Reportáže z Malé inventury 2025 (5): Unavené ženské

Weak Women je projekt dvou slovenských umělkyň, performerek a tanečnic, který vychází ze vzájemné a dlouholeté znalosti práce obou zúčastněných. Jeho vznik podnítila společná práce na projektu Bodies in Trouble. Projektu, v němž byla obsažena touha společně zkoumat tělo, tanec i téma vyčerpatelnosti fyzických možností lidského, resp. ženského těla. Bodies in Trouble začalo vznikat při společné rezidenci Zuzany Žabkové a Evy Priečkové v roce 2018 a performerky na něj navázaly další společnou prací na inscenaci Weak Women. Premiéra se poté uskutečnila v brněnském kulturním centru CO.LABS koncem roku 2023. Do svého programu letos duet vybral festival Malá inventura.

Když pominu návaznost na Bodies in Trouble, tematika Weak Women vychází z osobní a tělové zkušenosti obou umělkyň, které se dle svých vlastních slov pohybovaly před a při vzniku choreografie na hraně vyhoření. Rozhodly se v únavě neztratit, ale dovolit si ji prožít – být pomalé, spát, nemít energii ani chuť a transformovat svou zkušenost v umělecký tvar, který ony samy označují za skutečný „practice based performance“. Což je forma práce, kterou si nemohou a možná ani nechtějí dovolit zdaleka všichni, kdo se pohybovým divadlem zabývají.

Kromě vlastní zkušenosti se obrací také k prožitkům svých matek, babiček a žen ve svém okolí. Jaké události se promítly do jejich těl, v jaké kondici byly, jak se svou únavou pracovaly ony, a jak se jejich osobní historie otiskla do následujících generací. Tehdy, když se nic jako neplacená full-time pozice matky a hospodyně, ženská síla, cyklus ani emancipace nijak zvlášť ve veřejném prostoru neřešily. Tuším, co by na otázku únavy řekla moje vlastní matka. „Nikdo se mě na nic neptal, člověk musel zatnout zuby a jet dál…“ nebo něco podobného. Jako v případě každé slabosti se i tady nabízí možnost přetavit ji v sílu, nicméně zdá se mi to už trochu jako klišé. O to víc by mě zajímalo, jak by slabost či únava fungovaly, kdybychom je skutečně přijali jako něco, co je v pořádku. Ne zdánlivě, ale skutečně. Ráda bych se zbavila pocitu, že žena by měla být za všech okolností silná a průbojná, a místo toho se jenom schoulila na gauč s dekou, kakaem a pytlíkem brambůrek. Bez ambicí a v teplákách. Přiznat si slabost by někdy bylo asi snazší než neustále bojovat.

Legitimizace slabosti a vyčerpání ještě stále nepronikla do všech myslí, a přestože za poslední dekádu rovnost a otevřená debata o společenských rolích zažila boom, zatím nemáme vyhráno. Je myslím střízlivé a realistické si přiznat, že rovnost v mnoha ohledech nemáme a společnost pořád čerpá z tradice patriarchátu. Málokdo si dovolí zpochybnit 8hodinovku chlebodárců vedle matek, které jsou celé dny doma a nic nestíhají. Ale to jsou spíše moje vlastní interpretace a návaznosti na tematiku, která je předmětem inscenačního zkoumání.

Přes někdy neútěšnou společenskou situaci je třeba zmínit, že žena je fascinujícím stvořením. Neustále se pohybující, neustále cirkulující z fáze do fáze, nemá konec ani vrchol, je kontinuální změnou a pojí se v ní protiklady. Něha i vášeň, strach i odhodlanost. Všechny tyto polohy lze vidět i v průběhu performance, kde se prolíná nepatrný a jemný pohyb s expresí, silou a rychlostí. Například v závěrečné běhu obou performerek okolo „kobercového“ hracího pole.

Když sleduji principy, na nichž staví obě tvůrkyně jednotlivé pohyby, napadá mě výraz minimalistické vyjádření, v němž je maximum emoce. Pracují s pomalostí, fluidností těla, vlastní vahou, těžištěm, kontaktem dvou těl vzájemně i se zemí, velkým napětím i naprostým uvolněním. Ptám se sebe sama, kolik poloh má moje vlastní vyčerpání a jak k němu lze fyzicky přistoupit? Jak vypadá takový vyčerpaný člověk?

Výraznou složkou inscenace je vedle hudby (pozn. původně interpretované přímo na jevišti Antonií Beeskow, v rámci Malé inventury použita reprodukované verze) i její vizuální zpracování. Tvořivá móda je jedním z výrazových prostředků a jazyků, jímž tvůrkyně vyprávějí svůj příběh. Roztrhaný, růžově batikovaný kus oděvu, který mi evokuje vzpomínku na maminkovskou noční košili z devadesátek. Znak mateřství, oděv, který žena mnohdy celý den nesundá, oděv pohodlný, přizpůsobený kojení, úklidu, vaření, zvracení, ležení i hraní. Ten samý, který může být skrze umělecký náhled proměněn v moderní módní prvek, v něco, co může být sexy, vyzývavé i hravé. A proč ne. Nacházíme se na hracím poli, tvořeném růžovoučkým kobercem, jež může být zároveň vězením i měkkým přístavem bezpečí dětského pokojíčku.

Weak Women začíná v okamžiku, kdy vytoužený odpočinek nepřichází. Udeří v momentě, kdy jsou jeho hrdinky na hraně vyčerpání a krize. A mně automaticky naskakuje tvrzení, že „krize je nejvíce formativním stavem“. Z krize vycházíme posíleni, s novou zkušeností, mnohdy klidnější a uvědomělejší. Především z ní ale nikdy nevyjdeme jako stejní lidé, jakými jsme byli před ní. A to i za předpokladu, že se ji rozhodneme na nějaký čas přijmout, přestaneme mít projednou ambici být perfektní, výkonné, chytré, motivované a dovolíme si jen být. Tady a teď, tou nejlaskavější verzí sebe sama.

Weak Women
Koncept a performance: Eva Priečková, Zuzana Žabková
Hudba: Antonia Beeskow
Light design: Bohdana Sýkorová
Kostýmy a scénografie: Nik Timková, Vojtěch Hlaváček
Produkce: Klaudia Klembarová – co.labs Brno
Premiéra: 19. 12. 2023

Psáno z festivalu Malá inventura 28. 2. 2025