Josef Špaček hrál Beethovena s kadencí Alfreda Šnitkeho

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK vystoupil 7. února 2024 na svém dalším pražském koncertě ve Smetanově síni Obecního domu pod taktovkou svého bývalého šéfdirigenta Pietari Inkinena z Finska. Sólistou večera byl Josef Špaček, který provedl Koncert D dur pro housle a orchestr od Ludwiga van Beethovena. Využil zde kadence postmodernisty Alfreda Šnitkeho, což přineslo oživení slavné skladby. Večer byl završen Symfonií č. 4 f moll Petra Iljiče Čajkovského. Zcela zaplněný sál dlouho aplaudoval kvalitnímu nastudování atraktivního programu.
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Josef Špaček (foto Ivan Malý)
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Josef Špaček (foto Ivan Malý)

Dirigent Pietari Inkinen je mistr volby tempa a jeho proměn. Nejde jen o dodržení rychlosti základních počítacích dob, které jsou uvedeny v partituře, ale i o procesualitu provedení předepsaných tempových změn. Ty dirigent vždy volil vstříc výrazu každé skladby buď skokově nebo plynule. Nikdy však nedošlo k nepřirozenému zásahu do kinetického života prezentovaných kompozic. Díky jeho neomylné erudici i interpretační koncentraci dostal večer pevný základ v tempové koncepci obou prezentovaných děl, na které se budovaly mnohé umělecké prostředky a záměry dirigenta i sólisty. Symfonický orchestr hl. m. FOK fungoval za popsaných podmínek jako spolehlivý realizátor všech uměleckých plánů. Výkon uměleckého tělesa vyzněl přirozeně a umělecky přesvědčivě. Pozitivní stránky se projevily ve vysoké intenzitě též v Čajkovského Symfonii č. 4 f moll, kde vystoupil jako samostatný interpretační celek.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)

Sólista Koncertu D dur pro housle a orchestr Ludwiga van Beethovena je na každém koncertě, kde se skladba uvádí, hrdinou večera. Jeho vystoupení je vždy očekáváno s velkou zvědavostí. Tématem očekávání nebývá jen zvládnutí technických nároků sólového partu, ale i volba autora kadence, neboť jich existuje celá řada. Doplňme ještě, že nebývalý podíl na vyznění Beethovenova jediného houslového koncertu tvoří intonační strategie houslisty, která by měla tzv. přiostřenou intonací zohlednit tendence autorova harmonického vyjadřování. Koncert vznikl v roce 1806, tedy v blízkosti slavné Symfonie č. 5 c moll „Osudové“. Jeho motivická podobnost s ní je jen povrchní aspekt při srovnání obou skladeb. Po bližším zkoumání však najdeme více rozdílů, než by se dalo očekávat. Jedním z nich je také již romanticky laděná enharmonická proměnlivost některých tónů či akordů, silně ovlivňující v koncertě i hru sólisty.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Josef Špaček, Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Josef Špaček, Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)

Sólistou – hrdinou večera – se stal mladý český houslový virtuóz Josef Špaček. Získal si mé sympatie při řešení všech výše uvedených dilemat. Nesmírně sympaticky zapůsobilo, že se v první větě přidal k prvním houslím v rámci čistě orchestrální první expozice. Chtěl se určitě rychle vžít do hudebního klimatu skladby, a to se mu tímto podařilo. Není třeba podrobně analyzovat všechny běhy a rozklady, jež musel Josef Špaček v rámci koncertu provést. Provedl je s jistotou mezinárodně uznávaného hráče. Zastavme se u zvuku jeho nástroje „Le Brun; Bouthillard“ od Guarneri del Gesù z roku cca. 1732. Podporoval interpretovy intonační záměry posílit světlost efektních nástrojových výšek na jedné straně, intimitu lyrických pasáží na straně druhé. Světlost tónových výšek docílil v rámci celé skladby „kosmetickým“ zvyšováním tónů. Lyriku, která dominuje ve větě druhé, pak provázely spíše nižší okraje intonační škály. Pochopitelně, že zde jde o stínování nenarušující regulérní vztah ladění mezi sólistou a orchestrem. Josef Špaček ve své realizaci vnímal v první větě také zajímavý příběh tónu „f“, který se, po všech uplatněních v doškálných akordech, stává enharmonickou záměnou do „eis“, tedy součástí proměny z tóniny C dur do fis moll. To byla ve své době moderní chromatická modulační cesta. Viz takty 298–300 v partituře. Zmiňované interpretační prostředky se týkají původní Beethovenovy partitury.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)

Závěrem se zastavme u zařazení Šnitkeho kadencí, které autor vytvořil v sedmdesátých letech 20. století na základě podnětu legendárního houslisty Gidona Kremera. Především je třeba konstatovat, že jsou napsány velmi zručně, s přihlédnutím k virtuózní houslové technice využívající nejrůznějších fines pravé i levé ruky. Stejně zodpovědně jsou připraveny návaznosti na pokračující Beethovenovu partituru. Josef Špaček všechny kadence podal s jistotou a brilancí. Nemůžeme však též přehlédnout Šnitkeho odklon od Beethovenovy hudební řeči. I když se to neděje násilně nebo bezkoncepčně. Šnitke rozvíjí směřování beethovenských frází v linii jejich harmonického pohybu. Činí to však zesíleně do té míry, že často překračuje hranice tonality a harmonické funkčnosti. Pro možnou existenci takové kadence v pozdně klasickém koncertu svědčí i prostor, jenž Beethoven kadencím ve své skladbě věnoval, a také množství vyplnění tohoto prostoru kreacemi houslových virtuózů. Alfred Šnitke nám nabízí srovnání s potenciálním klasickým stylem. Je zábavné jej provádět při poslechu. To také určitě mnoho posluchačů v sále v té chvíli příjemně zaměstnalo. Josef Špaček, Symfonický orchestr hl. m. FOK i dirigent Pietari Inkinen si za interpretaci Beethovenova houslového koncertu vysloužili vřelý ohlas u publika. Sólista poté ještě přednesl přídavek z díla J. S. Bacha pro sólové housle.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen, Josef Špaček a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen, Josef Špaček a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)

V duchu koncepčnosti vedení finského dirigenta se v plné kráse rozvinula Symfonie č. 4 f moll Petra Iljiče Čajkovského. Jednoduše řečeno: Brilantní dílo bylo provedeno adekvátně ve všech patrech jeho výrazového systému. Tempová výstavba celku přinesla prostor pro zpodobnění ilustrujícího detailu i rozložení dynamických stupňů, gradačních vln, nesoucích symfonii až do slavnostního finále. Protože byla míra temp dokonale promyšlená, nepřinášela přehnaně rychlá allegra, a to se odrazilo v dobře provedených technicky náročných místech. Volba tempových proměn v rukou dirigenta Pietari Inkinena spadala do systémových sfér, jindy pak do sfér menších návazností. Vždy však v duchu tematického vývoje skladby. Ano, popis dobře fungujícího provedení partitury je nuda. Výše je ve stručnosti zdůvodněn základ velkého úspěchu provedení. Navíc je nutné připojit několik rozšiřujících poznámek dotvářejících dále obraz rozeznělé Čtvrté symfonie Čajkovského. Z poslechu plyne zcela zřetelně, že ze skladatele v momentu vzniku této skladby (1877) vyvěrala invence jako žhavá láva ze sopky. Potvrzuje to také jeho korespondence s mecenáškou Naděždou von Meck. Kompoziční práce byla pro Čajkovského kyslíkem, na základě kterého „mohl dýchat“. Také v tomto smyslu pochopíme, v jakých tvůrčích erupcích vznikala v časové blízkosti opera Evžen Oněgin. Při poslechu volné věty Čtvrté symfonie „Andantino in modo di canzona“ mne ještě oslovil aspekt barevných informací z instrumentace skladby. Věta je v centrální tónině b moll. Hlavní téma podává hoboj, který se pohybuje v rozsahu f1–f2. V rámci tohoto rozsahu dochází k proměně barevného rejstříku nástroje, čímž podávaná melodie nabývá na barevné pestrosti (hrál Jurij Likin). V dalším průběhu je zajímavé sledovat ostatní nástroje při podání téhož tématu (byť v jiné tónině). Zda zaznamenají popisovanou proměnu rejstříku (jako například fagot Petra Sedláka) či nikoliv (jako například klarinet Jana Czecha, smyčce atd.). I zde existuje dialog a myšlenka, i když ve skrytu.

Koncert Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK byl velmi úspěšný. Ohlas publika byl podnícen nejen velkými díly světové literatury, ale i jejich realizací všemi protagonisty.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček, 7. února 2024, Obecní dům, Smetanova síň – Pietari Inkinen a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK (foto Ivan Malý)

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK: Josef Špaček
7. února 2024, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Ludwig van Beethoven: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 4 f moll op. 36

Účinkující
Josef Špaček – housle
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Pietari Inkinen – dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


3.5 4 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments