Hoffmannovy povídky z MET lepší pěvecky, než režijně

Od nové inscenace Hoffmannových povídek v Metropolitní opeře jsem – myslím nejen já – hodně očekával. Nejen proto, že tato (nikoli jediná, jak občas bývá nesprávně uváděno) Offenbachova opera se nehraje zas až tak často. Nejen proto, že pod “slupkou” mnohdy líbivých Offenbachových melodií se skrývá celá řada rozhodně ne povrchních témat. Ale třeba taky proto, že s představitelem titulní role Josephem Callejou jsme před pár dny přinesli rozhovor (najdete zde).

Hoffmannovy povídky se v Metropolitní opeře rozhodli uvést v neseškrtané podobě, s řadou hudebních míst, která nejsou příliš známa. Pro úplnost je přitom dobré připomenout, že Offenbach tuto operu nedokončil, že zemřel v době příprav jejich pařížské premiéry (1881), respektive čtyři měsíce před ní. Neexistuje proto žádná Offenbachem autorizovaná definitivní verze díla, a proto třeba také mezi nahrávkami téhle opery snad nenajdete dvě, jejichž noty by se do puntíku shodovaly. To by ale bylo na zcela samostatnou obšírnou a jistě zajímavou studii.

Oproti tomu příběh Antonie byl myslím nejzdařilejší a nejpůsobivější. Tady režisér Bartlett Sher vsadil na poměrně jednoduchou scénu a soustředil se na psychologii jednotlivých postav a jejich vztahů, což mu vyšlo takřka bezezbytku.

Ani dějství závěrečné, “benátské”, rozhodně nelze označit za nezdařilé. Otázkou je, zda by nebylo ještě vyvedenější, kdyby režisér při příběhu Olympie svoji fantazii trochu krotil a naplno její otěže pustil až tady. Bezpochyby by to přispělo k většímu vygradování Hoffmannova hledání. Důvod přítomnosti loutky – Olympie v tomto jednání (když už, proč ne také Antonie?) jsem ale nepochopil.

Zásadní výhrady nelze mít ani k dalším představitelům. Alan Held v ďábelské čtyroli jistě nezklamal, jakkoli ani v jeho případě se srovnání (třeba s takovým Brynem Terflem) neubráníte. Technicky perfektní a nečekaně hlasově razantní byla Kathleen Kim jako Olympie, tak trochu další novou interpretační polohu ukázala výtečná Anna Netrebko jako Antonia (a Stella), velmi výrazná byla i Ekaterina Gubanova coby Giulietta (byť na několika málo místech nešlo přeslechnout poněkud zúžené, o poznání ostřejší výšky). Pochvalu určitě zaslouží i Kate Lindsey jako pěvecky i herecky suverénní Nicklausse, respektive Múza, pro mne – vedle Calleji – nejpříjemnější překvapení večera. Zmínit je ale třeba ještě aspoň jedno jméno: Alan Oke byl skvělým (nejen) Frantzem.

Závěrem si neodpustím dvě poznámky k pražskému kinu Aero: Neúnosné byly tentokrát technické chyby přenosu – zoufale nesynchronní zvuk s obrazem na začátku a velká řada výpadků během celého přenosu. A neúnosná byla i další věc: Nebýt toho, že záznam večera se nejspíš hned tak reprízovat nebude, otočím se ve dveřích a budu se kvůli nekřesťanské zimě domáhat vrácení vstupného. V nevytopeném sále byla i v bundě zima. Vůbec jsem se nedivil pánovi přede mnou, který celý večer proseděl v kulichu.