Hoffmannovy povídky z MET lepší pěvecky, než režijně

Od nové inscenace Hoffmannových povídek v Metropolitní opeře jsem – myslím nejen já – hodně očekával. Nejen proto, že tato (nikoli jediná, jak občas bývá nesprávně uváděno) Offenbachova opera se nehraje zas až tak často. Nejen proto, že pod „slupkou“ mnohdy líbivých Offenbachových melodií se skrývá celá řada rozhodně ne povrchních témat. Ale třeba taky proto, že s představitelem titulní role Josephem Callejou jsme před pár dny přinesli rozhovor (najdete zde).


Hoffmannovy povídky se v Metropolitní opeře rozhodli uvést v neseškrtané podobě, s řadou hudebních míst, která nejsou příliš známa. Pro úplnost je přitom dobré připomenout, že Offenbach tuto operu nedokončil, že zemřel v době příprav jejich pařížské premiéry (1881), respektive čtyři měsíce před ní. Neexistuje proto žádná Offenbachem autorizovaná definitivní verze díla, a proto třeba také mezi nahrávkami téhle opery snad nenajdete dvě, jejichž noty by se do puntíku shodovaly. To by ale bylo na zcela samostatnou obšírnou a jistě zajímavou studii.

Nejnovější obsáhlá, bezmála čtyřhodinová „newyorská“ verze zcela pochopitelně klade o to větší důraz na dramatickou sevřenost díla, které je i při proškrtaných provedeních ne úplně snadným oříškem – vzhledem ke třem dějstvím a tak trochu samostatným příběhům v nich obsažených, vedle prologu a epilogu. Dle mého soudu je právě ona sevřenost hlavním problémem nové produkce MET. Pravda, stolek s psacím strojem a papíry s Hoffmannovým vyprávěním provázejí celou inscenaci. Nicméně to, co mně osobně vadilo, byla poměrně značná „roztříštěnost“ jednotlivých dějství, a to jak po výtvarné, tak i režijní stránce. Jako oprávněná (ovšem bohužel vzhledem k hodně rozdílným interpretačním nárokům jen výjimečně v praxi realizovatelná) se navíc znovu ukázala Offenbachova představa, že všechna dějství budou mít jednu jedinou představitelku Hoffmannových lásek. I to by newyorské inscenaci bezpochyby pomohlo.
Už třeba při dějství prvním jsem měl pocit, že méně by znamenalo více. Klauniáda šašků s barevnou bambulí na nose a vedle nich spoře oděné děvy či muži, převlečení za ženy – to vše v sousedství mechanické hračky Olympie (jakkoli ta byla sama o sobě skvěle vymyšlena i interpretována) působilo dojmem přeplácanosti, což navíc ještě zdůraznily blízké záběry kamer.
Oproti tomu příběh Antonie byl myslím nejzdařilejší a nejpůsobivější. Tady režisér Bartlett Sher vsadil na poměrně jednoduchou scénu a soustředil se na psychologii jednotlivých postav a jejich vztahů, což mu vyšlo takřka bezezbytku.
Ani dějství závěrečné, „benátské“, rozhodně nelze označit za nezdařilé. Otázkou je, zda by nebylo ještě vyvedenější, kdyby režisér při příběhu Olympie svoji fantazii trochu krotil a naplno její otěže pustil až tady. Bezpochyby by to přispělo k většímu vygradování Hoffmannova hledání. Důvod přítomnosti loutky – Olympie v tomto jednání (když už, proč ne také Antonie?) jsem ale nepochopil.

Při hodnocení hudebního nastudování je určitě třeba na prvním místě jmenovat Jamese Levina (a orchestr Metropolitní opery), kdy všechny možné superlativy rozhodně jsou na místě. Joseph Calleja je určitě zase jiný Hoffmann, než Plácido Domingo či Neil Shicoff, nebo než by byl Rolando Villazón, za kterého Calleja roli převzal. Někomu může vadit Callejův občas širší rozkmit vyšší polohy, jinému zase jeho jistá představitelská topornost. Navíc se mi tento sympatický a určitě perspektivní zpěvák zdál zpočátku tak trochu svázán trémou či pocitem zodpovědnosti, což naštěstí brzy polevilo. I tak ale lze bezpochyby tohoto Hoffmanna označit za úspěch Josepha Calleji, kdy ocenit je třeba nejen nepřehlédnutelné především pěvecké vygradování partu se skutečně „sytě“ vykresleným finále, ale také jeho hlasovou výdrž.
Zásadní výhrady nelze mít ani k dalším představitelům. Alan Held v ďábelské čtyroli jistě nezklamal, jakkoli ani v jeho případě se srovnání (třeba s takovým Brynem Terflem) neubráníte. Technicky perfektní a nečekaně hlasově razantní byla Kathleen Kim jako Olympie, tak trochu další novou interpretační polohu ukázala výtečná Anna Netrebko jako Antonia (a Stella), velmi výrazná byla i Ekaterina Gubanova coby Giulietta (byť na několika málo místech nešlo přeslechnout poněkud zúžené, o poznání ostřejší výšky). Pochvalu určitě zaslouží i Kate Lindsey jako pěvecky i herecky suverénní Nicklausse, respektive Múza, pro mne – vedle Calleji – nejpříjemnější překvapení večera. Zmínit je ale třeba ještě aspoň jedno jméno: Alan Oke byl skvělým (nejen) Frantzem.

Závěrem si neodpustím dvě poznámky k pražskému kinu Aero: Neúnosné byly tentokrát technické chyby přenosu – zoufale nesynchronní zvuk s obrazem na začátku a velká řada výpadků během celého přenosu. A neúnosná byla i další věc: Nebýt toho, že záznam večera se nejspíš hned tak reprízovat nebude, otočím se ve dveřích a budu se kvůli nekřesťanské zimě domáhat vrácení vstupného. V nevytopeném sále byla i v bundě zima. Vůbec jsem se nedivil pánovi přede mnou, který celý večer proseděl v kulichu.
 
Jacques Offenbach:
Les contes d’Hoffmann
(Hoffmannovy povídky)
The Metropolitan Opera New York
MET in HD 19.12.2009
Dirigent: James Levine
Režie: Bartlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherine Zuber
Choreografie: Dou Dou Huang
 
Hoffmann – Joseph Calleja
Olympia – Kathleen Kim
Antonia – Anna Netrebko
Giulietta – Ekaterina Gubanova
Stella – Anna Netrebko
Lindorf/Coppélius/Dappertutto/Dr.Miracle – Alan Held
Muse/Nicklausse – Kate Lindsey
Andreas/Cochenille/Pitichinaccio/Frantz – Alan Oke
Luther – Dean Peterson
Nathanael – Rodell Rosel
Hermann – Michael Todd Simpson
Spalanzani – Mark Schowalter
Schlemil – Michael Todd Simpson
Crespel – Dean Peterson
Mother’s Voice – Wendy White

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments