Hraj, jako když žasneš, co je nad hlavou

Kulturní podzim v Olomouci bývá každoročně pestrý, alespoň co se festivalů starší i soudobé hudby týče. Jedním z právě probíhajících je Opera Schrattenbach, festival kombinující současnou i barokní hudbu, jež se letos představuje již po čtrnácté.

Druhý večer letošního programu soudobé linie proběhl v režii Víta Zouhara a jeho kolegů z Katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, která je zároveň jedním z pořádajících subjektů. Hudebně vizuální hra pro čtyři hráče NAD HLA VOU vychází z idey, že vše, co je nad námi, pozorujeme a posloucháme jinak. Zmíněné „Hraj, jako když žasneš, co je nad hlavou“ se tak stalo heslem tohoto večera. Audiovizuální hra vznikla přímo pro prostor Atria Uměleckého centra UP, kde byla uvedena v neděli 4. listopadu ve světové premiéře.

Performance vznikla v rámci projektu Slyšet jinak, který si klade za velkorysý cíl změnu stávající koncepce výuky hudební výchovy ve prospěch kreativity a rozvoje individuálních vloh a hudebních dovedností každého člověka. Hlavními osobnostmi projektu a zároveň „interprety laptop performance“ jsou Gabriela Coufalová, Jaromír Synek, Vít Zouhar ve spojení s multimediálním umělcem Tomášem Hrůzou, jež společně s nimi vytvořil interaktivní videoprojekci.

Zvuková stránka díla sestávala ze tří interagujících elektronických stop obsahujících samplované i syntetizované zvuky různých charakterů, plynule se přelévajících mezi jednotlivými performery do různých zvukových struktur. Jediným skutečným akustickým nástrojem byl hang drum, rozeznívaný ve vyšších podlažích Atria. Maximální využití prostoru umístěním jednoho z performerů do patra obohatilo sónický celek o vertikální efekt stoupajícího a klesajícího zvuku. Vzhledem k označení díla za „hru“ zůstává nezodpovězeno, do jaké míry se hudební skladba zakládá na principu náhody, a do jaké míry jde o promyšlenou autorskou kompozici.

Projekt NAD HLA VOU však není založen pouze na zvuku – nedílnou součástí je i projekce. V tomto případě promítání abstraktních obrazů na uměle vytvořený strop ze zavěšených nafukovacích balonů. Vznikl tak prostor složený z mnoha barevných spekter současně efektně odražených na leštěné mramorové podlaze či prosvítajících skrz volné mezery levitujících objektů až na skleněnou střechu Atria. Volba vizuálních motivů odrážela inspirace autora Víta Zouhara nabyté na různých místech planety, včetně aboridžinského lesa. Přírodní motivy byly často stavěny do protikladu s abstraktními tvary kruhů, přímek a hvězdic. Docházelo zde k interakci a vrstvení zvuku a obrazu, zároveň však k jeho destrukci – chvění a trhání. Je ovšem otázkou, zda toto narušení bylo kompozičním záměrem nebo jen technickým nedostatkem jinak plynulé projekce.

Jak již bylo zmíněno výše, šlo o interaktivní projekt, jehož výsledkem by neměl být jenom estetický zážitek, nýbrž zde byl kladen důraz i na emocionální stránku. V této rovině se proti sobě postavily dva odlišné dojmy, a to úžas a uvolnění. Relaxační vyznění umocňovala netradičí poloha publika při poslechu, které mělo možnost si multimediální hru vychutnat ležmo na nafukovacích matracích rozmístěných v prostoru. Vedle multimediálního zážitku nabídl večer také jedinečnou možnost relaxace těla i ducha. Zároveň zde lze bylo možné najít propojení a budoucí využití podobných projektů v rámci muzikoterapie.