Oslovený autor Jiří Kadeřábek (*1978) už pronikl úspěšně do světa, Pražanům je známý především úspěšnou operou No Man / Žádný člověk, připomíná osud sochaře Otakara Švece, autora Stalinova pomníku na Letné. Úspěšné představení má Nová scéna stále v repertoáru. Rozhlasoví symfonikové si pro tentokrát vybrali vavříny ověnčenou skladbu Jiřího Kadeřábka In me la morte. Žádná pohřební píseň, ale výbuch lásky, svár a smíření erosu a lásky duchovní. Živelné, silné milostné okouzlení a oddanost, spojení v lásce. Vyznění a řemeslnou dokonalost své kompozice napájí autor bohatou představivostí úchvatných veršů Michelangela Buonarottiho a vsadil do inspirace i chorál Benedictus Giovanni da Palestiny. Ta ukotvenost v renesanční čistotě, v největších hodnotách poezie slova a hudby vtiskla dílu osobitý vzlet a melodický fundament. Začíná zpěvnými smyčci a než přijde prvý sopránový výkřik: „Fuggi, fuggi“ („Prchněte milující před plápolem…“) zapíská flauto dolce tak mile jak písničku a je jasné, že toto hudební sdělení o lásce se dotkne každého z nás.
Sopranistka Kateřina Kněžíková je dokonalá zpěvačka a její nasazení pro extrémy zpěvu i prudkých skoků do parlanda, umně zformovaných výkřiků, bylo úžasné. Smršť vášně ustane a báseň druhá, In me la morte (Je ve mně smrt) dává finální vyznění do exponovaného, vysokého, výrazně citového houslového sóla, k němuž se přidává soprán. Oba vysoké hlasy pak vyznají blažené směřování a cíl: „Beata l’alma, ove non corre tempo, per te s’è fatta a contemplare Dio“ („Spasena duše, pro niž stanul čas a jež teď s tebou zírat může k Bohu“) – ta poslední slova končí v šepotu. Soudobá kompozice naroubovaná na renesanční čistotu měla zřetelný hráčský interes celého orchestru, nejen v průrazném sólu koncertního mistra Vlastimila Kobrleho.
Večer charakterizovala převaha děl vokálních. Úvod patřil zřídka provozovanému sboru Franze Schuberta Zpěv duchů nad vodami (Gesang der Geister über den Wassern) pro mužský sbor a smyčcové nástroje. Nevím, proč takový sborový šperčík je tak zřídka v repertoáru. Promlouvá nejen slovy, promlouvá hlavně tím, jak kombinuje registr hlubokých měkkých tónů hlasových a nástrojových, jak verše Johanna Wolfganga Goetheho překládá v mysteriózní zážitek přepsaný do hudby: „Duše lidská, podobáš se vodě! Osude lidský podobáš se větru!“ Superlativy patří mužské sekci Pražského filharmonického sboru i hráčům Symfonického orchestru Českého rozhlasu za delikátní, pianissimové ztvárnění a hráči na kontrabas, který stále živý tlukot srdce, vepsaný do celé skladby, tak citlivě přednášel.
Jímavá interpretace sborové miniatury provázela i Schubertovo nejpopulárnější dílo, Symfonii h moll č. 7. (v dřívějších číslováních označována za osmou). Nedokončená je přízvisko. Známe ji důvěrně, lahůdka pro posluchače i hráče, Symfonikové prezentovali své umění v důmyslné umírněnosti. Také zde se zprvu pohybujeme v melancholii, předříkávané violoncelly a kontrabasy a melodii hoboje a klarinetu až vtíravé, ovšem Alexander Liebreich, navzdory jemnosti tónů nedá upadnout do sentimentu, zvýraznil taneční lehkost ländleru i výbuchy kontrastů. Melodická nápaditost motivů jakoby vycházela z jednotlivých nástrojů a nejen kantilény dřev, celá barevná škála orchestru demonstrovala jeho vysokou kvalitu. Též v tišivém, závěrečném akordu. Symfonie Dokončené – to byl Brahmsův nezvratný názor a imperativ, tak kompaktně a uzavřeně jsme ji také slyšeli.
Do kategorie nejznámějších děl patří též Sen noci svatojánské, scénická hudba ke hře Williama Shakespeara op. 61 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Svatební pochod má leckdo spojen se svým životem, tentokrát jsme slyšeli šest částí, včetně Písně a Finale, tudíž části vokální, v podání sopranistek Kateřiny Kněžíkové a Kateřiny Kalvachové a ženské sekce Pražského filharmonického sboru v nastudování Lukáše Vasilka. Báseň, fantazie, sen, rej elfů, óda přírody a lesů, dokonalá souhra klasické formy a hravá lehkost hudebních nápadů, tak nám tu pohádkovou idylu v souhře a interpretační jemnosti společně představili. Romantické vytržení, které není únikem, ale integrální součástí života. Takových idylicky zdařilých koncertů co nejvíce. My jsme SOČR – hlásá orchestr, a ta hrdost jim sluší i patří.
R7 In me la morte
Rudolfinum – Dvořákova síň Rudolfina Praha, 4. února 2019
Franz Schubert: Zpěv duchů nad vodami pro mužský sbor a smyčcové nástroj
Franz Schubert: Symfonie č. 7 h moll „Nedokončená“
Jiří Kadeřábek: In me la morte, skladba pro soprán a orchestr na text Michelangela Buonarottiho
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské, scénická hudba ke hře Williama Shakespeara op. 61 (výběr)
Účinkující:
Alexander Liebreich – dirigent
Kateřina Kněžíková – soprán
Kateřina Kalvachová – soprán
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
