Hudba vycházela z nitra, plynula jako vánek

Český spolek pro komorní hudbu po Jerusalem Kvartetu vytáhl na doporučení Jiřího Bělohlávka další trumf své jubilejní stodvacáté koncertní sezony ve formě fenomenálního vystoupení dvou partnerů, kteří dali naplněnému sálu Dvořákovy síně lekci komorní hudby a ryzího dokonalého muzicírování. Recenzentovi se již dlouho nestalo, aby nemusel psát o skladatelích, skladbách, jednotlivých větách, technických detailech, ale mohl psát pouze o poetickém zážitku, který oba umělci přenášeli na publikum.Hudba celého večera plynula jako vánek, vycházela z nitra, v exaltovaných momentech přímo sršela emocemi a skladby jako by byly vypravovány přímo skladateli. Přitom se jednalo o vůbec ty nejnáročnější kompozice psané pro violoncello a klavír. Nebo spíše pro klavír a violoncello? Připojil bych se k tomuto druhému Brahmsovu názoru. Skromně bych k jím citovaným sonátám Sergeje Rachmaninova a Fryderyka Chopina přidal ještě sonáty Césara Francka a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Zde jsou klavírní party jedny z nejobtížnějších. Klavírista José Gallardo hrál s naprosto fenomenální klávesovou technikou, decentně, širokým spektrem dynamiky a přitom violoncello nikde nepřehlušil. Dovedl vyčarovat napětí třeba jen na třech tónech, každá měla svůj náboj a ani jedna nebyla stejná. Abych však nepsal pouze o klavíristovi. Ze hry Benedicta Kloecknera vyzařuje radost, lehkost, samozřejmost, hraje bez jakékoli námahy s úsměvem na tváři a s hlavou netisknoucí se k hmatníku. Stálý pohled na klavíristu, natočení doprava a okouzlení hudbou, připomíná vystoupení Jacqueliny du Pré.Jeho nástroj Francesco Ruggieri z roku 1680 (dříve na něj hrál Maurice Gendron) má i díky svému stáří tmavší zvuk, který umělce stejně tak jako akustika Rudolfina inspiroval k hlubokému rozjímání. Každý tón violoncellisty má pohádkovou lehkost a grácii, jeho dokonalou techniku vůbec posluchač nevnímá a je naprostou samozřejmostí. Když oba partneři na závěr koncertu doslova „vystřihnou“ Sarasateho Cikánské melodie a Rachmaninovovu Vokalízu, nechce se znalému publiku Českého spolku pro komorní hudbu domů.Je usazeno do sedadel, v neuvěřitelných pianissimech by bylo slyšet spadnout špendlík a ani nyní moderního „standing ovation“ není potřeba.

Věřím, že si tohoto výkonu povšimne nejen Česká filharmonie, ale třeba i Pražské jaro nebo Dvořákova Praha. V hodnocení recenzenta by bylo správně 200 procent. 100 procent pro violoncellistu a 100 procent pro klavíristu. Zapamatujte si jména: Benedict Kloeckner a José Gallardo!!!

Hodnocení autora recenze: 100 %

Český spolek pro komorní hudbu
Benedict Kloeckner (violoncello)
José Gallardo (klavír)
20. dubna 2015 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
César Franck: Sonáta pro violoncello a klavír a dur
Fryderyk Chopin: Introduction et Polonaise Brilliante, op. 3
Sergej Rachmaninov: Sonáta g moll pro violoncello a klavír, op. 19
přídavky:
Pablo de Saraste: Cikánské melodie
Sergej Rachmaninov: Vokalíza

www.ceskafilharmonie.cz

Foto Zdeněk Chrapek