Hudba je víc než zvuk

  1. 1
  2. 2

Barytonista Adrian Eröd zpívá ve Vídeňské státní opeře Prospera v opeře Thomase Adèse The Tempest (Bouře) podle stejnojmenné hry Williama Shakespeara, v koprodukční inscenaci s Metropolitní operou v New Yorku. Předpremiérový rozhovor se zpěvákem pro časopis Die Bühne vedl Peter Blaha.
***

Z Vídně do světa, tak si představoval cestu mladých zpěváků někdejší ředitel Vídeňské státní opery Ioan Holender. S Adrianen Erödem to vyšlo na sto procent. Narodil se ve Vídni, vyrůstal částečně ve Štýrském Hradci a roku 2003 nastoupil ve Státní opeře angažmá. Zde nastudoval role, v nichž už leckde hostoval. Jeho uměleckým domovem však zůstává první vídeňská scéna.

Jste jedním z mála zpěváků, kteří se s vášní a na vysoké úrovni věnují soudobé hudbě. Dalo by se říci, že není divu – váš otec je renomovaný skladatel Iván Eröd. Může za to ale opravdu jen vliv rodiny?

Možná je to skutečně jeden z předpokladů, proč jsem se nikdy nové hudby neděsil, protože jsem s ní vyrůstal. A nejen s otcovou hudbou, on sám si přehrával hudbu řady svých současníků. Chodívali k nám jeho přátelé a kolegové, Heinz Karl Gruber nebo Kurt Schwertschik. Pro mě byl poslech soudobé hudby samozřejmostí. Během studia přistoupilo i vědomé rozhodnutí. Není to pro mě jen potřeba změny, myslím, že my interpreti jsme povinni přivádět soudobou hudbu k posluchačům. To je však možné jen tehdy, když jsme o ní sami přesvědčeni. Když se kdesi uvnitř něco brání takovou hudbu zpívat, přenese se to i na publikum.

Písně svého otce máte v repertoáru, ale nezpíváte je často.

Uvádím bohužel vůbec málo písňových večerů. Písně svého otce zařazuju, ale nemohu to dělat příliš často, musí se celkově do programu hodit. Ale zpívám je velmi rád.

Mnoho zpěváků si stěžuje, že se pořadatelům do písňových recitálů příliš nechce. Čím to je?

Myslím, že kromě Štýrského Hradce je Vídeň asi jediným městem, které ještě nabízí písňové večery v abonomá. V Německu s výjimkou Frankfurtu už nic podobného není. Někde se sice ještě pod názvem písňový večer něco objeví, ale skutečné jsou tak tři, ostatní jsou jakési galakoncerty „hvězd“. Nic proti tomu, jen to není večer písní. Pořadatelé jsou opravdu zdrženlivější. Možná by měla vyjít iniciativa ode mě. Žáci Elisabeth Schwarzkopfové nebo Fischera-Dieskaua to měli v době mých začátků snazší. K těm já ale nepatřím.

Zato patříte ke zpěvákům, kteří pilují slova a deklamaci a věnují se srozumitelnosti textu jako málokdo. Hudba a text u vás tvoří syntézu.

Na tom mi skutečně hodně záleží. Opera není jen krásný zvuk, patří k ní i libreta, a často velmi dobrá. Hudba je přece komponována na text, a ten nemá být překážkou, ale pomáhat vyprávět.

Kladou dirigenti na srozumitelnost důraz? Řekl bych, že důležitá je pro Franze Welsera-Mösta nebo Christiana Thielemanna.

Pro Thielemanna naprosto, pro Welsera-Mösta také, a nesmíme zapomenout na Riccarda Mutiho. Když jsem s ním dělal ve Vídni Figarovu svatbu, piloval s námi v oněch dvou dnech – tehdy se zkoušelo takhle krátce – vlastně jen recitativy, až do nejmenšího detailu. Řekl bych, že dirigentovi, kterému na opeře opravdu záleží, musí záležet také na textu.

Vy jste chtěl být původně hercem, už to prozrazuje zájem o textovou složku.

Hlavně jsem chtěl za každou cenu k divadlu, už když jsem zpíval v dětském sboru v opeře ve Štýrském Hradci. Zpíval jsem vždycky. A když jsem trochu ochutnal činohru, chtěl jsem studovat herectví. Proč jsem tehdy rovnou nepomýšlel na zpěv ani nevím. Až když to s herectvím nedopadlo, jak bych chtěl, přešel jsem na zpěv.

Vaším učitelem byl kromě jiných Walter Berry, ten měl asi zásadní vliv?

Byl úžasný, hudebník v nejlepším slova smyslu. Jednou mu kdosi řekl, že má se svými žáky svatou trpělivost. A on odpověděl: „Vůbec nemám trpělivost, jsem jen paličatý.“ Když chtěl někdo něčeho dosáhnout a on si všiml, že s tím nebo oním žákem by to bylo možné, nepřestal, dokud z něj nedostal, co chtěl. A sám měl velkou praxi, ve vývoji mladého zpěváka je důležité pracovat s lidmi, kteří opravdu vědí, o co jde.

Kariéru jste se nikdy nesnažil uspěchat, vyvíjela se organicky a přirozeně. Na velkou vídeňskou scénu jste přišel, až když jste si vypracoval repertoár v Komorní opeře a v Linci. Je pravda, že jste kdysi odmítl nabídku Ioana Holendera?

Já ji neodmítl. Měl jsem angažmá v Linci a přišel jsem předzpívat do Státní opery. Řekl mi tehdy, když o to stojím, že mě angažuje. Klidně můžu nastoupit. Jenomže to, co mi momentálně může přidělit, nebude zajímavé pro operu ani pro mě, protože to nebude to, co bych chtěl dělat. Poradil mi, abych šel k menšímu divadlu a tam si nastudoval role svého oboru.

Zanedlouho nato bylo volné místo v Lidové opeře a vzali mě tam. A netrvalo dlouho, když mi Holender zavolal. V nové inscenaci Romea a Julie vypadl zpěvák Mercutia a byl jsem naléhavě potřeba. Při oslavě premiéry mi slíbil, že až vyprší moje smlouva v Lidové opeře, chce mě do Státní. A tak se stalo.

A dostal jste ty správné role, Guglielma, Harlekina, Papagena, Valentina, Alberta…

Ano, to byly role pro mě. Fungovalo to ale také proto, že mi Holender důvěřoval a já jemu. Nastoupil jsem v září 2003 a už v listopadu jsem zpíval Lazebníka. Mohlo to také dopadnout špatně, protože to bylo běžné repertoárové představení, což znamenalo bez orchestrální a jevištní zkoušky. Troufl jsem si na to, protože jsem tu roli už třicetkrát zpíval v Linci.

A podobné to bylo s Hrabětem ve Figarovi. Holender se mě zeptal: Půjde to s Mutim na dvě zkoušky? Troufám si na to? Řekl jsem ano, a vyšlo to. Když mi ale oznámil, že budu zpívat Beckmessera – tři roky před plánovanou premiérou – říkal jsem si nejdřív, co ho to napadlo… Teprve když jsem roli začal studovat, zjistil jsem, že měl zase pravdu.

Proč jste pochyboval? Kromě toho, že se ve Vídni tato role většinou obsazuje staršími pány, byl tu především předpoklad vaší skvělé deklamace.

Přiznám se, že jsem Mistry pěvce tehdy tak dobře neznal. Beckmesser pro mě byl role, kterou bych si dokázal představit tak za patnáct let.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat