Pražská křižovatka, která se nachází v bývalém kostele sv. Anny, je vyhledávaným prostorem nejen pro svoji nádhernou akustiku. Za vznik tohoto mezinárodního duchovního centra můžeme vděčit Václavu Havlovi. Na jeho popud se prostor kostela plně zrekonstruoval a od roku 2004 se zde konají nejrůznější představení, výstavy, přednášky, diskuze, meditace či koncerty. A právě 31. října, při příležitosti 25. výročí vzniku Česko-německého fondu budoucnosti, zde vystoupilo Collegium 1704 s hostujícím kontratenoristou Benno Schachtnerem.
Slavnostní koncert se tematicky pojil s posláním Česko-německého fondu budoucnosti. Ten původně vznikl za účelem finanční pomoci lidem, kteří byli stiženi nacismem – vězňům koncentračních táborů či lidem nacisty pronásledovaným. Postupem času se však fond rozrostl a svoji činnost rozvinul. V dnešní době se zaměřuje i na kulturní propojení českého a německého prostředí. Finančně podporuje větší i menší projekty a snaží se mezi oběma národy stavět a upevňovat mosty – vzájemné kulturní obohacování je bezpochyby dobrou cestou k prohlubování přátelských vztahů.
Slavnostní zahájení večera trvalo čtyřicet minut. Na plátně jsme viděli a vyslechli videopřání k výročí fondu, mezi jinými jmenujme spisovatelku Kateřinu Tučkovou, která se sama česko-německé tématice věnuje, například ve svém románu Vyhnání Gerty Schnirch. Nechyběla videozdravice od prezidenta Petra Pavla a na pódiu promluvili i ředitelé česko-německého fondu budoucnosti, Petra Ernstberger a Tomáš Jelínek. Je zřejmé, že organizace má za sebou mnoho záslužných projektů. Výpovědi zúčastněných se však poněkud točily ve stejných kruzích.
O to příjemnější bylo, když po slavnostním úvodu na pódium vešlo Collegium 1704, aby uvedlo skladby tří barokních velikánů – J. S. Bacha, J. D. Zelenky a A. Vivaldiho. Proč právě tuto trojici? Na to odpověděl v krátkém a poučném průvodním slově koncertního programu jeho autor Václav Kapsa. Připomenul, že všichni tři skladatelé působili ve stejné době – Vivaldi se narodil v roce 1678, Zelenka jen o rok později, v roce 1679, a Bach roku 1685. A právě poslední zmíněný skladatel, J. S. Bach, se díly Vivaldiho i Zelenky inspiroval. Během svého působení ve Výmaru upravil tehdy osmadvacetiletý Bach mnoho Vivaldiho koncertů pro cembalo či varhany. V pozdějších letech se dostal i k dílům Zelenky, kterému se dnes také přezdívá „český Bach“. Zelenkovo dílo bylo v té době uloženo v archivech drážďanského chóru. Patřilo panovníkovi a nebylo povoleno jej přepisovat ani vydávat. Syn J. S. Bacha, Wilhelm Friedemann Bach, který tou dobou v Drážďanech pracoval, však zákazu nedbal a pro svého otce přepsal Zelenkovo Maginficat.
Jako první zazněla Bachova Orchestrální suita C dur BWV 1066. Je to jeho první orchestrální suita tohoto druhu. Začíná francouzskou ouverturou, na kterou navazují tance courante, gavota, furlana, menuet, bourrée a passepied. Václav Luks, dirigující za cembalem, precizně stmelil orchestr. Hráči skladbu odehráli skvěle. Dynamická škála sahala od nejjemnějších pian až po zvučná forte. Zvlášť vydařené byly části, které v suitě hraje dechové trio – dva hoboje a fagot. Jejich techniky byly precizně artikulované. Tomu jistě dopomohla i akustika Pražské křižovatky, která na rozdíl od jiných kostelů nemá přílišný dozvuk.
Bach později napsal ještě tři takové suity. Dvě z nich – BWV 1067 a 1068 – inspirovaly i Gustava Mahlera. Ten je zčásti upravil pro orchestr, varhany a cembalo (na které během jejich provedení sám hrál).
Po Bachově ouvertuře zaznělo Zelenkovo Lamentatio II pro Die Veneris Sancto ZWV 53/6, šestá a závěrečná část z jeho Lamentací proroka Jeremiáše. Jedná se o zhudebnění části textu Starého zákona, ve kterém zaznívá nářek nad dobytým a zničeným Jeruzalémem. Hostující německý kontratenorista Benno Schachtner zpíval krásně a čistě – jeho nářek nebyl navenek přespříliš emotivní, byl tichý a opravdový. Tím více člověka vnitřně zasáhl.
Celý koncert trval něco málo přes hodinu, přestávka nebyla nutná a díla na sebe navazovala tak přirozeně, že by jim přestávka snad i uškodila. Po instrumentálním úvodu a vokální skladbě zazněl Vivaldiho Koncert g moll RV 156. Krátká, sedmiminutová skladba pro smyčce bez sólisty, v níž zazněly krátké tři věty (Allegro, Adagio a závěrečné Allegro), byla krásným spojovníkem mezi vokálními skladbami – posluchačsky náročným emotivním nářkem Jeremiáše a Vivaldiho lyrickou kantátou Cessate, omai cessate RV 684, která následovala hned po jeho smyčcovém koncertě.
Závěrečná kantáta, v níž se zpívá o nešťastné jednostranné lásce, je psaná v tradičním stylu kantát z přelomu 17. a 18. století. Začíná krátkým orchestrálním ritornelem, navazuje recitativ a árie. Pastýř, nešťastně zamilovaný do Dorilly, postupně dochází k závěru, že jen smrt ho může osvobodit od utrpení, které prožívá. Na rozdíl od Zelenkova nářku nad Jeruzalémem zde bylo možné vidět i slyšet zpěváka Benno Schachtnera ve velmi dramatickém a emotivním rozpoložení. Role láskou zlomeného pastýře se zhostil bravurně a dynamiku a napětí v kantátě dokázal vystavět tak, že na konci árie jako by prolétl prostorem Pražské křižovatky mrazivý vítr. Do něho se ostatně odcházelo hned pár minut poté, co se Collegium 1704 a Benno Schachtner doklaněli za zvučného a upřímného potlesku obecenstva.
Collegium 1704 & Benno Schachtner: Koncert k 25. výročí Česko-německého fondu budoucnosti
31. října 2023, 19:30 hodin
Pražská křižovatka, Praha
Program:
Johann Sebastian Bach: Ouverture C dur BWV 1066
Jan Dismas Zelenka: Lamentatio II pro Die Veneris Sancto
Antonio Vivaldi: Concerto g moll RV 156
Antonio Vivaldi: Cessate, omai cessate RV 684
Účinkující:
Václav Luks – dirigent
Benno Schachtner – kontratenor
Collegium 1704
