První celovečerní projekt je pro autora vždy velkou výzvou, a zároveň odvážným krokem instituce samotné, která předkládá divákovi nezvyklý materiál a vstupuje vůbec na pole náhody a očekávání. Lucy Grace Macphail je členkou souboru od roku 2019 a má za sebou již několik kratších prací – celovečerní inscenace však vyžaduje komplexnější přístup, dramaturgický oblouk, jsou zde nároky, které zároveň nesmí tvůrce odradit, ale naopak vzpružit. Ke spolupráci si choreografka zvolila svou kolegyni Anyu Beth Clarke, která pro dílo vybrala kostýmy, a mladou scénografku Annu Marii Kocychovou. Inscenace se pohybuje na pomezí jasného děje a snahy o metaforu, je divácky přístupná a představuje výbornou příležitost pro získání inscenační praxe. Tvaroslovně v kánonu moderního tance s využitím volnějšího pohybu klubového, zábavního stylu, protože podstatná část inscenace se odehrává právě na taneční zábavě, která vlastně tvoří odraznou desku pro příběh. Choreografka se z lásky k rodnému kraji vyznává skrze postavu introvertního muže pojmenovaného Tulák. Je tím, kdo putuje z místa na místo, potřebuje k životu mnoho svobody, prostoru, také ticha pro vlastní myšlenky, vnímá více hlas přírody než lidského společenství, a navzdory touze po putování, přitom vždy pozná, kde jsou jeho kořeny. Tulák možná není úplně přesný výraz, protože to slovo si pojíme spíš se stavem žití na okraji společnosti. Tato postava je spíš poutník, který přichází, předává své znalosti a názory na svět a zase v poklidu odchází, případně nabízí průvodcovství tem vnímavým.
Hlavní hrdina přichází navštívit společenství lidí, kam kdysi patřil, zřejmě se ocitáme ve skotské vesnici, kde se schyluje ke slavnosti, a to v přírodě (jak naznačuje scénografie). Na vyvýšené části pódia se bude tančit a oslavovat, a většinu prvního dějství tak zabere dlouhý žánrový obrázek této slavnosti, podkreslené současnou folkovou hudbou skotské provenience. Vedle signifikantních rytmů hudby nechybí kárované šaty, sukně a další doplňky nakombinované do lehce gotického looku, nebo třeba stylizované lahve skotské whisky, ovšem přetvořené na svítící rekvizity. Mladý muž se setkává s přáteli, kteří by jej rádi začlenili do dynamického tanečního reje: chvílemi se skutečně připojuje k tanci, chvílemi jen zpovzdálí pozoruje, jak se ostatní baví, a stále více pociťuje potřebu samoty.
Rozradostněnou mládež vede pár – charismatická, dynamická Nuria Cazorla García a mužný a přátelský Russel Nokes. Tulák, který je naopak typem zasněného romantického hrdiny a jehož ztvárňuje v prvním obsazení Richard Svoboda, se v průběhu děje sbližuje s jejich další družkou, kterou tančí křehká a hravá Anya Beth Clarke. Jejich vztah je vyjádřen velmi jemně a idylicky, žádné dravé námluvy to nejsou, spíš velmi blízké přátelství. Duety nabývají na eleganci a řekněme, že už se v nich čistota pohybu projevuje téměř v neoklasickém tvarování. Ale není to ojedinělé: mladí choreografové, kteří vycházejí z vlastní dominantní zkušeností z akademické techniky a moderních technik, právě při tvorbě milostných nebo jinak niterných duetů s partneřinou jaksi intuitivně ztvárňují neposkvrněnost citu právě příklonem k rovné linii, propnutému nártu, pravidelnosti a souměrnosti, i když se ve zbytku choreografie třeba snaží o volnější projev. Podle mne je to vypozorovatelný jev, pokud takových děl vídáte více a na tyto rozdíly zaměříte pozornost. V Horách a údolích se vyděluje i samotná postava Tuláka, ne snad extrémně odlišným pohybovým slovníkem, ale spíš prožitkem, jako by byla stále přítomna stylizace – vznešenost postury, chůze s těžištěm mírně předsunutým oproti civilnímu kroku, ani běh, prakticky žádný pohyb není úplně civilní. Vnímám to jako záměr: postava s ostatními jejich prostředí sdílí, patří bytostně ke kraji, i ke krajině, ale přece se od ostatních citelně odlišuje.
Inscenace ale mezi nimi nevytváří žádný očividný konflikt. Oslavující mládež neuráží, že se od nich někdejší přítel nenápadně distancuje, naopak se pro druhé jednání nechají jeho nejbližší zlákat, aby jim ukázal tajemství přírody. A tak čtveřice vchází do trochu jiného prostoru, a i jiné nálady a atmosféry. Tanečně je zde ztvárněna pouť krajinou, proměny počasí, snaha ukrýt se před deštěm, i čas na odpočinek a hru. Semitransparentní látky na horizontu evokují mlhu i horské masivy či kmeny, jiná tkanina nese dezén letokruhů či vrstevnic, jsou tu také ekrany s výřezy ve tvaru stromů, v sympatickém vzdušném náznaku. Tulák jimi s nadšením prochází sem a tam, jako by chodil příbytkem, který je jeho skutečným domovem, a různé aspekty přírody, nebo i její animální obyvatele, dokreslují tanečníci vstupující na scénu vždy v úloze jiného nelidského fenoménu. Změnila se vlastně i hudební krajina v zamyšlenější a ambientnější.
Je zřejmé, že záměrem celého kusu je vytvořit kontrast dvou prostředí. Výklad je ostatně už obsažen i v názvu, jen je možné jej dovést do více rovin, nejen skrze konstatování, že život v údolí a život v divoké krajině má jinou podobu i jiné tempo, ale že to mohou být také dvě polohy lidské mysli, a nemusí si odporovat, mohou být komplementárně spojeny. Inscenace vrcholí vytvořením skutečné hory, na kterou hlavní hrdina provázen skupinou vystoupá. Což by za jistých okolností mohlo být patetické, ale čitelnost a srozumitelnost je zde očividným záměrem, divákovi je percepce co možná usnadňována. Z tanečního souboru čiší nadšení, je zřejmé, že práce byla spíš radostí a v poloze této inscenace se cítí pohodlně, v nekonfliktnosti a kladném vyznění i v pohybovém materiálu, který jim jde pod nohy. Choreografický jazyk by samozřejmě mohl být současnější, civilnější, zemitější, zpochybňující formu a strukturu (a současný tanec už dávno není jen postmoderní protest proti moderně nebo bezbřehý konceptualismus, má své nové techniky, které právě objevování pohybové svobody napomáhají). Věřím však, že divák estetické ukotvení inscenace v moderně a žánrovém obrazu ze života skotské mládeže ocení a že přístupnost je právě to, co bude publikum motivovat k podpoře mladých tvůrců, kteří tento životní krok nemohou přeskočit. A lepší způsob, jak podporu vyjádřit, než na ně často chodit do divadla a vyprodávat jim představení, ještě nikdo nevynalezl.
Hory a údolí
20. února 2026, 19:00 hodin
Divadlo F. X. Šaldy, malé divadlo, Liberec
Realizační tým:
Námět, libreto, choreografie: Lucy Grace Macphail
Hudba: skupina Talisk, skupina Rura, Mike Vass
Scéna: Anna Marie Kocychová
Kostýmy: Anya Beth Clarke
Light design a projekce: Pavel Hejret
Asistent choreografie: Aleš Krátký, Alexey Yurakov
Inspice a korepetice: Diana Čirličová
Produkce: Barbora Svobodová
Účinkující
The Wanderer (Tulák): Richard Svoboda
Isla: Nuria Cazorla García
Angus: Russel Nokes
Eilidh: Anya Beth Clarke
Komunita: František Šourek, Johana Březinová, Tess Shepard, Mété Brünn, Madie Mouserron Dufort, Jaroslav Kolář, Kristýna Petrášková, Jana Černá
Moře: Johana Březinová, Jana Černá, Tess Shepard, Kristýna Petrášková, Madie Mouserron Dufort
Les: Mété Brünn, Jaroslav Kolář, Arturo Pérez del Campo
Příroda: Johana Březinová, Tess Shepard, Mété Brünn, Madie Mouserron Dufort, Johana Březinová, Tess Shepard, Méré Brünn, Madie Mouserron Dufort, Jarslav Kolář, Kristýna Petrášková, Jana Černá, Jaroslav Kolář, Kristýna Petrášková, Eduardo Vera
