Hornista Stefan Dohr znovu v Praze
Kde a jak strávíte letošní Vánoce?
Jako vždycky doma, s celou rodinou. Je to pro nás velice důležité. Jsem v podstatě celý rok na cestách, tak si přes Vánoce užívám klid s rodinou a spoustu dobrého jídla.
Máte s Vánocemi spojenou určitou hudbu nebo skladbu?
Ani ne, ale občas si pouštíme Bachovo Vánoční oratorium.
Jak jste byl spokojený s koncerty v Praze, v Lobkovickém paláci?
Mám na ně moc hezké vzpomínky. Bylo to před rokem a Lobkovický palác byl už vánočně nazdobený, atmosféra byla skutečně slavnostní. Samozřejmě jsem využil příležitosti a prošel se po Staroměstském náměstí, kolem radnice… S orchestrem PKF se skvěle spolupracuje. Měli jsme velmi intenzivní období, kdy jsme například v Mnichově provedli všechny Mozartovy koncerty pro lesní roh na jednom večeru. Toto a večery v Praze byly pro mě velmi naplňující, i když zároveň hodně náročné projekty.
Hráči na dechové nástroje se zpravidla do takových „dobrodružství“ nepouštějí, už jen čistě fyzicky je to přeci obrovský výkon!
Máte pravdu, čtyři koncerty, to je výzva. Při takovém programu se musí sólista stoprocentně spolehnout na doprovázející orchestr. A nám to klaplo úžasně. O našem společném pražském koncertu můžu říci, že jsem díky vynikajícímu a inspirativnímu podání orchestru PKF zcela docenil kouzelné dílo Saveria Mercadanteho. Těším se na letošní spolupráci s Emmanuelem Villaumem a samozřejmě je pro mě čest zahrát si s kolegou Janem Musilem Haydnův Dvojkoncert!
Na programu je koncert Richarda Strausse. Posluchači jistě ocení nádhernou, barvitou hudbu. Co znamená toto dílo pro hráče?
Oba Straussovy koncerty patří – vedle Mozartových – k těm, které každý hornista musí jednou nastudovat, popasovat se s nimi. Strauss znal nástroj dokonale díky svému otci, který platil za nejlepšího hráče na lesní roh své doby. Od sólisty vyžaduje neuvěřitelně moc. Ale také ho nechává vyniknout v nejlepším světle, pokud ovšem interpret dostojí všem technickým a muzikantským nárokům této skladby.
Kromě svého angažmá u Berlínských filharmoniků hrajete často komorní hudbu pro nejrůznější obsazení. Zdá se, že lesní roh je velmi flexibilní nástroj…
To je pravda, je velmi všestranný. A v symfonické literatuře jej skladatelé rádi a často uplatňovali jako prostředníka mezi různými nástrojovými skupinami. Třeba přechody mezi dřevěnými nástroji a žesti, mezi různými skupinami žesťů a podobně. Zvukový rozsah mezi lehkostí a lyričností až po hrdinský, expresivní výraz může pak hornista často nejlépe využít v komorní hudbě. Mě velmi baví.
Sám také vyučujete. Pamatujete si, jakou nejlepší radu vám kdy profesor dal?
Bez ohledu na obtížnost pasáže musí v popředí vždy stát hudba. Doufám, že se mi daří držet se tohoto kréda.
Místo v orchestru, jakým jsou Berlínští filharmonikové, je asi zaměstnání snů… Jaká tam panuje atmosféra?
Už jsem u orchestru tolik let a pořád jsem duší a srdcem s ním. Nemůžete si orchestrální život představovat tak, že sto třicet muzikantů spolu tráví dny a noci… Jsme v první řadě kolegové, i když samozřejmě s několika z nich mě pojí úzké přátelství. Je to zvláštní typ spojenectví, na zkouškách a při koncertech jsme propojeni a sledujeme jediný cíl: dát publiku nádherné koncertní zážitky.
Ty jsou teď dostupné globálně, díky projektu Digital Concert Hall.
Ano, očekávání, jaká se na nás kladou, jsou samozřejmě hodně vysoká. Možná i proto stojí Berlínští filharmonikové jako kolektiv tak jednotně při sobě – každý si je vědom té zodpovědnosti.
Jak vypadá vaše běžná hráčská rutina? Jak se rozehráváte, jakou techniku cvičíte?
Mám velmi jednoduchá rozehrávací cvičení. Vycházím z toho, co mě ten den čeká, a tomu přizpůsobuji denní cvičení. Každý den je jiný a na každý se připravuji individuálně.
Děkuji za rozhovor!
Vizitka:
Stefan Dohr (1965), fenomenální hornista, sólista Berlínských filharmoniků od roku 1993, si díky své perfektní technice, čisté intonaci a nádherné artikulaci tónu vysloužil od tisku označení „král lesního rohu“ a opakovaně se tak dostává do centra pozornosti. Studoval v Essenu a Kolíně nad Rýnem, profesionální dráhu začal v devatenácti letech jako sólohornista v opeře ve Frankfurtu. Následovala angažmá u Bayreuth Festival Orchestra, Orchestre Philharmonique de Nice či u berlínského Deutschen-Symphonie-Orchester.
Jako sólový hráč spolupracoval již s celou řadou renomovaných dirigentů, například S Danielem Barenboimem, Christianem Thielemannem, Claudiem Abbadem či Bernhardem Haitinkem. Patří i k vyhledávaným komorním hráčům – ke svým vystoupením si ho přizvaly takové osobnosti jako Maurizio Pollini, Lars Vogt, Kolja Blacher a Ian Bostridge. Je též členem komorního uskupení Berlínských filharmoniků (Berlin Philharmonic Octet) a Komorního orchestru Vídeň-Berlín.
V jeho repertoáru mají své místo nejen koncerty pro lesní roh klasicistního a romantického období (Mozart, Haydn, Strauss), ale i díla současných skladatelů – například Ligetiho, Knussena či Kirchnera. Premiéroval i řadu skladeb, jež vznikla přímo pro něj: koncert Montafon od Herberta Williho (premiéra 2008), koncert Johannese Wallmanna (premiéra 2010) a Wolfganga Rihma (premiéra na festivalu v Lucernu 2014) či koncert Moment of blossoming japonského skladatele Toshio Hosokawy, jejž premiéroval v roce 2011 s Berlínskou filharmonii pod vedením Sira Simona Rattla a v roce 2014 i vydal na CD.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
