Hra na oliheň naživo jako mistrná exekuce. Každý hudebník sólistou, každý detail vypilovaný

Třináct hráčů, o něco více hudebních nástrojů, počítače, samply, bezchybní zvukoví mistři, osvětlovači, promítači, technici otáčivého jeviště a další neviditelní spolupracovníci – ti všichni se postarali o skvělé vyznění koncertu, na který se bude dlouho vzpomínat. Komponista si do Prahy přivezl několik hudebníků z rodné Koreje a sestavu doplnil členy Českého národního symfonického orchestru. Všichni ze sebe dostali to nejlepší.

Diváky pohltil působivý proud muziky plný emocí, barev, žánrové různosti a měnící se dynamiky. Někdo si možná vzpomněl na působivé plochy Jeana-Michela Jarrého, seskupení The Alan Parsons Project či některých desek skupiny Pink Floyd. Lyrika se střídala s rockově znějícími pasážemi, jazzovými a bluesovými plochami, klasikou romantického či impresionistického střihu, etnickou hudbou a motivy jako vystřiženými z dětského zpěvníku. Zkrátka – nebývalá harmonická, melodická, instrumentační a rytmická pestrost (včetně pestrosti vokální). Hudba v sobě účelně míchala akustickou složku s elektronikou, na své si přišly i etnické hudební nástroje, a každý v Jai-elově sestavě byl vlastně sólistou. Všichni spolu perfektně souzněli. Díky instrumentaci jednotlivých kompozic si každý hudebník přišel na své, každý občas vynikl, dohromady přitom všichni tvořili dokonale synchronizovanou „kapelu“. Postarali se o to, že žádný tón – ať už vylouděný jakýmkoliv způsobem – nebyl navíc. Když si upravíme jednu z hlášek Formanova filmu Amadeus, můžeme říct: not přesně tolik, kolik jich mělo být.

Hudebníci na pódiu o sobě věděli 

Téměř třiačtyřicetiletý skladatel, multiinstrumentalista a producent Jung Jae-il, mimo jiné i autor k oscarovému snímku Parazit, se předvedl v tom nejlepším světle a ve skvělé formě. Vystupoval sebevědomě, ale neokázale a skromně. Je vždycky velice příjemné pozorovat velké hvězdy soustředěné na umění, nikoliv na vlastní ega. Jung Jae-il takový je. Nic přitom neztrácí na svém charismatu, jenom ho nepotřebuje dávat okázale najevo. Už jenom sledovat ho v akci bylo potěšením. Zvládl toho přitom dost: řídit celou produkci, obsluhovat klavír, klávesy a kytaru, a samozřejmě i samply a nejrůznější techniku. Ač tímhle vším dost zaneprázdněn, v každém okamžiku přesně věděl, co se děje na pódiu, a co se má dít v následujících chvílích. V tom nejlepším slova smyslu řídil hudebníky, komunikoval s nimi, posunky je chválil, a tak z nich dostával další skvělé výkony. Sportovní terminologií řečeno byl jakýmsi hrajícím kapitánem družstva.

Zmíněná komunikace skladatele a frontmana s ostatními členy hudební sestavy patřila k příjemným diváckým i posluchačským zážitkům z koncertu. Hudebníci byli po celou dobu v pevném očním kontaktu, i proto byla jejich souhra přesná. Občas Jaeil přišel k některému ze svých kolegů téměř na dotek, aby si střihli hudební dialog. Obzvláště působivé byly „rozhovory“ dvou kytar nebo klavíru se syntetizátorem. Ten druhý se uskutečnil v samém závěru večera, a byl opravdu dojemný. Stejně jako přídavek, kterým komponista poděkoval natěšeným posluchačům.

Fenoménu série Hra o oliheň hudba výrazně pomohla

Ve třech krátkých, vesměs upřímných vstupech pak adresáty svých díků rozšířil o své spoluhráče, Prahu, organizátory Composer Summitu Prague a taky režiséra série Hra o oliheň (Squid Game). Řekl, že přes množství krve a utrpení jsou v cyklu – i díky režisérovi – naděje a lidskost. Diváci je prý cítí, a proto má Hra o oliheň takový úspěch. Připomeňme, že jde o sociální drama, reality show ve filmu, plnou brutality. Název této audiovizuální podívané je odvozen od stejnojmenné korejské dětské hry. Mimochodem – bez nadsázky se dá říct, že uvedení seriálu doslova strhlo platformu Netfilix, pro kterou se stal zlatým dolem. Svůj podíl na tom beze sporu má i hudební složka od Junga Jai-ela. Ten taky všechny posluchače v sále pozval ke sledování třetí řady cyklu, která startuje už za pár týdnů.

A když jsme zmínili sál, musíme ocenit výběr místa konání koncertu. Stala se jím Nová Spirála na pražském Výstavišti, prostor, který je unikátní už sám o sobě. Díky pohyblivému jevišti bylo vidět všem hudebníkům do tváří a přímo pod ruce. Sledovat je v akci stálo za to. Hry na své nástroje, případně zpěvu se zhostili s bravurou.

Důležitou roli mezi ostatními instrumenty má v Jai-elově hudbě korejský přesýpací buben chang´gu. Etnické nástroje mají ve filmové a televizní hudbě už dávno své nezastupitelné místo. Když se s nimi umí pracovat, můžou ji povznést do hvězdných, a exotických výšin. Jung Jae-il to umí – a je si dobře vědom přínosu takových nástrojů. Jedno ze svých krátkých mluvených intermezz proto věnoval právě zmíněnému bubnu. Ovládat ho přitom není nikterak jednoduché, chce to mistrovství, umělecké cítění i technickou zručnost.

Dobré ozvučení a decentní projekce plné barev

Ale zpátky k Nové Spirále. Jde o opravdu jedinečný divadelní prostor, ve kterém je z kteréhokoliv místa skvěle vidět a slyšet. Tedy – pokud je prostor dobře nazvučený. A to během „olihňového“ koncertu byl. Všem technikům, kteří se na příjemném vyznění koncertu podíleli, je potřeba vyseknout poklonu. Zažil jsem situaci, kdy za nimi po koncertě přišli někteří diváci s díkem.

Kvalitní bylo i nasvícení scény, nikterak divoké, které přesně korespondovalo s tím, co se před zraky diváků zrovna odehrávalo. Za zmínku stojí i projekce, které pestrý proud hudby doprovázely. Nad pódiem visel objekt, který připomínal projekční kostky na sportovních stadionech, byl ale naštěstí menší a opět – co se na něm promítalo, každým okamžikem ladilo s děním na scéně. Nebyly tu k vidění žádné scény ze seriálu, jak by se možná dalo čekat, ale více či méně abstraktní obrazy. Podobně pak i na lištách na balkonech, kde většinou běhali či skákali seriáloví schématičtí (jednoduše namalovaní) panáčci. Projekce rozhodně neodváděly pozornost od hudby, což je dobře, protože TA byla ten večer v hlavní roli. A užili si ji i ti, kteří třeba seriál neznají (pokud tedy někdo takový v Nové Spirále vůbec byl).

Což zase dokládá svébytnost filmové hudby. Samozřejmě dodatečnou, soundtrack a sounddesign vznikají přímo pro film (seriál), na konkrétní zakázku, a bez toho by na svět nepřišly. Mnozí režiséři a producenti ovšem dávají skladatelům hodně volnou ruku, a ona muzika pak žije i bez plátna nebo obrazovky. Možná i proto, že se autoři často nemusí držet žánrových škatulek, jak tomu je například při komponování symfonií. Na druhou stranu se do snímků občas dostává hudba, která pro ně původně nevznikla. I v soundtracku seriálu Hra o oliheň slyšíme pár motivů z původně takzvaně vážné hudby, samozřejmě v Jae-ilově originálním pojetí. Základem soundtracku seriálu jsou ovšem jeho vlastní skladby. V tomhle případě plné smrti, dramatiky a napětí, ale i lyriky, naděje a víry v lepší zítřky. Jung Jae-il znovu potvrdil, že v lidi věří. Má je rád a chce s nimi tvořit. Koncert nazvaný Squid Game – Live Experience (Concert by Jung Jae-il) to ukázal svrchovaně. Nezadržitelně a po právu se stává miláčkem českého publika. Už v létě ho budou moci slyšet návštěvníci festivalu Colours of Ostrava. Jeho vystoupení za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava a v kulisách oblasti Dolní Vítkovice bude jistě dalším z jeho českých triumfů. Stejně, jako byl pražský koncert v Nové Spirále. 

Jdu si tedy pustit Hru o oliheň. Především kvůli Jae-ilově hudbě.

Squid Game Live Experience: Hudba, která dobyla svět
19. dubna 2025, 20:00 hodin
Nová Spirála, Praha

Tomáš Pilát je redaktorem ČRo Vltava