Hudba 20. století v podání Harmonie českých filharmoniků vzbudila velký zájem diváků

Dne 9. dubna se v Lichtenštejnském paláci ve zcela vyprodaném sále Bohuslava Martinů konalo další dopolední matiné Českého spolku pro komorní hudbu. Tentokrát sliboval program putování hudbou skladatelů dvacátého století v podání oživeného souboru Harmonie českých filharmoniků, violisty Pavla Cyprise a klavíristy Martina Kasíka.

Paul Hindemith: Der Schwanendreher, koncert pro violu a malý orchestr – Pavel Ciprys, Ondřej Vrabec, Harmonie českých filharmoniků, 9. dubna 2022 (foto Radek Křižanovský)
Paul Hindemith: Der Schwanendreher, koncert pro violu a malý orchestr – Pavel Ciprys, Ondřej Vrabec, Harmonie českých filharmoniků, 9. dubna 2022 (foto Radek Křižanovský)

Dnešní Harmonie českých filharmoniků pokračuje v odkazu původního stejnojmenného souboru z roku 1967, který byl založen pod záštitou tehdejšího šéfdirigenta Karla Ančerla. Seskupení opětovně vzniklo v sezoně 2018/2019 během projektu Komorního orchestru České filharmonie jako jeho čistě dechová odnož.

Stravinského Concertino pro dvanáct nástrojů bylo zkomponováno konkrétně pro tyto nástroje: pro příčnou flétnu, hoboj, anglický roh, klarinet, dva fagoty, dvě trubky, pro tenorový a basový trombon, housle, violoncello. Obsahovalo četné disonance, dynamický začátek vystřídalo sólo houslí za doprovodu zvučných pizzicat violoncella. Zvuk houslí se nejevil jako příliš sólový, nicméně do skladby a momentálního okamžiku zapadal. K doprovodu houslí se k violoncellu přidal i držený tón fagotu. Hráči reagovali na dynamiku promptně, tempo skladby bylo přiměřené.

Energické Concertino vystřídal Hindemithův Koncert pro violu a malý orchestr, který uchu každého diváka lahodil. Teskná konsonantní melodie violy s občasnými náznaky disonance se linula sálem, rychlejší pasáže působily expresivněji. Přednes violy byl líbivý, nicméně jí ve hře chyběla jakákoliv změna barvy zvuku. Témbr sólového nástroje se jevil stále stejný v jakékoli dynamice a to bohužel ubíralo na zajímavosti poslechu. Souhra orchestru a sólisty byla dobrá, dynamika probíhala v různých stupních intenzity od piana až po ohromující fortissimo, k němuž přispívala i menší velikost sálu.

Druhou větou se nesla v sólovém partu intimní melodie za doprovodu uklidňujících tónů harfy. Diváci se těšili z dobré kultury zvuku, jemné hry ve dvojhmatech v sólovém hlasu i celkem výstižného přednesu. I zde byla souhra na vysoké úrovni, což dokazovalo i příležitostné unisono melodického sóla violy s dechovou sekcí. Na konci této věty se přeléval zvuk ve violoncellech jako mořské vlny a hudební tok ustal opět za doprovodu harfy a drženého tónu fagotu.

Ondřej Vrabec (zdroj Česká filharmonie)
Ondřej Vrabec (zdroj Česká filharmonie)

Třetí věta přinesla do sálu veselejší náladu a zároveň prostor pro předvedení technické zručnosti sólisty. Lehká spiccata, přechody přes struny, stupnicovité pasáže a mnohá další technicky obtížná místa byla provedena na vysoké hráčské úrovni. Na úplném konci se violový part zdál nekonečný jako perpetuum mobile, nicméně skladatel ho ukončil náhle a překvapivě zvukem trombonu.

Po přestávce zaznělo ryze dechové dílo Serenáda Es dur pro třináct dechových nástrojů, op. 7 od Richarda Strausse. Čistota zvuku a jeho vyváženost přidaly další hodnotu k poutavě hranému lyrickému přednesu. Krásné kontinuální vibrato hlavního flétnisty na poslech ihned zaujalo, místy se amplituda vibrata ještě více rozkmitala a melodie se tak stala dramatičtější. Hudební fráze byly zahrány vzdušně, skladbu ukončil průzračný akord.

Ve finále koncertu zazářila jedna z posledních komorních skladeb Leoše Janáčka Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor, který byl původně napsán pro klavíristu Otakara Hollmanna (1894–1967), jež utrpěl během první světové války četná zranění pravé ruky. Zejména v poválečné době počet děl pro levou ruku vzrůstal, díla tohoto typu psali i významní skladatelé například Ravel, Hindemith, Prokofjev, Britten, Strauss a mnoho dalších autorů té doby.

Janáčkovo dílo začalo energicky, perlivý tok hudby zajistily technické klavírní pasáže, které se poté proměnily v sólovou melodii. Zaujalo mě umístění klavíru na pódiu, který byl zasazen nikoliv podélně, ale kolmo směrem k obecenstvu, a tak nebylo sólistu při hře vidět. Zřejmě se jednalo o úsporu místa pro orchestr, ale divák tak přišel o vizuální část představení. Kvůli kontaktu sólisty s dirigentem byl klavír zavřený, což sólovému nástroji neprospívalo zejména v jeho výraznějších pasážích. Klavírní part se hezky poslouchal, smyčce přispívaly k zasněnému charakteru hudby. Žestě přidávaly hudbě na expresivitě, melodie příčné flétny se vlnila za klavírního doprovodu. Zvuk klavíru neustále překvapoval různými témbry, tvůrčím modelováním hudebních linií či dechberoucí klavírní technikou, která vyvolala u publika velký obdiv a posléze i mohutný potlesk.

Český spolek pro komorní hudbu – Harmonie českých filharmoniků
9. dubna 2022, 10:30 hodin
Lichtenštejnský palác, Sál Martinů

Program:
Igor Stravinskij: Concertino pro dvanáct nástrojů
Paul Hindemith: Der Schwanendreher, koncert pro violu a malý orchestr
Richard Strauss: Serenáda Es dur pro třináct dechových nástrojů, op. 7
Leoš Janáček: Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor

Účinkující:
Harmonie českých filharmoniků
Pavel Ciprys – viola
Martin Kasík – klavír
Ondřej Vrabec – dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments