Pozitivní energie sálala ze skladeb i jejich interpretace
Do programu byl zařazen Koncert pro housle a orchestr D dur Ludwiga van Beethovena a Symfonie č. 4 d moll Roberta Schumanna. Obě skladby dělí podle roku jejich dokončení půl století. Schumannův opus nese v sobě již silně zakotvené principy beethovenského kompozičního myšlení spočívající v pregnanci evoluční práce a propracované jednotě formy. Jak uvedu dále, Beethoven ve svém jediném houslovém koncertu (rok vzniku 1806) pohlíží ještě dále do budoucnosti a otevírá brány, jak jeho hudební náplň aktualizovat dnešními vložkami. Obě skladby nabízí nevšední posluchačské zážitky. Ty byly na koncertě orchestru Prague Philharmonia umocněny charismatickým provedením silných uměleckých osobností: houslisty Vadima Gluzmana a dirigenta Eugena Tzigane. Jejich ideje realizoval a dále ještě umocnil spolupracující orchestr.
Společné pojetí Beethovenova houslového koncertu, které nabídli Vadim Gluzman a Eugene Tzigane, na mne zanechalo silný dojem. Přes dodržení orchestrální plasticity partitury popisovaná koncepce vypadala tak, že sólový houslista kráčí sám vstříc svému osudu a jako shakespearovský herec pronáší své monology, nestižené žádnými rušivými elementy. Sólové výstupy obklopovaly orchestrální linie v pozadí, připomínající jen, že se hraje Beethoven. Autorův sólový houslový part totiž neobsahuje jen tematické citace. Více je figurací, protihlasů, harmonických výplní či pasáží. Všechny uvedené vstupy byly slyšet do posledního tónu. Ani jednou nedošlo k překrytí sólisty doprovodným tělesem.
Fenomenální vystoupení Vadima Gluzmana
Bylo radostí poslouchat Gluzmanovy stradivárky „ex-Leopold Auer“ z roku 1690, jak svítí ve výškách a barví virtuosův projev do pestrých témbrových odstínů. Byl jsem elektrizován rizikem, jež sólista podstoupil tím, že takové zvukové obnažení jeho hry, v takovém množství stupnic a akordických rozkladů, tedy v prostředí melodických položek, kde je každý falešný tón transparentně slyšet, odkryje sebemenší intonační odchylku. Vycvičený sluch by několik nepatrných disproporcí odhalil. Jejich počet však nezpochybnil, že Vadim Gluzman svoji obdivuhodnou sólovou kreaci završil vítězně.
Své fenomenální vystoupení houslista korunoval zapojením kadencí Alfreda Schnittkeho (mluví o nich ve svém rozhovoru pro Operu PLUS). Na pražském koncertě již uvedené kadence zazněly v podání Josefa Špačka. Na vrub zapojení moderní skladby do díla pozdního klasicismu je účelné ještě přidat, že Beethoven otevírá okna svého kompozičního světa dokořán budoucnosti již provokujícím „es“, přerušujícím s neústupností čiré úvodní fráze v D dur na začátku skladby. (Nenechme se mýlit zápisem „dis“ v partituře, došlo k němu jen z edičního důvodu dodržet převažující křížkový zápis.) Tón „es“ v D dur je schopen narušit s úspěchem stabilitu vládnoucí tóniny. V Beethovenově strategii jde o ilustraci narušení a nového nastavení stability, o jakési houpání. Popsaný proces se ve skladbě opakuje. Vyvrácení stability a její nové nastolování provází též dílo Alfreda Schnittkeho, autora kadence do Beethovenova houslového koncertu. Na této platformě se patrně oba skladatelé potkali. Dále se však opět rozešli. Zatím probíhá v relevantním hudebním procesu takový stav, kdy kompozice obou autorů jsou z prvního poslechu odlišitelné, a tedy ke srůstu ještě nedošlo. Virtuóz v kadenci předvedl špičkový hráčský výkon. Svůj úspěch Vadim Gluzman ještě akceleroval přídavkem z díla Johanna Sebastiana Bacha.
Eugene Tzigane strhl orchestr k nadšenému výkonu
V druhé polovině večera zazněla Schumannova Symfonie č. 4 d moll. Zapůsobila jako vítaný pendant k Beethovenovu koncertu. Skladba je v našich končinách často zařazována do programu koncertů. Za reprezentativní provedení z poslední doby lze považovat například kreaci Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK s Tomášem Hanusem. Ke zde řečeným charakteristikám nutno dodat, že ve čtvrté Schumannově symfonii najde posluchač nejvýznamnější položky autorovy hudební řeči, jak je patrně nejvíce zná z jeho klavírní tvorby. Jde o schopnost vést melodicko-harmonické linie stále hladově dopředu a tím vyprofilovat stavy „startu“ a „cíle“. Současně pak Schumann ukazuje posluchači sveřeposti při použití jednoho patternu a dovednost „vyždímat“ z něj veškerý potenciál jeho evolučního procesu. Stavba Schumannovy Symfonie č. 4 je spojena hlavním tématem první věty, energickou hudbou, jež se stále rozvíjí za proměňujícího se harmonického podkladu. Dosah tohoto tématu lze dohledat v dalších hybných částech, tedy dále v Scherzu třetí věty a ve větě závěrečné.
V úvodu popisované skladby se pod dirigentovým vedením plasticky představily všechny hlasy a našly si ve faktuře adekvátní pozici. Odstínit role jednotlivých vrstev, kdy jedna nekryje druhou, ale každá má v hierarchii homofonní či polyfonní faktury své logicky stanovené místo, byla jednou z určujících interpretačních metod dirigenta Eugena Tzigane. Jejím přičiněním vyrostla celá interpretační koncepce. A tak se volná věta mohla usadit v hebkých konturách na hobojovém sóle Jana Součka. Energii závěru podpořily pregnantní údery bicích nástrojů či střemhlavá crescenda celého orchestru, jehož zvuk byl pečlivě strukturován podle složení partitury.
V interpretaci skladby se plně rozvinula schopnost Eugena Tzigane strhnout orchestr k nadšenému výkonu. Hudba pod jeho rukama získala energii, která v pozitivním duchu dovedla večer ke zdárnému konci.
Úspěch Schumannovy Symfonie č. 4 d moll byl značný. Zasloužily se o něj všichni účinkující. Proto závěrečný potlesk nebral konce.
Prague Philharmonia: Beethoven. Schumann
8. února 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum
Program
Ludwig van Beethoven: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61
Robert Schumann: Symfonie č. 4 d moll, op. 120
Účinkující
Vadim Gluzman – housle
Prague Philharmonia
Eugene Tzigane – dirigent
