I když byl celý koncert prodchnut hlubokými hudebními podněty, přednes sólového partu pro lesní roh v koncertu Johna Williamse Radkem Baborákem lze označit jako fenomenální počin. Pestrost tvarování zvuku všemi možnými prostředky, kterou tento instrumentalista předvedl, byla neuvěřitelná. Z lesního rohu se linuly barevné nuance, jako by hrálo více žesťových nástrojů vedle sebe, v případě takzvaných multifonik i více nástrojů nad sebou. Ve výčtu superlativů nelze vynechat ani dechberoucí pasážovou brilanci, skoky či ornamentiku. Ve zpěvných oblastech pak Radku Baborákovi horna něžně zpívala. Ano, všechny uvedené technické finesy i barevné odstíny hry poskytl Baborákovi Williamsův hornový koncert a on jejich estetický dosah svrchovaně naplnil.
Lesní roh se stal nástrojem barev i fantazie
Johna Williamse (*1932) známe jako autora hudby ze slavných oscarových snímků (například E.T. – Mimozemšťan či Schindlerův seznam a tak dále). Z provedeného Koncertu pro lesní roh a orchestr bylo však zřetelné, jak neprostupná je u něj hranice mezi filmovou (tedy především dokreslující) hudbou a hudbou pro koncertní síň, jež je určena pro vnímání bez podpůrné vizuální složky. Skladba nebyla totiž jen nástěnka, na kterou byly navěšovány ekvilibristiky Radka Baboráka, ale také umělecky hlubokým a obsahově nasyceným dílem, v němž bylo možné najít neotřelé, specificky skladatelské parametry. V úvodním slově, které John Williams zveřejnil u příležitosti premiéry v roce 2003 v Los Angeles, autor upozorňuje na historické předchůdce lesního rohu, mnohdy jen velmi primitivní původce zvuku sloužící k vytrubování k boji i k modlitbě. Předchůdci lesního rohu zasahovali až do nejstarších etap lidského pokolení. V duchu těchto vizí se nese též rozložení pěti vět Koncertu pro lesní roh a orchestr. Ty jsou uvozeny básnickými útržky: 1. Anděl, zdaleka, zdaleka, jako zvony… znějící za soumraku, 2. Bitva stromů: Hbitý dub…. udatný strážce brány, 3. Pastorale: Přišel den v plném létě, 4. Lov: Jelena vábí hluboký les, 5. Nokturno: Nachový les se chýlí ke konci. Zmíněné věty jsou spojeny mezi první až čtvrtou attacca, pátá je od předcházejícího dění oddělena větší přestávkou. Williams vytváří mezi jednotlivými částmi tempové i barevné kontrasty, aby celek uzavřel ve smírném vnitřním spočinutí.
Ani na chvíli posluchač neváhá, že jde o koncert pro lesní roh a orchestr, neboť sólový nástroj je téměř permanentně v hudební tkáni přítomen. Orchestr je však plnohodnotným partnerem vytvářejícím související a komentující zvukové prostředí. Chceme-li prezentovanou hudbu pro koncertní síň Johna Williamse stylově zařadit, budeme se pohybovat kolem Charlese Ivese, některé prvky najdeme například již i u Benjamina Brittena. Bohaté instrumentárium bicích nástrojů poukazuje například též k Igoru Stravinskému. Nic z toho však neubírá ze svébytnosti Williamsova hudebního vyjádření. A tak moderní vážná hudba ve vzorné přípravě sólohornisty Radka Baboráka, dirigenta Daniela Hardinga a České filharmonie ve Dvořákově síni zaznamenala velký ohlas. Radek Baborák po nadšených ovacích ještě přidával svoji skladbu Ukolébavka, ve které svému nástroji opět přičaroval zvuk, o jehož původu lze jen spekulovat.
Píseň o zemi mířila k tichu a smíření
Jestli Williamsův hornový koncert vznikl v roce 2003, Mahlerova Píseň o zemi byla napsána bezmála o sto let dříve, v roce 1908. Napsal-li mladší z autorů svoji skladbu na vrcholu svých světových úspěchů v oblasti filmu, pozdní romantik Gustav Mahler se jen stěží sbíral ze svých životních tragédií, jež mu přinesla smrt jeho milované dcery, teprve čtyřleté Marie Anny a nucený odchod z postu ředitele Vídeňské dvorní opery. Všechny uvedené rány byly ještě zjitřené lékaři diagnostikovanou těžkou srdeční vadou, která Mahlerovi zabránila věnovat se svým oblíbeným sportovním zálibám.
Mahlerova skladba Píseň o zemi je symfonií pro mezzosoprán, tenor a orchestr na slova čínské poezie básníků Li Po, Čchien Čchi, Meng Chao-žan a Wang Wej, přebásněné do němčiny Hansem Bethgem ve sbírce Čínská flétna. V programové brožuře ke sledovanému koncertu bylo použito citlivého českého překladu Vlasty Reittererové. Obsahem veršů je pozvolné loučení člověka se životem. Básně se vinou ve scenérii plné květin, jezerních obrazů a přírodního zasnění. Ze struktury hudby, záměrně popírající principy romantického symfonického sonátového cyklu, je nade vší pochybnost zřejmé, jak vehementně se Mahler bránil napsat kompozici, kterou by bylo možné označit Symfonií č. 9. Ona pořadová číslice devět by bývala pro něj totiž znamenala ono beethovenské uzavření tvůrčí cesty. Bohužel konec jeho životní pouti přišel zanedlouho v roce 1911, po napsání skutečné Symfonie č. 9, za skicování Desáté.
Píseň o zemi tvoří dva celky. První je cyklem náladově těkajících pěti písní, což bylo provázeno i kompozičními prostředky tím způsobem, jako by se bránily uzavření do zpevnělých vět. Snad jen schubertovsky vylehčená třetí píseň O mládí vyústila do jasných tvarových kontur. Ke zlomu dochází po páté písni Opilý na jaře, po níž následuje široká závěrečná část Rozloučení. Délka finální věty je rovna součtu trvání předcházejících pěti písní. Třicet minut zde probíhá velký smuteční pochod obměňující tematickou základnu z dur do moll a naopak. Text podle Meng Chao-žana a Wang Weje halí unaveného člověka do stínu večerní přírody a zvolna jej předává věčnosti. Symfonie končí v pianissimu.
V jednotlivých písních se střídají tenor a mezzosoprán. Je zajímavé, že smutek z lidského skonu vkládá Mahler do úst altu, tedy nikoliv hlasu mužskému. Temnější náladu hudby však beze zbytku naplnila pěvkyně Fleur Barron. V celkovém zvuku její hlas pregnantně vystupoval, což jí umožnilo jemněji diferencovat dynamiku. Závěr celé symfonie v jejím podání vyzněl jako volání z dálky. Tenorový part, naplněný hlasy mládí a veselí, realizoval svým zpěvem Andrew Staples. Byl jistý v intonaci i rytmu. Jeho hlas se více nořil do orchestrální pavučiny. Předpokládám, že to byl interpretační záměr. Horší srozumitelnost jeho výslovnosti byla vykompenzována českým a anglickým překladem na titulkovacím zařízení, promítaném ve vzorné koordinaci se zpěvem. Charakter hlasu Andrewa Staplese odpovídá optimálně schubertovskému repertoáru, a proto adekvátní fráze u něj vyzněly nejpřesvědčivěji.
Dirigent Daniel Harding ve své tempové i dynamické interpretační koncepci jednoznačně podpořil tezi, že nelze Píseň o zemi měřit prostředky symfonické stavby. Česká filharmonie jeho koncept plně podpořila. O to více se vyjevily filozofické a všelidské kontury díla. Symfonie Píseň o zemi nepatří mezi Mahlerovy opusy, jež je snadné pochopit a esteticky prožít. Vyplatí se však při jejím poslechu o nastolených otázkách života a smrti přemýšlet. Tímto očistným procesem prošli ve Dvořákově síni mnozí posluchači. Po provedení se rozléhal auditoriem dlouhotrvající potlesk.
Česká filharmonie • Daniel Harding
30. září 2026, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
John Williams: Koncert pro lesní roh a orchestr
Gustav Mahler: Píseň o zemi, symfonie pro tenor, alt a orchestr
Účinkující
Radek Baborák – lesní roh
Fleur Barron – mezzosoprán
Andrew Staples – tenor
Česká filharmonie
Daniel Harding – dirigent
