Hudby nemám dost nikdy! Tvrdí Hana Blažíková

V hudbě je tak hodně činorodá, že se člověk diví, jak to všechno vůbec může stihnout, a navíc na takové úrovni. O nejedné z jejích aktivit jste nejspíš také někde už slyšeli, ale je prakticky nemožné pokusit se udělat jejich kompletní výčet a přitom na něco nezapomenout. A tak jsme si pro začátek vzali na pomoc stručný životopis našeho dnešního hosta, (zdaleka nejen) sopranistky Hany Blažíkové.

V Händlově La Resurrezione (Festival de La Chaise-Dieu -foto CLC, Louise Narboni)
 

Ve Francii jste vystupovali s Händlovým Vzkříšením na festivalu v Pontoise. Vaše dojmy? A tenhle festival letos vypadal?
 

Händelovo Vzkříšení zpívám velmi ráda a na každé jeho provedení se těším. Tentokrát nás publikum odměnilo opravdu bouřlivým potleskem vestoje, což samozřejmě potěšilo nás všechny, kteří jsme se na provedení podíleli. Jinak Festival baroque de Pontoise se koná každý rok v září a říjnu. Letos na něm vystoupila řada vynikajících umělců a souborů, jako třeba Pierre Cao, Doulce Mémoire a Ensemble 415. Od roku 2007 se na festivalu objevují i české soubory, vystoupili zde Musica Florea, Collegium Marianum a letos právě Collegium 1704.

V Händlově La Resurrezione (Festival de La Chaise-Dieu -foto CLC, Louise Narboni)
 

Zdá se, že třeba právě Francouzi mají takzvanou starou hudbu daleko raději, než my. Také máte ten dojem? Pokud ano, čím si myslíte, že to hlavně je?
 

Je pravda, že kladný vztah Francouzů ke staré hudbě je hodně „vidět“, souborů zabývajících se předklasickou hudbou ve Francii existuje mnohem více než v České republice. Na druhou stranu je to ale také o dost větší země. Důležité je určitě i to, že ve Francii můžete studovat přímo tzv. starou hudbu a nemusíte se v podstatě dovzdělávat sám jako u nás, čímž vzniká na tomto poli větší konkurence a profesionální prostředí. V naší zemi stále ještě platí, že pokud se chcete věnovat staré hudbě, musíte odjet studovat do zahraničí, protože u nás žádná taková škola není. Samozřejmě vyjma několika vlaštovek, na kterých se ale zrovna zpěv neučí. A určitě svou roli hraje i opravdu dlouhá tradice původní francouzské hudby, která se táhne už od středověku a Francouzi jsou na svou hudbu po právu pyšní.

Tiburtina ensemble
 

Absolvovala jste na pěveckém oddělení Konzervatoře u profesora Kotouče, na kterého je slyšet od řady jeho studentů chválu. V čem si myslíte, že tkví řekněme „tajemství jeho úspěchu“?

Pan profesor Kotouč je především nesmírně trpělivý člověk, který se každému svému studentovi věnuje s láskou a co je nejdůležitější – věří mu. Po každém vystoupení vás pochválí a pak s vámi v ústraní rozebere chyby. Naprostý opak oněch profesorů, kteří své žáky po školních koncertech deptají a ponižují. A o té trpělivosti: Když jsem přišla na Konzervatoř, vzali mě rovnou do čtvrtého ročníku. Ale na prvních hodinách s panem Kotoučem jsme zjistili, že bude nutné začít znovu téměř od začátku. Vedle svých spolužaček, které už dávno zpívaly velké operní árie, jsem se tedy celý rok protloukala „jen“ s Mozartovými písněmi a barokními áriemi…
 

Pan Kotouč má sám blízko ke staré hudbě. Myslíte, že vás to jako jeho žačku hodně ovlivnilo?
 

Musím přiznat, že moje láska ke staré hudbě vznikla už mnohem dříve, než jsem přišla na Konzervatoř, i když samozřejmě pan Kotouč mě svým nadšením pro barokní operu velmi inspiroval. Ráda bych zde zmínila Pavla Jurkoviče, který byl mým učitelem hudby na základní škole a byl to právě on, kdo mi jako první ukázal krásu středověké a renesanční hudby. Když strávíte dětství hraním a zpíváním skladeb z nejstarších evropských pramenů, tak se ta hudba ve vás uhnízdí a stane se pro vás naprosto přirozenou. Dnes je to právě hudba těchto období, ke které mám nejhlubší osobní vztah. Bohužel u nás není mnoho souborů, které se středověké hudbě věnují, ale tato situace se už snad pomalu mění. Jsem třeba členkou vokálního souboru Tiburtina ensemble, který se specializuje na interpretaci gregoriánského chorálu a raného středověkého vícehlasu.
 

Nakolik vás právě tak přece jen poměrně vyhraněná oborová specializace umělecky uspokojuje?

Tady bych se trochu ohradila, moje specializace není zrovna vyhraněná. Je třeba si uvědomit, že mluvíme o období sahajícímu od zhruba dvanáctého století do století osmnáctého, což je nějakých sedm set let. Toto dlouhé období rozhodně není hudebně homogenní, zahrnuje mnoho rozličných druhů od chorálu přes polyfonii až k barokní opeře. Každý z těchto druhů vyžaduje rozdílný interpretační přístup a dokonce i odlišný způsob zpěvu. Rozhodně si nepřipadám, jako bych pořád zpívala to samé, právě naopak.

Tiburtina ensemble
 

Přece jen: Laik by řekl, že interpretace středověké, renesanční a barokní hudby musí být tak trochu nuda. Skutečně vás nelákají skladatelé jiného období?
 

Bohužel povědomí veřejnosti je značně ovlivněno tím, jak byla tato hudba v minulosti provozována. Nebylo úplně jasné, jak k ní interpretačně přistupovat, a tak byla často hrána sterilně, nezáživně a bohužel se jí věnovala především amatérská sdružení. Přitom třeba zrovna pro barokní hudbu je dobrá technika nezbytná a to jak u instrumentalistů, tak u zpěváků. Dnes je situace jiná, například barokní hudba zažívá po Evropě neuvěřitelný boom. Kdo si myslí, že je tato hudba nudná, ať se přijde podívat třeba na koncert Collegia 1704, tam se přesvědčí, že je to hudba naprosto živoucí, strhující a rozhodně dokáže oslovit i dnešního posluchače.
A jestli mě lákají i jiná hudební období? Samozřejmě, vždyť hudba dokáže být krásná ve všech obdobích i formách! K tomu, abych si ji užila, ji nepotřebuji nutně sama interpretovat, můžu si jí třeba jen poslechnout nebo jít na koncert či představení.

A co třeba pravidelnější vystupování v opeře? Nepomýšlela jste na to?

Asi to bude znít zvláštně, ale nepomýšlela. Má to dva důvody: Jednak jsem tzv. staré hudbě zcela propadla a úplně mě umělecky naplňuje, a za druhé na operu prostě nemám hlas. Můj hlas je spíš křehčí a vystupování v opeře mě zatím vždy hlasově přetěžovalo. Člověk se automaticky snaží zpívat stejně nahlas jako ostatní kolegové, kteří byli třeba vybaveni většími hlasy. Orchestr je také větší a jeho zvuk je silnější. Prostě si myslím, že každý by se měl držet svého, nemá cenu dělat něco, o čem předem vím, že to nebude úplně ono. Vždyť operní zpěváci se také nepouštějí do zpěvu polyfonie nebo barokní monodie.

Hrajete taky na harfu. Proč vaše volba padla právě na ni? A kde je vás možno slyšet?

Harfa jako nástroj se mi líbila už od dětství, ale nejvíc mě začala zajímat právě ve chvíli, kdy jsem objevovala středověkou hudbu. Naštěstí právě v této době (bylo mi šestnáct) se v Holešovicích v hudebce otevíralo harfové oddělení, tak jsem tam prostě začala chodit. Brzy jsem přesvědčila svou úžasnou paní učitelku Janu Střížkovou, že na Krumpholze mě neužije, a že bych radši hrála na menší harfu středověk, sefardské písně nebo třeba hudbu keltskou. Začala jsem si vymýšlet vlastní doprovody, spojení zpěvu s doprovodem harfy mi připadalo jako ta nejkrásnější zvuková kombinace, kterou jsem kdy slyšela. Dnes se snažím hrát tak často, jak je to jen možné, bohužel na takový sólový koncert mám čas zhruba jednou do roka. Příprava je časově náročná a k tomu utáhnout takový koncert sama není zrovna jednoduché… Na harfu také hraji v již zmíněném Tiburtina ensemble.

Vystupujete s řadou souborů, zdaleka nejen u nás. Možná to bude pro vás těžké říct, a taky tak trochu nediplomatické, ale přece jen: Na která z těch vystoupení se nejvíc těšíte?
 

Momentálně se nejvíc těším na listopadové turné s Phillipem Herreweghem a jeho Collegiem Vocale Gent. Vždy to cítím jako veliké štěstí, že s tímto člověkem můžu pracovat, je to opravdový umělec, až bych řekla hudební guru. Krásných koncertů v příštím roce mě ale čeká mnoho, zbývá jen doufat ve zdraví, abych si je všechny mohla náležitě užít!

Začala jste také studovat hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Proč? Nemáte snad hudby dost?

Hudby nemám dost nikdy! Bohužel jsem loni v říjnu musela studia zanechat. Byla jsem buď neustále na cestách, nebo jsem někde zkoušela. Ve škole jsem se zrovna dostala do fáze, kdy jsem měla sice už většinu zkoušek hotových, ale bylo třeba zasednout do archivů, knihoven a bádat a bádat. To je ale časově velmi náročné. Zvažovala jsem, jestli několik měsíců vystupovat méně, ale pak mi došlo, že některé nabídky by se už nemusely opakovat. Pořád ale doufám, že se mi tam jednou podaří vrátit a studium dokončit. Na fakultě jsem nicméně strávila čtyři krásné roky a značně jsem si prohloubila své hudební znalosti.

Zbývá vám vůbec čas na něco jiného, než je muzika? Na koníčky? Na soukromý život?

Děkujeme za pěkné povídání a ať ten váš hudební zápřah zvládáte pořád se stejným nadšením a úspěchy!