčen Hoffmannovým sněním o Stelle. Už zde se projevuje náročnost tenorového partu a Luciano Mastro se ujímá partu s plnou vervou a naplno také rozehrává postavu. Udivuje jak nosností a témbrem hlasu, schopností vyjádřit emoční náboj, tak i hereckými a pohybovými schopnostmi. Jeho Hoffmann je rozverný i útočný, dokáže být agresivní, ale i něžný a naivní.

Jeho společník Nicklausse, vlastně Múza, ho provází a usměrňuje, ale povětšinou marně. Markéta Cukrová je v roli půvabná, křehká, rozverná i pevná a zpívá příjemným, přirozeným a nosným mezzosopránem. Oblečená do utahaných kalhot a kabátu s čepicí na hlavě vypadá jako bezdomovec, o to víc překvapí publikum v závěru, když obojí sundá a ukáže plavé vlasy a zlatý živůtek a je opravdovou krásnou Múzou.

Tři dámy, o nichž povídky vypráví, jsou obsazeny samostatně. Olympie se zhostila excelentně Martina Masaryková, slovenská sopranistka, která oslňovala publikum perlivými koloraturami a perfektní pohybovou kulturou v roli strojové loutky. Její koloratury dosahovaly závratných výšek a pohybovaly se ve spirálách, jež braly dech publiku, kupodivu nikoli pěvkyni. Druhý příběh o umírající mladičké zpěvačce, která má hlas jako její zemřelá slavná matka, ale zpěv jí bere život, ztvárnila Pavla Vykopalová. Stříbrný a měkký, přesto zvučný soprán hladil a dojímal, stejně jako půvabný zjev naivní dívky, kterou ztvárnila zpěvačka přesvědčivě. Poslední příběh o kurtizáně Giuliettě, která má za úkol vzít Hoffmannovi jeho odraz, byl příležitostí pro Danielu Strakovou-Šedrlovou. Její kurtizána je zralá, protřelá žena, s kulatým příjemným sopránem, která je ve službách zloducha Dapertutta, svede Hoffmanna, ale dál příběh končí rozpačitě, chybí zde souboj a zavraždění předchozího milence Hoffmannem, takže není jasné, proč vlastně musel uprchnout. Zato je zde navíc Stella, která přichází po představení za Hoffmannem do kantýny, aby ho zde našla zpitého a agresivního. Jeho píseň ji uráží, ale ona dostává prostor pro árii, v níž zanechává básníka dalším láskám.

Přestože Stella odchází s Lindorfem, končí opera nadějí. „Těmi čistými láskami se tvá duše proměnila, budoucnost je v tvých rukou…“ Andrea Široká přednesla árii čistým a jasným sopránem s obdivuhodnou jistotou, neboť čekala na svoji příležitost po celou dobu představení, kdy jen procházela po scéně jako přelud. To, že se o ní po celou dobu mluvilo jako o skvělé zpěvačce, ji zavazovalo k výkonu, ale očekávání splnila. V závěru Hoffmann už není opilý v lokále, ale sedí u bílého psacího stolu, hlídán svojí Múzou. 

Z ostatních rolí je nutné ocenit výkon Petra Levíčka ve čtyřroli otloukaného sluhy, která byla spíš hereckou studií než příležitostí k pěveckému výkonu. Dobře si vedli Igor Loškár v roli Hermanna a Schlemila, Aleš Voráček jako Spalanzani a Nathanaël a zvučným a příjemným hlasem překvapil David Szendiuch jako Luther a Crespel. Hlasem ze záhrobí a až příliš naturalistickým záhrobním přízrakem byla Jitka Zerhauová v roli matky Antonie. 

Náročná úloha připadla sboru, neboť ke zpívání se přidaly pohybové aktivity, jimž se ale nepovedlo sbor rozhodit. Nejúčinnější dopad měl konec, kdy sbor nastoupil na boky ve druhém pořadí a zpíval závěr, který už na první poslech nemohl být z pera bouřliváka Offenbacha. Ale to, jak se zvuk spojil spolu s jevištěm a hledištěm a divák zůstal v tom kotli, kde se zvuk propojil, to byl mistrovský efekt. Sbormistryně Klára Složilová Roztočilová zde odvedla vynikající práci. Stejně tak nelze zapomenout také na choreografii Jana Kodeta, která spíš připomínala akrobatické výkony, ale organicky zapadala do celkového rámce inscenace. Vznikla tak velmi vyvážená a promyšlená inscenace, která má velkou emoční výpověď a je umělecky na vysoké úrovni.

Hodnocení autorky recenze 100 %