„Bez Bartókova Druhého houslového koncertu bych nemohla žít. V první větě na mnoha místech nápaditě využívá dodekafonii. Do toho dokázal přimíchat svoji geniální instrumentaci plnou barev, elánu a bohatou rytmickou složku – taneční rytmy typické pro jeho kulturu i překvapivé a jakoby nepatřičné údery. K tomu jeho dlouhé, rozmáchlé melodické linky… Miluji to dílo!“ přiznává Leila Josefowicz.
„Bartókův koncert vás zavede tam, kde jste ještě nikdy nebyli,“ přidává se Tomáš Brauner, „houslový part je v něm opravdu velice náročný, virtuózní. Obdivuji Bartóka za to, jakým způsobem dokázal propojit folklorní prvky se svou typickou kompoziční prací. Je to hudba nanejvýš vhodná do Smetanovy síně. Měl jsem tu možnost tento koncert dirigovat třikrát a už vím, ve kterým místech se se sólistou nebo sólistkou musíme více podpořit,“ doplňuje.
Leila Josefowicz se specializuje na interpretaci hudby 20. a 21. století. Ve světové premiéře uvedla řadu houslových koncertů, které přímo pro ni naspali např. Colin Matthews, Luca Francesconi, John Adams a Esa-Pekka Salonen. Sezóna 2024/2025 Leily Josefowicz zahrnuje např. provedení houslového koncertu Lucy Francesconiho Duende – The Dark Notes s New York Philharmonic nebo britskou premiéru Houslového koncertu Helen Grime se Symfonickým orchestrem BBC. Vydala několik nahrávek pro Deutsche Grammophon, Philips/Universal a Warner Classics. Získala nominaci na Cenu Grammy za nahrávku Adamsovy skladby Scheherazade.2.
Slovo dramaturga Martina Rudovského: Leila znamená noc. Ano, Leila Josefowicz se často halí do černých šatů, ale její hra přináší den, rozjasňuje duši. Rodačka od kanadských jezer je vskutku jedinečnou postavou. Už tím, že se věnuje téměř výhradně moderní hudbě; koncerty pro ni napsali John Adams, Thomas Adès, Luca Francesconi či Esa-Pekka Salonen. S Bartókem se sice o pár let minuli, ale i jeho koncert Leilině naturelu dokonale sedí. Podobně jako našemu šéfdirigentovi Tomáši Braunerovi monumentální hudba Richarda Strausse. Ano, Život hrdiny, to je osm lesních rohů, čtyři hoboje, dva malé bubínky… Prostě to pravé do Smetanovy síně.
