Hudba v Praze. Rok 1965 (2)

Texty Ivana Medka (38) 

Medkův text z roku 1964 se po úvodní části, v níž charakterizuje to nejzajímavější z hudebního prostředí Prahy (a to v podobě tradice především meziválečného setkávání kultur, protože „skutečně veliká kultura nemůže vyrůst v odloučenosti od světa“), ohlíží za pražskojarním festivalem v roce 1964. Připomíná a hodnotí výkony dirigentů Sawallische a Markevitche s Českou filharmonií (mj. nespokojenost s provedením Beethovenovy Deváté), pražskou premiéru Henzeho kantáty Novae de infinito laudes, debaty nad Lutoslawského aleatorickou kompozicí Benátské hry…
***

Je přirozené a z funkce festivalů Pražské jaro to samo vyplývá, že Pražané měří sezonu dobou od jednoho festivalu k druhému. Teď jsme vlastně právě uprostřed, takže je možné se trochu ohlédnout a připomenout si alespoň některé z pražských zajímavých pořadů a zároveň vyhledat v pražském koncertním kalendáři na první měsíce roku 1965, co se připravuje.

Na posledním Pražském jaru bylo několik nesporných reprodukčních hodnot, prověřených mezinárodně. Především pochopitelně vysoký standard koncertů České filharmonie, na jejíž zvuk si Pražané tak zvykli, že si snad už ani neuvědomí jeho kvality. Přijede-li však takový dirigent, jako je Wolfgang Sawallisch, a zahraje právě v Praze Dvořákovu Symfonii G dur s tak prostou, nerafinovanou a tím ovšem dokonale přesvědčivou hudebností, pak i Česká filharmonie najednou zazní ještě výrazněji a ukáže i širokému okruhu posluchačů to, co čeští hudebníci již dávno vědí nebo tuší, že totiž hlavní klady tohoto nesporně světového orchestru nejsou v tom, co již učinil, ale v tom, co se jakoby skrývá v jeho skoro utajovaných rezervách.Totéž platí o Sawallischově provedení Brahmsových Variací na Haydnovo téma. Naproti tomu určitým zklamáním bylo provedení Beethovenovy IX. symfonie opět s Českou filharmonií a Igorem Markevitchem, který provedl v úvodu tohoto festivalového závěrečného koncertu Stravinského Žalmovou symfonii. Ukázalo se, že Beethovenova IX. je přece jenom stále větší problém než například Svěcení jara. Tady není nic platná virtuozita a dirigentská jistota a přehled, které mohou z mnoha děl udělat velký zážitek. Víc pokory a snahy a porozumění – bez toho se ani s nejdokonalejším orchestrem a sborem nedá Beethoven hrát. Žalmová symfonie byla ovšem vynikající a je navíc zcela nesporné, že dnešní pražské obecenstvo porozumělo poselství, které je v tomto díle skryto, lépe, než by to bylo možné před lety.

Událostí, která na sebe soustředila velký zájem zejména hudebníků, bylo první provedení díla H. Henzeho, o kterém se u nás zatím jen hovořilo. Byla to kantáta Novae de infinito laudes na texty Giordana Bruna. Skladbu provedla Česká filharmonie a Český pěvecký sbor s plzeňským dirigentem Bohumírem Liškou. Ale hlavním mužem, bez kterého by k provedení pravděpodobně vůbec nedošlo, byl sbormistr Českého pěveckého sboru a jeden z nejpovolanějších muzikantů na svém místě – Josef Veselka. Nejen že připravil sbor k perfektnímu, naprosto přesnému a výrazově bohatému výkonu, ale dokázal se v přesložité a mnohde až snad zbytečně komplikované Henzeho partituře obdivuhodně orientovat a usměrnit vlastně celé provedení. Henzeho kantáta patří nesporně k vážným a hlubokým dílům soudobé světové hudby, ovšem k dílům toho druhu, které není možno jen jednou poslechnout a spokojit se se subjektivním „dojmem“. Bylo by třeba dobře ji znát, a proto několikrát zahrát. A to už není snadné a zatím bohužel ani možné.

S podobně velkým zájmem byla očekávána vystoupení Varšavské filharmonie, která za řízení Rowického a Wisłockého provedla vedle tradičního repertoáru Lutosławského Benátské hry. Poprvé v Praze aleatorickou skladbu, přijatou v sále celkem samozřejmě a dlouze diskutovanou po koncertě na chodbách mezi muzikanty, kteří se, jako obvykle v takovém případě, hádali o tom, je-li tato cesta jedině správná nebo ne, jako by vůbec taková hádka a takové věštění budoucnosti mělo kdykoliv v dějinách umění smysl. Druhou, méně horkou premiérou, byly Bairdovy Variace bez tématu.

Skvěle hrál Janigro se svými Záhřebskými sólisty a skutečnost, že dosáhl velkého úspěchu ve městě, kde je stále na pódiu víc než 5 komorních orchestrů, nelze podceňovat. Vynikající byli i koncerty některých sólistů – zejména Gilels a pro Prahu objev: Shura Cherkassky, dále zajímavé provedení Honeggerovy Jany z Arku v katedrále Svatého Víta na Pražském hradě, koncert Českého pěveckého sboru z díla zapomenutého českého renesančního skladatele Kryštofa Haranta z Polžic.

Byla znovu nastudována čtvrttónová opera Aloise Háby Matka, dílo značně výlučného rázu, spojujícího v dosti podivném útvaru kdysi krajní výboj evropské moderny s východomoravským folklorem. Národní divadlo připravovalo pro svůj srpnový zájezd na festival do Edinburku nová nastudování Janáčka; Káťa Kabanová v Praze a ostatně potom i ve Skotsku vyhrála svým hudebním bohatstvím a lyrikou a opera Z mrtvého domu (podle Dostojevského) zase zanechala v posluchačích u nás i venku hluboký dojem, při kterém se mnohým otevíral pohled do vlastní minulosti.I z tohoto velmi krátkého pohledu na Pražské jaro 1964 je jasné, že převládá hodnocení podle výběru děl, jak jsme o něm hovořili při charakteristice celého pražského koncertního života.

Třetí část tohoto textu uveřejníme v následujícím pokračování seriálu
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv, archiv ND/Jaromír Svoboda

Mohlo by vás zajímat