Úspěšná skladatelka Chihchun Chi-sun Lee uvedla v Olomouci premiéru skladby Formosan Triptych. Mezi její největší úspěchy patří uvedení jejího Koncertu pro čínskou citeru v Carnegie Hall, koncert na zimních olympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010 nebo koncert na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO.
Atmosféra skladby Formosan Triptych nás okamžitě přenesla do dálných krajů. V první části byla velice výrazně slyšet inspirace hudbou domorodých austronéských kmenů. Za pomocí mikrotonality dosáhla skladatelka silného dramatického výrazu skladby, jakoby se posluchač ocitl přímo u tradičních rituálů kmene Bunun, které byly také pro tuto skladbu inspirací. Ve skladbě byla krásně skloubena vřelá folklorní melodika s výraznými rytmickými prvky. Bicí sekce orchestru byla velmi vytížená, bylo použito až deset bicích nástrojů, z nichž několik bylo tradičních pro oblast Tchaj-wanu. Filharmonici si dokonce ve třetí části skladby „zabubnovali“ na své vlastní nástroje a vytvářeli tak velice plastický a rytmicky zajímavý prožitek.
Druhým číslem programu byl Prokofjevův Klavírní koncert č. 1 Des dur op. 10. Sergej Prokofjev napsal tento virtuózní koncert sám pro sebe a dokonce s ním vyhrál i soutěž Antona Rubinsteina. Sám skladatel považoval koncert za své první zralé a hodnotné dílo, o čemž také vypovídá jeho sebevědomý a majestátní charakter.
Koncert zazněl v provedení předního českého klavíristy Jana Bartoše. Svůj part hrál sólista s obdivuhodnou lehkostí a vtipem, často i ironií typickou pro hudbu Sergeje Prokofjeva. Dokázal úžasně snoubit drsnost některých částí koncertu s jemnou a mystickou náladou ve druhé větě. Jeho soustředěnost a cit pro detail vytvořily z koncertu překrásný zážitek. Orchestr hrál barvitě, bohužel se občas stalo, že nedal klavíru dost prostoru a některé tiché části přehlušil. Obecenstvo odměnilo klavíristu i orchestr silným potleskem a za ten si zasloužilo přídavek v podobě dech beroucího Lístku odvanutého z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku.
Druhou půli večera vyplnila Schubertova Symfonie č. 9 C dur „Velká“ D 944, jedno ze skladatelových nejrozsáhlejších a nejmonumentálnějších děl. Když autor slyšel uvedení Beethovenovy poslední symfonie, natolik ho oslovila, že se odvážil použít i její hudební materiál. Tato symfonie společně se Symfonií h moll „Nedokončenou“ jsou Schubertova poslední symfonická díla, která značí přechod k nastupujícímu romantismu. Snoubí se v nich klasicistní čistota s romantickými náladami. „Velká“ symfonie má velice slavnostní charakter, v některých částech jako bychom se ocitli na tanečním bálu, jindy zase na projížďce čarovným lesem. Kouzelná byla třetí věta, která měla pochodový, ale zároveň hravý a lyrický charakter. Když byla symfonie u konce, mohl vnímavý posluchač mít pocit, že zrovna dočítá dlouhý, ale překrásný román.
