Hudba zaceluje válečné rány rozděleného světa

Jakmile byla raketová palba odvrácena a situace umožnila obnovení koncertů, byla Izraelská filharmonie zpátky ve fraku a publikum se hrnulo do sálů. Přilétali dirigenti, odhodlaní projevit solidaritu. Semjon Byčkov, šéfdirigent České filharmonie, měl slzy na lících, když dirigoval izraelskou národní hymnu. Gianandrea Noseda z Curyšské opery vedl nejpomalejší Hatikvu, jakou kdo pamatuje – tóny zamrzaly ve vzduchu a on nechal účastníky vyděšeně a ohromeně zírat. Igor Levit se odebral z letiště rovnou do nemocnice, aby tam zahrál na omlácený klavír. Maxim Vengerov si přivezl své Stradivárky.

Univerzitní smyčcové kvarteto hrálo v Tel Avivském muzeu současnou hudbu, zatímco jeho vedoucí truchlila pro svou neteř, která byla držena jako rukojmí v tunelu v Gaze. Dostával jsem zprávy od hudebníků, kteří popisovali nebývalou hloubku svého prožitku. Volal mi rozhlasový moderátor, který se dožadoval rozhovoru o Beethovenovi jako odlehčení. Hudba se zdála v této krizi klíčová, ostatně tak jako již od dávných dob.

26. prosince 1936 se v Tel Avivu konal první orchestrální koncert, jehož účastníci byli Židé, kteří byli na základě Hitlerových dekretů propuštěni z německých orchestrů. Brzy se k nim přidali rakouští, čeští a polští uprchlíci. Za vznikem orchestru stál polský houslista Bronislaw Huberman, kterému se podařilo okouzlit Artura Toscaniniho, aby navštívil Palestinu v době, kterou britští úředníci označovali jako „arabsky povstaleckou“. Na obou stranách šlo o dobře vypočítané riziko.

Toscanini, horlivě podporující oběti fašismu, byl perfekcionista, který hudebníky při zkouškách brutálně týral. Bylo velkou neznámou, jak bude reagovat na otrhanou skupinu uprchlíků v depresi, zbavených majetku. Ukázalo se, že jeho empatie byla natolik bezprostřední, že se následujícího roku vrátil – navzdory britským varováním, že bezpečí mu zaručit nemohou.

Mým oblíbeným příběhem z těchto začátků je zážitek očitého svědka, který se týká Toscaniniho a Hubermanna, které zastihl prudký liják na cestě z Tel Avivu do Jeruzaléma. Odbočili do stanového kibucu a ukryli se v jediné budově s plechovou střechou, ve společné jídelně. Jakmile se rozkřiklo, že Toscanini v chatrči popíjí kávu, přišli k němu kibucníci v modrých monterkách a začali se ho německy vyptávat na metronomická označení v Berliozově Fantastické a Brahmsově První symfonii. „Mimořádná země,“ rozplýval se Toscanini. „V hudbě se vyznají i sedláci.“

Filharmonie, vedená po vzoru kibuců, se vypracovala na přední světové těleso. Každý hráč měl stejná práva a manažer, označovaný též jako „tajemník“, byl povinen umožnit okamžitý přístup do účetních knih každému členovi, který si přál nahlédnout od záznamů. Dirigenti se střídali až do roku 1977, kdy byl titul hudebního ředitele udělen Zubinu Mehtovi, který hráče po dekádu inspiroval. Ten nakonec v roce 2020 předal titul svému chráněnci Lahavu Shanimu, který se narodil v Izraeli.

Imigrační vlny měnily tón a chování orchestru. Vždy bojovná Izraelská filharmonie se stal ještě více nepoddajnou, když v 80. letech zaplavila smyčcovou sekci vlna Rusů. Tato vlna nyní ustoupila generaci domácích hráčů, vyškolených na konzervatořích v Jeruzalémě a Tel Avivu, z nichž mnozí jsou bývalými spolužáky nového hudebního ředitele. Atmosféra je nyní přátelštější a méně paranoidní, což dokládá nedávný odchod dlouholetého generálního tajemníka Aviho Shoshaniho do důchodu. Hraje se lépe, sebevědomí je oprávněnější. Jeden trvalý nedostatek však nelze přehlédnout: Izraelská filharmonie dosud nepřijala svého prvního arabského hudebníka.

Předplatitelské publikum, kde se dříve dědilo sedadlo po tři generace, se zmenšilo v podobné míře jako návštěvnost klasických představení v USA. Stačí však jeden konflikt, aby si publikum připomnělo potřebu živé hudby. A to nejen od národního vlajkonoše. Jeruzalémští symfonikové hráli Mahlerovu Sedmou a Beer Sheva Sinfonietta na frontové linii v Gaze Beethovena.

Nejedná se o útěk nebo přesun. Izraelská opera vzkřísila inscenaci Donizetiho Lucie z Lammermooru z roku 2012, vrcholící šílenou scénou, v níž se Lucie objeví v bílých šatech nasáklých krví a zavraždí svého ženicha. Izraelci si rychle všimli podobnosti s mladými ženami pokrytými krví, které násilníci z Hamásu odvlekli z tanečního festivalu jako rukojmí.

Během představení lidé lapali po dechu, ale nikdo neprotestoval. Sopranistka Hila Fahima, která se narodila v Izraeli, sklidila bouřlivé ovace a režisérka Omer Ben-Seadia, absolventka školy v kibucu, věnovala dílo ženské pozorovací jednotce IDF, která zaplatila krví za přezíravost nejvyššího velení, které jejich varování před útočnými plány Hamásu ignorovalo. Řada diváků odcházela z Donizettiho opery v slzách, protože působila intimně a osobně ve všech ohledech.

Až na jednu výjimku je výsledek války nepředvídatelný. Od izraelských hudebníků i milovníků hudby slýchám, že vztah mezi umělci a publikem opět sílí a že lidé vidí, že hudba je spíše nutností nežli luxusem. Zbytek světa si potřebuje připomenout, co pro nás může hudba udělat, když je ohrožen samotný život, aniž by musel prožívat noční můry v Gaze a Izraeli.