Texty Ivana Medka (37)
Medkův text, který vznikal patrně v podzimních měsících roku 1964, spadá do žánru, který se v hudební publicistice objevuje běžně: co bylo a co bude. Žánr je to oblíbený a většinou od něj nic nečekáme, jen pár letmých ohlédnutí a očekávání. Text Ivana Medka je zase jednou laťka, jak se dá tenhle „jednoduchý“ žánr uchopit. Medek začíná zeširoka a zajímavě: i přes (politickou) izolovanost posledního čtvrtstoletí má Praha jako hudební metropole zvláštní postavení, za které děkuje především meziválečnému setkávání kultur. „Skutečně veliká kultura,“ jak píše Medek „nikdy nemůže vyrůst z odloučenosti od světa nebo z velikášského pocitu nadřazenosti jedné kultury nad kulturu druhou.“ A připomíná třeba prvorepublikový talichovský růst České filharmonie v sousedství velkých osobností pražské německé kultury. V roce 1965 – v panujícím politickém i společenském kontextu – to jistě provokovalo.
Podle Medka měla Praha poloviny šedesátých let ještě jednu mimořádnost: kultivované koncertní publikum. Mnoho poučených lidí, kteří si dovedli vybírat a které bavilo hudební výkony srovnávat. Respekt před pražským obecenstvem tak měli i největší umělci včetně Szerynga či Michelangeliho. Taky zajímavé srovnání…
***
Praha vždycky měla mezi evropskými hudebními městy svoje zvláštní postavení a je zajímavé, že ani léta izolace mezi rokem 1939 a nedávnou dobou nedokázala tento charakter zcela změnit. A není to snad jen tím, že se v Praze soustřeďovalo jádro české hudebnosti, ostatně známé i v cizině již od 17. století. Stejně významnou a spíš ještě rozhodující roli v tom hrála léta před první světovou válkou a těsně po ní, kdy docházelo v hlavním městě tehdy mladé Československé republiky k mimořádně zajímavým střetnutím specifických rysů české muzikantské tradice s prvky mezinárodními a v jistém smyslu i kosmopolitními.
Nebude snad na škodu připomenout, že největší léta růstu například České filharmonie na úroveň světového orchestru za Talichova vedení spadají do doby pražského působení Franze Kafky, Werfela, Maxe Broda, do doby slavných premiér oper a symfonických skladeb L. Janáčka, do doby, kdy legendární České kvarteto určovalo český reprodukční sloh na celou generaci dopředu. Rozhodně není zbytečné hovořit o minulosti, pro nás dnes zdánlivě tak vzdálené, už proto, že všechno skutečně kvalitní, co z Prahy i dnes dělá stále světové město, vyrůstá právě z těchto tradic – tj. z jasného vědomí, že skutečně veliká kultura nikdy nemůže vyrůst z odloučenosti od světa nebo z velikášského pocitu nadřazenosti jedné kultury nad kulturu druhou.
Přirozeně že není možné si myslet, že toto vědomí je nějakým obecným majetkem a že není třeba stále znovu jej probojovávat. Ale pro poznání hudebního života v Praze je důležité vědět, že mezi ty, kteří si toho snad často jen v podvědomí nepřestali být vědomi, patří především pražské koncertní a hudební publikum. A toto obecenstvo je nesporně tím hlavním, co napoprvé zaujme každého, kdo do Prahy přijede. Uvážíme-li, že zejména v posledních letech jen sporadicky v Praze vystupují mezinárodní koncertní hvězdy, že české orchestry jsou již dlouho ve své pravidelné práci odkázány takřka výhradně na domácí dirigenty a že se na koncertních pódiích objevují stále stejná jména sólistů a komorních souborů, zůstává otázka, jak je možné, že se v této záplavě koncertů (týdně běžně 10–14) posluchači vůbec orientují a hlavně naplňují sály. A tu i při zcela povrchním pohledu každého musí napadnout, že si posluchači vybírají víc podle toho, co se hraje, než kdo to hraje.
Z nouze, způsobené určitým omezením mezinárodních kulturních styků se tak vlastně stala ctnost, a to ne malá. Dochází přirozeně z těchto důvodů i k určité diferenciaci pražského koncertního obecenstva, které je trochu jiné pro tři týdny mezinárodních hudebních festivalů Pražské jaro (vždycky v květnu a v prvních dnech června) a pro ostatních devět měsíců sezony. Pražské jaro má daleko víc možností dovozu zahraničních umělců a může si dovolit soustředit mezinárodní život do krátkého období, zatímco v sezoně je třeba stále ještě hospodařit více než opatrně. Tohle všechno se nutně musí zdát evropskému posluchači nezvyklé a možná i z ekonomických hledisek nepochopitelné, ale řekli jsme si přece už na začátku, že máme co dělat s městem nezvyklým a zvláštním.
Pro srovnání charakteru koncertního života Prahy s jinými hlavními evropskými městy by snad bylo možno volit třeba tento příklad. Představte si člověka, který má velkou klasickou knihovnu. Přirozeně zděděnou knihovnu, protože velké klasické knihovny se vlastně takřka vždycky jen dědí. A ten člověk má mnoho peněz, takže kupuje stále nové knihy, jak vycházejí, a navíc je obklopen spoustou nových zajímavých časopisů. Co myslíte, má takový člověk čas, aby četl třeba třikrát v životě Dostojevského nebo Danta? Asi sotva. Musí přečíst spoustu nových, zajímavých věcí, které chce znát, aby neměl dojem, že je v něčem společensky pozadu, a ani si neuvědomuje, že se sotva k něčemu z toho po letech vrátí. Ale chudý člověk, který si může koupit knížku jen jednou za čas a za cenu určitých obětí, se vlastně stále vrací a nelze říci, že by mu to bylo ke škodě. Vidíte, zase z nouze ctnost. A v Praze jsou takoví koncertní posluchači. Dovedou jít několikrát za sezonu na koncert Vlachova kvarteta a debatovat o tom, jak tento vynikající soubor hrál svého As dur Dvořáka před dvěma lety a jak jinak, s dokonalým zvukovým vyvážením a hloubkou, jej hraje teď. A to není špatné, protože to už předpokládá posluchače vyspělé a náročné, pro které se hraje dobře, ale také s větší trémou než v kterémkoliv jiném evropském městě. A tato tréma, o které nezakrytě hovoří klavíristé jako Kempff, Michelangeli, houslisté jako Stern a Szeryng atd. je nezbytnou součástí onoho zvláštního napětí v sále, které teprve dává koncertnímu umění tvůrčí charakter.
Další dvě části tohoto textu uveřejníme v následujících pokračováních seriálu
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv
