Hororový Marschnerův Vampýr v Hannoveru jako pouťová revue

Než se pustíme do jejího zevrubnějšího hodnocení, všimněme si předlohy tohoto díla, u jejíhož vzniku stál sám pravzor romantiků Lord Byron (1788–1824). V roce 1816 se sešli ve vile Diodati ve švýcarské obci Cologny na břehu Ženevského jezera Lord Byron, Percy Shelley, jeho budoucí manželka Mary Godwin a John Polidori, osobní Byronův lékař a blízký přítel. V této době deštivého léta si společnost mladých lidí četla knihy hrůzostrašných příběhů například Fantasmagoriana nebo Gespensterbuch Augusta Abela (Kniha strašidel, zde je také děj Weberova Čarostřelce) a ty je inspirovaly k soutěžení v psaní příběhů založených na nadpřirozených událostech. Tehdy se zrodily legendy strašidelných příběhů – Mary Schelley Godwin vytvořila Frankensteina, v nedokončené povídce Lorda Byrona se objevil jako literární postava upír. Již v roce 1813 napsal Lord Byron epickou báseň The Giaour (Bezvěrec), v níž je zmínka o upírovi. Na základě Byronova fragmentů z roku 1816 napsal John Polidori svoji povídku The Vampyre, která byla otištěna v roce 1819 a stala se základem romantického upírského hororu. Inspirací pro hlavní postavu příběhu, lorda Ruthvena, byl sám Byron. Důvod je samozřejmě romantický – Lord Byron lámal ženská srdce, viděno obrazně a romantickou optikou – jako by vysával ženám duši, jejich svobodný život, jejich krev. Proto se stal předlohou pro Lorda Ruthvena a ten předobrazem pro klasickou podobu upíra – prominentního gentlemana, který se nepoznán elegantně pohybuje ve společnosti. Na Polidoriho povídce je založena i činohra Heinricha Ludwiga Rittera Der Vampir oder die Totenbraut (premiéra 1821, Upír aneb mrtvá nevěsta)

Libreto k Marschnerově hororovému singspielu napsal jeho švagr Wilhelm August Wohlbrück, premiéru měl v roce 1828 ve Stadttheater v Lipsku pod taktovkou autora. Není to jediná upírská opera z počátku devatenáctého století – opery o upírech skládali též Ital Silvestro de Palma (1754–1834): I vampiri 1812, belgický komponista Martin-Joseph Mengal (1784–1851): Le Vampire ou L’Homme du néant (Upír aneb Neznámý člověk) 1826 a německý skladatel a dirigent Peter Joseph von Lindpaintner (1791–1856): Der Vampyr 1828. Všechny více či méně vycházejí z původní Polidoriho povídky. Reflektují „temný“ romantismus libující si v morbidnostech, hřbitovech, duchařských historkách a střetu obyčejného života s tím neobyčejným – tajemným, tajuplným, záhrobním, hororovým. Tyto motivy jsou obsaženy i v Marschnerově mystické opeře.

Ze všech „upířích“ oper jen ona dnes patří k uváděným dílům, především ovšem v zahraničí (Edgara Aubreye zpíval například Jonas Kaufmann). Jakkoliv její zápletka může vypadat jednoduše a svádět k povrchní interpretaci, taková rozhodně není. Libreto je mnohovrstevnaté s četnými přesahy. Děj se odehrává ve Skotsku ve vysoké společnosti, slučuje v sobě horor, romantiku i mezilidské vztahy založené na romantickém pohledu na svět. Podstatou je klasická upírská historka, která slouží jako podklad pro fabulaci příběhu o lásce, přísaze, zradě, o zaslepené touze po majetku a společenském postavení. Wohlbrückův děj začíná o půlnoci na čarodějnickém sabatu v divoké krajině u upíří jeskyně, kde dostane lord Ruthven, upír, ultimátum od Krále upírů (Vampyrmeister): pokud během příštích čtyřiadvaceti hodin neobětuje tři panenské nevěsty, propadne peklu. Bude-li úspěšný, získá ještě rok života jako upír.

Ruthven první dívku před svatbou, Janthe, o život připraví rychle, ale její otec Sir Berkley jeho zločin rychle objeví a Ruthvena probodne. Zraněného nalezne Sir Edgar Aubrey, kterému před lety zachránil Ruthven život. Nic netušící Aubrey odtáhne Ruthvena na jeho přání do měsíčního svitu, a když tam lord ožívá, Aubrey pochopí, že jeho někdejší zachránce je upír. A dostává se do nezáviděníhodné situace – musí Ruthvenovi přísahat, že jeho tajemství v následujících dvaceti čtyř hodinách neodhalí, jinak se stane upírem sám. Aubrey miluje Malvínu, dceru Sira Humphreyho Davenauta, a je zděšen, když následujícího jitra zjišťuje, že se má jeho milá na přání otce provdat za hraběte Earla z Marsdenu – a tím není nikdo jiný než Ruthven. Aubrey je však vázán přísahou a musí mlčet.

Ruthven mezitím hledá druhou oběť – tou má být dívka Emmy, dcera správce na jeho statku Marsden, která se má také vdávat. Mezi lid veselící se před zámkem Marsden přicházejí zprávy o strašlivé smrti Janthe, Emmy vypráví baladickou legendu o tajemném muži – o upírovi. Objevuje se Ruthven. Lid jej nezná, ale správce v něm poznává nového majitele panství, který přichází z ciziny, aby převzal dědictví po svém zemřelém bratrovi. Lord udělá na vesničany svým mladistvým elegantním zjevem velmi dobrý dojem. Emmy, byť má ženicha Geroge Dibdina (působí v Davenautových službách), podlehne jeho kouzlu a slibuje mu příští tanec. Aubreyho prosby vůči Marsdenovi/Ruthvenovi jsou neúčinné, Georgovi může jen klást na srdce, aby dával na Emmy pozor. Je to však zbytečné, mezitím se už stala Emmy další obětí. Ještě před půlnocí se má konat svatba Malvíny s Marsdenem/Ruthvenem. Aubrey se rozhoduje, že poruší přísahu – chce odhalit temné tajemství a nést následky. Ale upírovi už čas vypršel – hodiny odbíjejí jednu. Ruthven je zasažen bleskem a propadá peklu. Malvína a Edgar Aubrey jsou zachráněni, Sir Davenaut prosí dceru za odpuštění a svoluje k jejímu sňatku s Aubreyem.

V textu libreta je obsaženo mnoho – prvky temného gotického románu, obraz mrtvých táhnoucích do pekla živé, střet světa živých se světem mrtvých, démoni vstupující do našich životů, tajemné hrady, temné síly. A rozhodně není povrchní, jednoduchý a už vůbec parodicky míněný.

Marschnerova dramatická a ryze romantická hudba zcela odpovídá obsahu a charakteru literární předlohy. Je stejně mnohovrstevnatá, působivá, orchestrální a pěvecké party nejsou nikterak snadné. Je pozoruhodnou spojnicí mezi dvěma podstatně známějšími operami s nadpřirozenými prvky – starším Čarostřelcem Carla Maria von Webera (1821) a pozdějším Bludným Holanďanem Richarda Wagnera (1843). Některá místa připomínají Weberovu operu – například duet Aubreyho a Malvíny, árie Malvíny je obdobou velké árie Agáty, podobnost lze najít mezi Sabatem čarodějnic a Vlčí slují. Zpěv propojují mluvené dialogy a melodramy. Naopak úvodní Ruthvenova árie „Ha, ha, welche Lust“ se smíchem neviditelných duchů připomíná svou celkovou koncepcí vstupní árii Holanďana „Die First ist um“ (a zejména Pizzarovu „Ha! Ha! Ha! Welch ein Augenblick!“ z Beethovenova Fidelia), zatímco působivá balada Emmy o bloudění upíra předznamenává Sentinu baladu o Holanďanovi – v obou se dokonce objevuje stejný popis muže „der bleiche Mann“ – bledý muž. Wagner Marschnerova Vampýra dokonce dirigoval v roce 1833 ve Würzburgu.

Z původního Marschnera, z jeho sugestivního napětí, romantiky a atmosféry nenajdeme v hannoverské inscenaci takřka nic. Vampýra inscenoval režisér a výtvarník scény Ersan Mondtag. Z libreta Wilhelma Augusta Wohlbrücka zůstaly jen zpěvní texty, ale zcela nové současné dialogy, s původním obsahem jen velmi málo související, napsal dramaturg Till Briegleb, který je podepsán spolu s Julií Huebner i pod celkovou dramaturgií. Děj, charaktery a pointa jsou přepracovány. K vampyrismu přistupuje ještě babylónská mytologie, problematika židovství a arabská otázka. Na scéně se objevují nové postavy, které v sobě slučují snahu o parodii díla a jednajících osob s krkolomný pokusem o začlenění hlubších myšlenek souvisejících s věčným hledáním, s vyvrženci, lidskou společností a judaismem. Jasně je tento záměr vyjádřen v názvu příspěvku Tilla Briegleba v programu: Sympatie k upírovi.

Nový děj je nepřehledný a těžko v něm hledat smysl. Úlohu Vampyrmeistera převzala Královna upírů (Vampyrmeisterin), která dává Lordovi Ruthvenovi ono ultimátum. Je to Astarte, vítězstvím biblických náboženství na démona degradovaná babylonská bohyně lásky, komentující celý děj opery. Nová je také činoherní postava infantilně excentrického Lorda Byrona v růžovoučkém oblečku a paruce, který sleduje konání svého literárního hrdiny, glosuje je a vysvětluje rovněž své vlastní pohnutky také tím, že na jeviště přivede nahého muže (Byronovi byla připisována i homosexuální orientace). Dále přibyla ještě role Ahasvera, věčného Žida bloudícího světem, který má být jakýmsi protipólem a přitom souputníkem Lorda Ruthvena. Tyto velmi výrazné mluvené role mění zásadně charakter a vyznění díla.

Dlužno říci, že z růžovoučkého Lorda Byrona se vhledem k množství mluveného textu i jeho přidanému současnému songu stává hlavní postava zcela zastiňující všechny ostatní. Ze sira Johna Berkleyho, otce první Ruthvenovy oběti, se stal kardinál, který pobíhá u vstupu do upířího doupěte (zde je to ruina synagogy) v doprovodu dvou dětských ministrantů. K tomu je třeba připočítat posun do podivné nenormální současnosti, který vyjadřují nevkusné kostýmy (Josa Marx), v nichž všichni aktéři vypadají jako vystřižení z pouťové jízdy strašidelným hradem. Nechybějí balónky a ano – samozřejmě auto (zde VW Brouk), z něhož se už stává u podobných inscenací skutečné klišé. Je to zkrátka takové kolotočové revuální zmatení pod pomyslnou Babylónskou věží. Po počáteční polorozbořené synagoze je ve druhém a třetím obraze na scéně letní zámeček s neonovými arabskými nápisy a na konci podivné sloupoví připomínající vstup do krematoria s reliéfem Marschnerova poprsí. Ruthven není ve finále zničen, ale znovu ožívá. Je věčný – stejně věčný jako Ahasver. Oba jsou vyvrženci té „civilní“ společnosti. Tím je ovšem celý originální děj postaven na hlavu. A hudba samozřejmě s novým děním vůbec nekoresponduje.

Z postav se v této koncepci stávají neživotné, nereálné figurky, je zbytečné popisovat všechny, charakteristika těch hlavních zcela postačí. Podle původního libreta má být lord Ruthven mladý švihák, u nějž nelze tušit jeho pravou identitu. Zde je to holohlavý, nepřitažlivý, spíše obstarožní muž, který vypadá v metalicky stříbrném hávu jako monstrózní kosmonaut a těžko věřit, že by mu ženy padaly k nohám. Sir Humphrey je ropný magnát – v přeneseném slova smyslu též upír, vysávající ovšem přírodní zdroje. Je oděn v černém arabském hábitu a jeho dcera Malvína ve výstředních šatečkách s výmluvnými otisky lastury – dobře známého loga společnosti Shell. Jen Edgar Aubrey vypadá relativně normálně, odmyslíme-li si nafialovělou paruku. Sbor je oblečen v černých latexových oblecích (také ropa?), jeho členky vozí černé kočárky, v obdobném lesklém oblečku je i Emmy. Těžko v takto koncipované inscenaci hledat skutečné herecké výkony, vypracované vztahy a charaktery. Vše padlo za oběť tomuto podivnému vnějškovému efektu a úporné snaze o nový děj.

Revuálnost a parodičnost inscenace se promítla i do hudebního provedení. Hudebně inscenaci nastudoval Stephan Zilias, reprízu dne 8. dubna však dirigoval Giulio Cilona. Technicky precizní orchestr Státní opery Hannover hrál pod jeho taktovkou v příkladné souhře, ansámbly byly provedeny v odpovídající jednotě. Nakolik se ovšem držel v celkovém výrazu původního záměru hlavního dirigenta, těžko říci. Marschnerovu dramatickou romantickou hudbu dirigoval Cilona lehkou rukou jako operetní až muzikálový kus. Přesto nebylo možné zcela zastřít její barevnost a cituplnou rozervanost. Nutně se tedy tříštila s tím, co se dělo na jevišti. Operu postihly samozřejmě i výrazné hudební škrty nejen částí výstupů, ale i náročnějších pasáží především v pěveckých partech Malvíny a Aubreyho, čímž došlo i k deformaci hudebního účinku.

Pěvci zpívali své party s plnou intonační jistotou, ovšem způsobem plně reflektujícím hudební nastudování. Představitel Lorda Ruthvena Michael Kupfer-Radecky mohl být ve svém stříbřitém hábitu a režijní stylizaci jevištně těžko přesvědčivý, ale démonickému muži nedal potřebný výraz ani hlasově, byť jeho baryton zní plně a má příjemnou barvu. Zvučným a podmanivým basem v celém rozsahu provedeného partu zaujal představitel Malvínina otce Shavleg Armasi, ve všech polohách jistý byl i tenorista Norman Reinhardt v roli Aubreyho. Představitelka Malvíny Mercedes Arcuri byla pěvecky přesvědčivá především ve střední poloze, hlasově však typu této exponované sopránové role neodpovídá. Nikki Treurniet v roli Emmy byla v zásadě nejdůvěryhodnější a pěvecky nejpřesvědčivější postavou celé opery. Krásný barevný hlas znělý v celém rozsahu a její celkový pěvecký projev udělal z balady o „muži bledé tváře“ nejpůsobivější číslo celé opery, které se stalo společně s jejím „tanečním“ duetem s Ruthvenem (jakkoliv ho režie poznamenala nevhodnými dodatky) nejvýraznějším místem celé inscenace. Hlasově přesvědčivý byl i představitel George, tenorista Philipp Kapeller. Na začátku své pěvecké kariéry je představitelka Janthe Petra Radulovic, členka Mezinárodního operního studia hannoverské Státní opery. Zdařile provedli své party představitelé pijáků Pawel Brozek, Peter O’Reilly a Darwin Prakash, rovněž členové operního studia mladých. K nim se jako čtvrtý přiřadil Markus Suihkonen, jehož manželku vyvolávající mezi přítomnými bouřlivou revoluci za ženská práva ztvárnila Patrizia Häusermann. Na potřebné úrovni zpíval Sira Berkleyho Daniel Eggert. 

Je třeba vyzdvihnout fakt, že pěvci dbali na artikulaci a bylo jim dobře rozumět. Mluvené pasáže byly nazvučené. Do mluvených rolí byli obsazeni zkušení herci – divadelní, televizní a filmová herečka Oana Solomon (Astarte – Vampyrmeisterin), divadelní herci Jonas Grundner-Culemann (Ahasver) a Benny Claessens (Lord Byron). Představení postihlo covidové onemocnění dosti početné části operního sboru, účinkoval tedy v oslabení. To ale nemělo zásadní vliv na kvalitu provedení sborových výstupů – i méně četný sbor zpíval jistě, v potřebné jednotě a dostačujícím zvuku (sbormistr Lorenzo Da Rio).

Marsdenova upírská opera se dočkala v minulosti různých úprav. Za zmínku stojí The Vampyr – A Soap Opera (Vampyr: Mýdlová opera), která byla v roce 1992 vysílána jako minisérie BBC. Nové dílo mělo nové anglické libreto od Charlese Harta, došlo k modernizaci zápletky, přejmenování rolí a drobným změnám vztahů a samozřejmě k hudební úpravě. Ale zůstal zachován vlastní děj i jeho smysl včetně závěru – Lorg Ruthven je zasažen bleskem a zabit. Takto upravená opera ovšem nebyla vydávána za původní Marschnerovo dílo, vznikl zcela nový a jiný formát, jak o tom svědčí koneckonců i sám název. Uvedení Vampýra u nás v Národním divadle Moravskoslezském v roce 1992 prošlo rovněž úpravou – změnou děje i přidáním postav, ale název zůstal nezměněn.

Přitom Vampýr je po všech stránkách skutečně atraktivní plnohodnotnou operou. Je s podivem, že v současné době přinášející v odlišných oblastech řadu hororových příběhů různých žánrů (například americká hororová fantasy komedie Temné stíny režiséra Tima Burtona z roku 2012 s Johny Deepem, u nás stačí připomenout muzikál Dracula K. Svobody, Z. Borkovce a R. Hese z roku 1995) nesáhnou intendanti po této kvalitní opeře. Po efektním, nosném díle, které nepotřebuje úpravy a které by se při plném respektu k libretu a hudbě, při nápaditém inscenování a samozřejmě kvalitním hudebním nastudování a provedení, nepochybně stalo diváckou senzací. Marschnerův Vampýr je zkrátka hozenou rukavicí. Stačí ji jen zvednout.

Heinrich Marschner: Der Vampyr
8. dubna 2022, 19:30 hodin
Státní divadlo Hannover

Inscenační tým:
Hudební nastudování: Stephan Zilias, Giulio Cilona
Režije a scéna: Ersan Mondtag
Kostýmy: Josa Marx
Dramaturgie: Till Briegleb, Julia Huebner
Sbormistr: Lorenzo Da Rio

Obsazení:
Lord Ruthven: Michael Kupfer-Radecky
Sir Humphrey: Shavleg Armasi
Edgar Aubrey: Norman Reinhardt
Malvína: Mercedes Arcuri
Emma: Nikki Treurniet
George Dibdin: Philipp Kapeller
Janthe: Petra Radulovic
James Gadshill: Pawel Brozek
Richard Scrop: Peter O´Reilly
Robert Green: Darwin Prakash
Toms Blunt: Markus Suihkonen
Suse: Patrizia Häusermann
Astarte, Vampyrmeisterin: Oana Solomon
Ahasver: Jonas Grundner-Culemann
Lord Byron: Benny Claessens