Hřešit myšlenkou, protivit se slovem aneb Česká premiéra Brittenova Billyho Budda

Text Billyho Budda je společným dílem libretistů Edwarda Morgana Forstera a tehdy již osvědčeného Brittenova spolupracovníka Erica Croziera (autora libret k operám Albert Herring a Let’s Make an Opera). Protože uznávaný spisovatel Edward Morgan Forster, autor i českému čtenáři známých děl jako Cesta do Indie nebo Pokoj s vyhlídkou, projevoval obavy z vlastní malé zkušenosti s dramatickým, natož libretistickým psaním, skladatel propojil schopnosti divadelního praktika Croziera a Morgana.

Za přímé a intenzivní spolupráce skladatele a libretistů vznikl text během několika měsíců. Tvůrci byli poněkud rozladěni, když se dozvěděli o uvedení opery na stejný námět. Italský skladatel Giorgio Federico Ghedini uvedl takřka současně svou operní verzi – celovečerní operu-oratorium o jednom aktu a prologu Billy Budd podle Melvillovy novely. Ale na benátskou premiéru Ghediniho opery (1949), ač disponovala velmi kvalitním libretem od budoucího nositele Nobelovy ceny Salvatoreho Quasimoda, nenavázala další kontinuální nastudování ani trvalejší ohlas. Tvůrci anglické opery velmi úspěšně převedli Melvillovu zápletku do tvaru operního libreta o čtyřech aktech, které jsou rámovany sólovými výstupy Kapitána Vereho. Změny oproti próze jsou jen nepatrné, pro charakterizaci tří hlavních postav byly v libretu využity delší monologické scény. Hlavním rozdílem je pak zařazení monologu zestárlého Vereho v závěru díla, protože postava v Melvillově textu umírá záhy po tragických událostech na palubě královské lodi Indomitable.

Stejně jako v předchozích i následujících Brittenových dílech pracují tvůrci se zastřenými motivy chování a jednání postav, které se až postupně divákovi zjevují (což je také rozdílné vzhledem k režisérově výkladu, kdy od začátku představení absentuje relativizující pohled na Špinarem jasně definované morální kontury hlavních postav). Stejně jako další Brittenova díla tato opera tematizuje nevinnost a její ztrátu, také homosexuální přitažlivost v latentní podobě. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že Melvillova novela byla poprvé publikována více než čtvrtstoletí po jeho smrti, je zde možné široké pole výkladů. Řada literárně-vědných explikací pak také pracuje s přenosem křesťanských schémat do zápletky a modernější výklady se soustředí na psychoanalytický výklad, především potlačení touhy a hledání otcovského vzoru.

Režisér Daniel Špinar v celkové koncepci dal přednost tématu homoerotické fascinace před abstraktnějším tématem nesouladu práva a spravedlnosti, kterým se autor předlohy Herman Melville zabývá především. Vydatnou pomocí režisérovu záměru – vytvoření jakési balady o zakázané mužské touze – je vizuální složka inscenace, zejména choreografie Radima Vizváryho a účast akrobaticko-pohybového souboru Losers Cirque Company. Pohybová složka znamenitě doplňuje a spoluvytváří fyzické herectví operních zpěváků. Výtvarná inspirace tvůrců dosahuje širokého spektra, především v kompozicích z lidských těl poznáváme dílo anglického literáta a výtvarníka Williama Blakea (což byl také jeden z oblíbených autorů Benjamina Brittena, který na jeho básnické texty zkomponoval písně), ale i dílo Vincenta van Gogha (Vězeňský dvůr) nebo estetiku inscenovaných fotografií současných ikon homoerotického umění Pierra a Gilla.

Silně redukovaná scénografie Lucie Škandíkové se omezuje na sterilní vykachličkovaný prostor, řešení tolik oblíbené u současných scénických výtvarníků (například Es Devlin v inscenaci Straussovy Salome v Covent Garden), a několik významotvorných prvků (postel, roztříštěná rakev). Nahrazení původního klaustrofobního prostředí paluby a podpalubí uzavřeným prostorem s geometrickým rastrem ve většině scén funguje, poněkud ale selhává v závěru opery, kdy má být Billy oběšen na ráhnu (které není samozřejmě součástí scény, a tak ho Vere symbolicky protne/penetruje bodnou zbraní). Promyšlená barevnost scény, zřejmě odvozená od barev moře a oblohy, je sugestivní a dobře se propojuje s barevnou škálou kostýmů Marka Cpina (byť černá pro zloducha Claggarta a bílá pro Billyho Budda je snad až příliš návodná). Kostým Kapitána Vereho se pak ve své tvarové (předimenzované šosy) a barevné stylizovanosti (šedavě modravá na pomezí mezi černou a bílou, tedy zlem a dobrem) poněkud míjí účinkem. Nepomáhá představiteli postavu významově dotvořit, spíše ho nutí k operetnímu „přehazování vlečky“, a ani nevnáší do obrazu inscenace nutný pocit Vereho vrozené autority.

Premiérový večer nabídl výjimečně kvalitní pěvecké a herecké obsazení ve všech rolích. Titulní role je svěřena hostujícímu americkému barytonistovi Christopheru Bolducovi, jehož evropskou základnou je Hessisches Staatstheater ve Wiesbadenu. Fyzicky naprosto přesvědčivý, s velmi čitelným výrazem tělesné a hlasové čistoty, především strhl v závěrečném Billově rozjímání na počátku čtvrtého dějství. Krásný hlasový materiál lyrického barytonu se výborně vypořádal s nároky partu. Basbarytonista Gidon Saks, izraelského původu a vyrůstající v Jižní Africe, nabízí především velmi silnou jevištní prezentaci a osobní charisma i vysoké nasazení od prvního okamžiku v roli. Roli v současné době má nastudovanou i ve Velkém divadle v Moskvě v Aldenově režii a zpíval ji již v Berlíně, Paříži i Londýně. Dle záměru pražského režiséra vlastně nevytváří lidský charakter, ale ztělesňuje zlo existující jako samostatná kvalita (ve shodě Claggarta s Melvillovým popisem). Kostýmován spíše jako postava dominanta ze sadomasochistického snímku přináší od prvního vstupu strach a obavy. Vokálně je však jeho výkon spíše věcí osobního vkusu, hlas leží poněkud vzadu v hrdle, místy zní zastřeně a část frází se odehraje spíše v rovině deklamace než plně vyzpívané vokální linky. Štefan Margita podává postavu Kapitána Vereho mnohem méně autoritativně a mnohem více impulzivně, než jsme z knihy a z jiných inscenací této opery zvyklí. Role Kapitána Vereho, vyžadující lidskou a uměleckou zkušenost, přichází v pravý čas jeho kariéry.

Znamenitě jsou obsazeny i střední a epizodní role. Nádherně, s dokonalým frázováním a neslyšitelnými přechody mezi rejstříky zní například Polák Jan Petryka v tenorové dvojroli Nováčka a Plavčíka. Výborně jsou sezpívány i výstupy Jiřího Brücklera (Redburn a První důstojník) a Pavla Švingera (Ratcliffe a Druhý důstojník). Hostující basista Roman Astakhov v otcovské roli Danskera působí trochu nevýrazně (tato postava má však v opeře mnohem menší prostor a důležitost než v původní próze), byť pěvecky spolehlivě.

Hudební nastudování Christophera Warda zní v porovnání s referenčními nahrávkami poněkud nevybroušeně a místy matně (především v symfonických částech). Během celého představení se v Orchestru Státní opery objevovaly problémy v žesťové sekci, zvláště markantní v prvním obrazu a po přestávce. Ne zcela vyrovnaný výkon podávaly i flétny, které ale v závěru opery odvedly v nejtěžších místech velmi precizní výkon. Je ovšem zřejmé, že při dalších reprízách dojde k celkově lepší orchestrální souhře. Spolehlivé výkony odvedl Sbor Státní opery, byť by si místy anglická výslovnost někdy zasloužila větší pozornost. Přes dílčí výhrady jde v kontextu současného repertoáru o nadprůměrné představení s uceleným režisérským pohledem (zájem obecenstva však patrně nepřekoná ohlas inovátorské Špinarovy koncepce Janáčkovy opery Z mrtvého domu – recenzi z premiéry Opera Plus přinesla zde) a s vynikajícími sólisty. Otázkou dalšího uvádění je, zda většinový divák nalezne zalíbení v tak menšinovém tématu.

Hodnocení autora recenze: 85%

Benjamin Britten:
Billy Budd
Hudební nastudování: Christopher Ward
Režie: Daniel Špinar
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Karel Šimek
Sbormistr: Adolf Melichar
Choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
členové Kühnova dětského sboru
Sbormistr: Jiří Chvála
Spoluúčinkuje Losers Cirque Company
Premiéra 18. ledna 2018 Národní divadlo Praha

Billy Budd – Christopher Bolduc
Kapitán Vere – Štefan Margita
John Claggart – Gidon Saks
Redburn / První důstojník – Jiří Brückler
Flint – Adrian Clarke
Ratcliffe / Druhý důstojník – Pavel Švingr
Rudovous – Václav Sibera
Donald – Daniel Klánský
Dansker – Roman Astakhov
Nováček – Jan Petryka
Nováčkův přítel – Luboš Skala
Piskloun – Václav Cikánek
Loďmistr – Stefan Astakhov
Arthur Jones / Stěžňová hlídka – Michal Bragagnolo

www.narodni-divadlo.cz