Hororové princezny v režii POCKETART

Šlo o psychedelický ponor do ženské osobnosti, která může mít sladkou fasádu, růžovou, plnou nadýchaných volánků, vzdušných závojů, měkkosti i lesku a třpytu šperků, a přece pulzovat dost divokou krví, zvířecími instinkty. Pohádkové postavy, ať už jsou to princezny, víly nebo jejich negativní protějšky, jsou vždy něčím vytaženým z podvědomí a zformovaným do úhledného balení, ale pokud si uvědomíme, jaké jsou skutečné kořeny tradovaných příběhů, narazíme většinou na dosti kruté pověsti nebo skutečné události, které by se daleko lépe vyjímaly v krimi okénku, černé kronice nebo v hororové knihovně. A tak i taneční svět, který zalidňují princezny, může mít hororový nádech.

Inscenace Fairy Tales má výraznou vizuální náladu, která na první pohled evokuje pokojíček pro panenky – scéna je obehnaná půlkruhem vzdušných látek, vše je bílé bez poskvrnky, světla během večera dokáží prostor zahalit do barbínovsky růžové i do rudé barvy (nejde ale o kýč, pohybujeme se na hraně provokace). Ženy ve světlých šatech evokují nevinnost princezen, u níž je ale od počátku jasné, že je nastylizovaná a že půjde o odraznou kontrastní desku něčemu méně uhlazenému. Večer má pomalejší rozjezd a divák vyčkává… Aneta Bočková, Jitka Čechová, Michaela Dzurovčínová, Eva Mora González, Karolina Graca, Tereza Holubová, Tereza Krejčová, Monika Szpunar. Jedna výrazná žena vedle druhé, každá ve své přirozenosti a ve svém individuálním rejstříku pohybů i výrazů je svá, obtížné vyzdvihnout kteroukoliv z protagonistek, ačkoliv některá třeba přirozeně tíhne k tomu komunikovat s divákem s otevřenou vyzývavostí a možná i skrytou agresivitou, zatímco u další není po takové energii ani stopa a pohybuje se s křehkou jemností. Objevování své ženské přirozenosti, která je individuální, je ostatně středobodem této choreografie.

Pracuje s poměrně obvyklými atributy, jako jsou střevíce na vysokém podpatku nebo zrcadla, ale nachází pro ně nové kombinace či situace. Prvním katalyzátorem je žena se sněhurkovským jablkem a postříbřenou pálkou. Jako by s ní místo startovní pistolí zahájila proměny ostatních dívek. Střevíce ženám přinášejí schopnost svůdnictví a odvážného vystupování, avšak pod touto fasádou se skrývá zvíře… Celá zoo, dalo by se říci. Od zkoumání projevů svůdnosti a navazování očních kontaktů s konsternovaným publikem, které ještě neví, zda uvidí pohádku, orgie nebo módní přehlídku, se všechny tanečnice propracovávají ke svému „vnitřnímu zvířeti“, možná že je za tím i snaha dostat se k totemovému zvířeti, což je dnes jeden z konceptů hledání sebe sama skrz duchovní svět. Pasáž je ale trochu dlouhá a motivy se opakují, než se scéna přehoupne do surrealistického snu. Některé dívky se na jevišti ukládají ke zdánlivému spánku, další se jen míhají jako stíny za ochrannými závoji, aby se objevovaly jako zjevení z mysli neklidných spáčů. Třínohá příšera klape zelenými podpatky a mořská pana se přibližuje na zrcadlové vlně. Krásné jako čarodějnice z Gogolova Vije, když v těle mladé krasavice prvního večera vstala z rakve. Přízraky ve svůdné kráse.

Zrcadlo je klíčovou rekvizitou hned několika výstupů, ať už vytváří iluzi nezemského těla (rozdíl mezi pohádkovou bytostí a příšerou je otázkou rozhodnutí pozorovatele), ať už na zemi prohlubují pocit prostoru a prázdna (kdo alespoň jednou chodil po rovné louce dívaje se přitom do zrcadla, aby si navodil pocit, že kráčí v modři oblohy, nechť zvedne ruku). Se zrcadlem, které tíží a utiskuje, dlouho manipuluje Jitka Čechová, díváme se možná více na její odraz než na ni samotnou. Jiný přízrak se zjevuje zahalený v obrovské haldě bílých peřin, aby se vzápětí tanečnice změnila v bezbrannou dívku, když přijde o ochrannou hradbu. Je to strach ze ztráty identity, nebo z jejího odhalení? To je možná jedna z klíčových otázek, které si pokládáme celý život, a nejen jako ženy, protože se neustále zahalujeme a neustále získáváme přídavnou sílu z atributů, které nám – pomáhají? Nebo nám ve skutečnosti brání v projevení přirozenosti?

V poslední části už skončilo odhalování identit, pátrání po totemech i surrealistická jízda. Tanečnice přikročují k rituálu stvoření jednotného společenství. Po provokativních nástupech, kde každá znovu objevuje už jednou vyjevenou svůdnost – nikdy ale nepřekračuje hranici vkusu a komfortní zónu diváka a neukazuje nic vysloveně antiestetického (ale přemýšlím, kam by v téhle chvíli zašla nějaká excentričtější performerka, třeba takové Helena Araújo) – dostávají se za zvuků Čajkovského do jakéhosi společného běsnění, ve kterém utužují sounáležitost skupiny. Sabat je orámován výraznými výstupy s kolovým tancem, který má ryze folklorní formu, což je u našeho současného tance relativně netypické. Ale pokud je v hledáčku tvůrce cesta ke kořenům, tak je to logické vyústění.

Fairy Tales doprovází na místě živá hudba, částečně čistě elektronická, částečně s použitím elektrické kytary a také s výraznou vokální částí, která působí lehce improvizovaně a je na celém představení nejdivočejší, je to ta složka, která nejvíc narušuje pocukrovanou vrstvu tylu, krajek a zdobné ženskosti a skrz uši drásá i divákovy nervy. O tuto zvukově hudební část se postarali Lukáš Palán a Sára Vondrášková aka Never Sol skutečně působivě.

Choreograficky je inscenace různorodá. Jiný charakter má objevování zvířecích pudů a charakterů, jiný má manipulace s rekvizitami. Ve volných pasážích pak vládne floor work, určitě divákům třeba zůstane v paměti, jakým volným tokem pohybu v něm proplouvá Tereza Holubová, ale jak podotýkám, každá z tanečnic je něčím svá, ať už je živelná nebo křehká. Zvláštně pak působí lidové kolečko v kontrastu třeba s některými předchozími svůdnými pózami. Jistě proběhla na určité úrovni spolutvorba a tanečnice mají prostor pro svoje vlastní individuální projevy, pak také paradoxně působí jako sehraná skupina. Jsou divoké, a přitom stále úhledné, ve svém narůžovělém světě jako perly v obrovské mořské lastuře…

Ohledně této estetičnosti, která se nese nejen touto konkrétní inscenací, ale i mnoha dalšími mladými projekty, je obtížné teoretizovat, proč je tak výrazná například v porovnání s ranou tvorbou dnes už o generaci starších tvůrců. Může to být tím, že ta předchozí byla výrazně ovlivněna butó a také chtěla ukazovat svět v jeho největší surovosti, na dřeň, na krev, na hranici všech myslitelných únosností, bizarnosti, fyzického odporu, zatímco teď vstupujeme do konsenzuální éry, kdy ani umělec nechce páchat násilí sám na sobě, i když jde do hloubky a se vší poctivostí archeologa odhaluje svoje nitro. Určitý typ brutality a naturalismu je teď mezi nejmladšími tvůrci rozhodně na ústupu. Nejde však o povrchnost, ale o jakýsi obrat v zacházení s tělem cizím i vlastním a v rozhodnutí, čemu sebe a diváka vystavím, a čemu nikoliv.

Fairy Tales ale svůj účin mají. Když jsem odcházela domů, říkala jsem si, že se večer možná budu bát svojí vlastní peřiny. Asi proto, že na scéně ožívaly tak zdánlivě obyčejné věci, asi jako když se nám opravdu něco nadpřirozeného zdá a my se ne a ne probudit.

Fairy Tales
Choreografie, režie: Sabina Bočková, Johana Pocková
Tvorba, interpretace: Aneta Bočková, Jitka Čechová, Michaela Dzurovčínová, Eva Mora González, Karolina Graca, Tereza Holubová, Tereza Krejčová, Monika Szpunar
Dramaturgie: Viktor Černický
Choreografický koučink: Peter Šavel
Hudba: Lukáš Palán, Sára Vondrášková (Never Sol)
Scénografie a kostýmy: Vendula Tomšů
Světelný design: Eliška Kociánová
Produkce: David Ostružár / Nela Frauenbergová
Producent: POCKETART kolektiv
Koproducent: Big Pulse Dance Alliance – Sismògraf Festival (ES), Mezinárodní festival TANEC PRAHA (CZ), Julidans (NL), CODA Oslo International Dance Festival (NO) s podporou EU programu Kreativní Evropa
Za finanční podpory: Ministerstvo kultury České republiky, Národní plán obnovy, Next Generation EU, Magistrát hlavního města Prahy, Státní fond kultury
Za podpory: Tanec Praha, z. ú. / PONEC – divadlo pro tanec, SE.S.TA. – centrum choreografického rozvoje – associated artist Johana Pocková, REZI.DANCE Komařice
Poděkování: Yvona Kreuzmannová, Markéta Perroud

Předpremiéra: 7. 11. 2023 PONEC – divadlo pro tanec
Světová premiéra: 26. 4. 2024, festival Sísmograf, Olot, Španělsko
Česká premiéra: 4. 6. 2024 festival TANEC PRAHA 2024