Kontrast dvou světů
Na druhém večeru Dvořákovy Prahy se Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr společně s litevským houslistou Julianem Rachlinem a svým šéfem Alainem Altinoglu představili v náročném programu, kde interpretační cesta není zdaleka tak vyšlapaná, jako u děl úvodního koncertu. Interpretům nezbyde nic jiného než hledat vlastní cestu. Ne, že by Houslový koncert d moll Jeana Sibelia nepatřil už přes sto let ke kmenovému repertoáru houslistů, a stejně tak platí, že o kolos 8. symfonie Dmitrije Šostakoviče, všeobecně považované za jedno z klíčových symfonických děl 20. století, se pokoušejí významní dirigenti stále znovu a znovu, a vždy po svém. Tady to opravdu jinak nejde.
Podání Sibeliova Koncertu d moll, op. 47, tohoto překrásného, seversky zadumaného díla, jež však houslisty staví před přetěžký úkol vyrovnat se s technicky velmi náročně traktovaným partem, bylo šťastně postaveno na dialogickém kontrastu dvou barev, dvou světů. Orchestrální živel tu vystupuje jako nástroj temnoty, zatímco Rachlinovy housle září svým apolinsky čistým jasem. Zcela to vychází z charakteru díla, jež svým hutným symfonickým založením představuje ve své době značně neobvyklý typ koncertu, v němž orchestr není pouhým doprovazečem, ale spíš oponentem a komentátorem. Právě tuto stránku díla se podařilo Alainu Altinoglu a Julianu Rachlinovi vystihnout velmi autenticky a výrazový potenciál Sibeliovy partitury byl tak z větší části účinně využit. Chyběla snad jen větší rytmická razance v místech rustikálně hybných, což se projevilo nejvíce ve finálním Allegro, ma non tanto, které nezapůsobilo jako polonéza pro polární medvědy (Donald Tovey), jeho odměřená tanečnost byla spíše salonního střihu. Naturel litevského houslisty směřuje k polohám kantabilním, lyrickým, což přineslo své ovoce hlavně v krásně rozezpívané volné větě, v níž upoutal pozorný dialog mezi houslemi a sóly dřevěných nástrojů. Myšlenkové centrum díla, sonátová první věta, v níž ovšem provedení zastupuje rozsáhlá kadence, pak stavěla na kontrastu sólových, technicky exponovaných partií a temných orchestrálních vstupů, jenž byl ještě podtržen těsnou spoluprací mezi sólistou a orchestrem. I zde byla cítit jistá cudnost, odměřenost exprese, jež je nepochybně podstatou Rachlinova interpretačního názoru, jenž má svou logiku. Je třeba ocenit i společný jazyk a porozumění, na němž se dirigent i sólista shodli.
Esenci Rachlinova umění jsme si pak mohli naplno vychutnat v kontemplativně zasněné interpretaci přídavku, jímž se stala Sarabanda ze Suity d moll Johanna Sebastiana Bacha.
Skvěle připravený orchestr
Střední díl Šostakovičovy válečné symfonické trilogie, 8. symfonie c moll, vznikal v létě roku 1943, rok po Leningradské, jako reakce na vítězství u Stalingradu – byl jí hned dán přívlastek Stalingradská a taková očekávání ji vskutku provázela. Její bezútěšně tragický tón, prostupující celé přes hodinu trvající dílo, musel tedy překvapit. Sám autor její poselství ještě dále zašifroval, když pravil, že Symfonie hledí do poválečné budoucnosti, kdy všechno temné a hrozivé pomine a přijde doba radostná. Symfonie však patří k nejtragičtějším výtvorům svého autora. Ani volba tóniny c moll to nezachránila, neboť Šostakovič, na rozdíl od svých velkých vzorů, jež možno vidět v Beethovenovi, Brahmsovi, Brucknerovi a Mahlerovi, kteří rozjasňovali závěr pikardskou tercií, zde závěrečný triumf nedokázal vybojovat. Řečeno slovy Davida Haase: „Hrdina zjevně nezvítězil, pouze přežil“.
Tento bezedný kotel tragismu, tu vzpěněnými masami přetékající jako ryčná obžaloba válečných obludností, tu jen rezignovaně a bezmocně bublající temnými spodními proudy, jako by už všechny slzy světa nadobro došly, představuje pro interpreta nekonečný rezervoár možností. Klíčem k výkladu zůstává vždy, kam je položen důraz. Sergej Alexandrovič Kusevickij, Jevgenij Mravinskij, Kirill Kondrašin, Kurt Sanderling, Bernard Haitink, André Previn, Neeme Järvi, Mstislav Rostropovič, Rudolf Baršaj, mám-li vyjmenovat jen pár nejvýznamnějších dirigentů, kteří se pokusili najít svou cestu k obrovitému monstru Osmé symfonie, dospěli každý k velmi rozdílnému čtení. Sanderling chápal ideové těžiště Symfonie, bizarní, neúprosně automatizované Allegro non troppo v e moll, jako popis drcení lidské individuality sovětským systémem. Alain Altinoglu se podle mého soudu právě tomuto výkladu nejvíce přibližuje. Jen slovy bezvýhradné chvály lze popsat zvuk orchestrálního pléna, který Altinoglu dostal ze skvěle připraveného orchestru a který nás provází celou Symfonií. Bouří se zde temnými barvami, pointovanými na vrcholech báječně znějícími žesti, v lyrických epizodách, často nebeských délek, jak je u Šostakoviče obvyklé, se prosazují citlivě diferencované barvy dřev, a smyčcová sekce zní naprosto homogenně a celistvě, jako jeden nástroj. Celistvá a ujasněná je i dirigentova koncepce, směřující od vstupního brutálně syrového osudového tématu války, přes odcizeně stereotypní pochod na způsob scherza (2. věta) a brutální motorismus onoho drcení člověka (3. věta), se splývavým přechodem do rezignovaně apatické passacaglie (4. věta) až k přímo navazujícímu pastorálnímu rondu uvozenému jakoby hravým fagotovým sólem finální věty, jejíž triumfující polohy, o něž je zdánlivě tolik usilováno („Ani nevíš, kolik krve mne ten přechod do C dur stál,“ svěřil se Šostakovič svému příteli) se nakonec ukázaly jako nedosažitelné. Šostakovič hledí do budoucnosti, a tak je závěrečné juchání odloženo na neurčito. Přesně tak podává tento velkolepý oblouk Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr pod taktovkou Alaina Altinoglu. Velký, jedinečný zážitek.
Dvořákova Praha: Julian Rachlin hraje Sibelia
6. září 2025, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Jean Sibelius: Houslový koncert d moll, op. 47
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 8 c moll, op. 65
Účinkující
Julian Rachlin – housle
Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr
Alain Altinoglu – dirigent
