Houslista Renaud Capuçon na Dvořákově Praze přednesl Korngolda s náznakem slušivé teatrálnosti

Je to jen kýč?

Gustav Mahler Jugendorchester, který založil Claudio Abbado v roce 1986, má sídlo ve Vídni a je členem asociace EFNYO (The European Federation of National Youth Orchestras). Od roku 1992 jsou hráči vybíráni z konkurzů probíhajících ve více než 25 evropských zemích, a to rozhodnutím poroty založené ještě Claudiem Abbadem. Tím je dáno, že jeho hráčský kádr je proměnlivý a ani jeden rok není jeho složení stejné. Letos přijel do Prahy ve velmi dobré personální sestavě. Neumím říci, zda lepší, než v minulých letech, ale rozhodně na takové technické úrovni, která mu umožňuje hladce provést tak komplikovanou, i rozměrově náročnou partituru, jakou představuje poslední nedokončený symfonický opus Antona Brucknera.

Vstupní skladba večera, Korngoldův Houslový koncert, vznikla v roce 1945 a je autorovým prvním pokusem navrátit se opět k tvorbě pro koncertní pódium, po hollywoodských letech, kdy se Korngold velmi rychle etabloval jako vysoce úspěšný skladatel filmové hudby, lze dokonce říci, že jako prvý nastavil filmové hudbě v Hollywoodu vyšší umělecké ambice, po tápavých neujasněných začátcích. Seznam filmů, k nimž ve 30. a 40. letech napsal hudbu, by byl velmi dlouhý, zmiňme zde jen taková díla jako A Midsummer Night’s Dream Maxe Reinhardta (1935), Dobrodružství Robina Hooda Michaela Curtize (1938), Vlk Larsen Michaela Curtize (1941) a Kings Row Sama Wooda (1942). Zmiňuji je proto, že Houslový koncert svá témata čerpá právě z nich. Je to ovšem dílo značně ambiciózní, v němž chtěl Korngold ukázat, že je kompletně vyzbrojeným skladatelem takzvané vážné hudby. Jako zázračné dítě byl vysoce oceňován jak Gustavem Mahlerem, tak Richardem Straussem a ve dvacátých letech dokázal naprosto přesvědčivě, co v něm je. Jeho opery Mrtvé město a Zázrak Heliany jsou ostatně vysoce ceněny i dnes. V roce 1945 se, pravda, psalo již jinak, ale přestože Koncert představuje jakýsi relikt doby minulé, naprosto nedotčený výboji posledních dekád, obsahuje kvantum dobré, chytře napsané hudby, která se příjemně poslouchá a nevtíravým způsobem naznačuje, že Korngoldova kompoziční technika si nijak nezadá s oběma jeho výše jmenovanými uměleckými kmotry. Hned vstupní téma, sladce zasněné, je vysloveně mahlerovské a natolik nosné, že se stává základním formativním prvkem celé prvé věty. Renaud Capuçon je předvádí s náznakem slušivé teatrálnosti, jako ostatně celý Koncert. Jako by chtěl říci: vždyť je to jen kýč, s tím, že však vypouští slůvko „jen“ – což je v té větě možná slůvko nejdůležitější. A možná dokonce, že bychom postihli lépe charakter díla a jeho ambice, kdybychom je označili spíše za camp. Capuçon tak skládá dílu poctu, byť je to pocta francouzská, která se detaily příliš netrápí. Překvapil mne jen trochu těžší smyčec, což se nejvíce projevilo ve 3. větě Allegro assai vivace, při výměnách smyčce (vzesmyk za sesmyk), kdy Capuçonův tón již drhne trochu víc, než je nutné. (Jeho šestnáct let starý snímek je v tomto směru umírněnější – Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern, Christoph Poppen). Orchestr mu byl dobrým partnerem, byť souhra v těžkých místech občas vázla.

Orchestr přistoupil k Brucknerovi s velkým nadšením

Technicky zdatný soubor pak čekal pokus o provedení Brucknerova symfonického epitafu. Ukázalo se ovšem, že sebelepší technické dispozice jsou nedostačující, pokud jde o artikulaci duchovního obsahu tohoto veledíla. Díla, jež Bruckner zasvětil „svému milému Pánubohu“ a jehož nezadržitelně se rodící, neustále výš a výš se vzpínající nadzemská velikost, vyvolávala ve svém rychle stárnoucím tvůrci takové vědomí zodpovědnosti, že prostě nedokázal usebrat všechny nejlepší síly a své veledílo dokončit – ačkoli na to měl celých devět let, a jen na zbývající 4. větu téměř dva roky (Adagio bylo dokončeno 30. listopadu 1894). Zanechal „jen“ 560 taktů, což není málo, ale to jsou stále jen neujasněné skici, vyvolávající falešné naděje muzikologů. Kódu, v níž chtěl kontrapunkticky propojit témata svých předešlých symfonií, přehrával Bruckner v den své smrti svému lékaři, ale ten nebyl hudebně vzdělán, aby nám mohl zanechat jakékoli svědectví. Přesto v posledním půlstoletí vznikla řada rekonstrukcí, více či méně zdařilých – všechny však usilují o nemožné. Nemáme vůbec žádnou představu, jak samotný závěr měl vypadat. Sir Simon Rattle nahrál s Berlínskou filharmonií zřejmě nejseriózněji vyhlížející italskou týmovou rekonstrukci (Samale, Mazzuca et al.), nahrávku jsem podrobně recenzoval a nemohu říci, že by byla přesvědčivá. Budiž tedy pochválen Manfred Honeck, že nepodléhá současné módě a dává 9. symfonii jako třívěté torzo. Ona naštěstí ani jako torzo nepůsobí, je plně přesvědčivá i ve trojvětém tvaru se symetricky umístěným nadoblačným Scherzem, rámovaným dvěma pomalými větami.

Mladí hudebníci přistoupili k dílu s velkým nadšením, a jak už bylo řečeno, i s adekvátními technickými dispozicemi, ale spíše s dravým elánem než hlubokou koncentrací. Nemyslím, že by bylo fér provedení nějak blíže popisovat, je zřejmé, že hodnotící kritéria je nutno v tomto případě modifikovat. Řeknu jen, že posílené smyčce (s devíti kontrabasy, tedy o dva více oproti Korngoldovi) nebyly z pochopitelných důvodů ideálně smykově vyladěné, s intonací spíše přibližnou, kritické transparentní pasáže v Scherzu nezdobila právě přesnost, a celkovým konturám chyběl onen jednolitý, zacílený symfonický tah, který je absolutní podmínkou pro zdařilé provedení kterékoli z jedenácti symfonií Antona Brucknera. Ještě nejlépe vyšlo Adagio, kdy se zdálo, že mladí talentovaní hudebníci začínají více slyšet jeden druhého. Manfred Honeck i jeho mladistvý soubor, s velkou převahou dívek (sekundy například byly obsazeny výhradně ženami), zaslouží rozhodně náš obdiv i pochvalu za svou odvahu se s dílem vůbec poměřit. Navíc s výsledkem, který za daných okolností lze označit za více než zdařilý.

Dvořákova Praha: Honeck a monumentální mládí
9. září 2025, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Erich Wolfgang Korngold: Houslový koncert D dur, op. 35
Anton Bruckner: Symfonie č. 9 d moll, WAB 109

Účinkující
Renaud Capuçon – housle
Gustav Mahler Jugendorchester
Manfred Honeck – dirigent