Hudební kultura po česku

V posledních několika letech v naší zemi, která nemá ani tolik obyvatel jako Bavorsko, vystoupili Berlínská filharmonie (opakovaně), Vídeňská filharmonie (opakovaně), Izraelská filharmonie, London Symphony Orchestra, Petrohradská filharmonie, Academy of St.Martin in the Fields (opakovaně), Staatskapelle Dresden (opakovaně), Anna Netrebko (opakovaně), Rolando Villazón (opakovaně), José Carreras, Plácido Domingo, Jonas Kaufmann,  Cecilia Bartoli (opakovaně), Juan Diego Flórez, Anne-Sophie Mutter (opakovaně), Daniel Barenboim (opakovaně), Zubin Mehta (opakovaně), Edita Gruberová (opakovaně), Gidon Kremer, Murray Perrahia (opakovaně), Joshua Bell, Valerij Gergijev (opakovaně), John Eliot Gardiner (opakovaně), Elīna Garanča, Filarmonica della Scala a další a další umělci z absolutní světové elity. Provincií tedy rozhodně nejsme pro nedostatek velkých umělců na pódiích, ale spíše pro nedostatek vkusu, vychování a úroveň těch, kteří koncerty a festivaly pořádají a spolehlivě tak dokážou i z koncertu těch největších hvězd hudebního nebe udělat provinční taškařici.

Začnu malým testem. Představte si, že se náhle v podvečer ocitnete na parkovišti středně velkého českého města. Je plné lidí postrojených od plavek, přes roztrhané džínsy až po koktejlky. Už dostat se sem je sportovní výkon, protože s ohledem na to, že je právě turistická sezona, tak charakteristicky zapáchající parkovací místa, na kterých se teď namísto automobilů tísní davy lidí včetně vás, město nutně potřebuje a bez nich je v totální dopravní kalamitě, blížící se klinické smrti. Své auto jste tak byli nuceni zaparkovat asi čtyřicet kilometrů odtud. Na konci parkoviště je kovové monstrum připomínající pódium, osvětlené křiklavými růžovo-oranžovými barvami, za které by se nemuseli stydět ani Kočkovi, a na obrovském transparentu vlevo jsou desítky log firem zhruba takového významu, jako jsou Autodíly Franta Kočmíd či Řeznictví u Drahušky. Vpředu jsou dva mikrofony a po stranách obrovské reprobedny. A teď si zkuste tipnout, kde se právě teď nalézáte. Pro zjednodušení vám dám možnosti:

a/ mítink politického sdružení Jihočeské matky
b/ festival dechové hudby, živě přenášený televizní stanicí TV Šlágr
c/ koncert místní rockové kapely Brutal Rock k 60.výročí jejího založení, jako host vystoupí Kamil Střihavka
d/ galakoncert jedné z největších operních hvězd všech dob, na který vstupenky stály v řádu stovek eur

Ano, d/ je správně! Právě se ocitáte na galakoncertě Plácida Dominga v Českém Krumlově. A na onom nevkusném pódiu se navíc náhle namísto očekávaného tenoristy objevuje neméně slavný princ z pohádek našeho dětství – Jan Čenský! Jeho následná řeč by mohla dle mého soudu kandidovat na titul nejtrapnější událost v celých dějinách klasické hudby. (Myslím, že se tomu nevyrovná ani výrok izraelského premiéra – na takovém postu nečekaně hloupého Moše Kacava: „Co si to ten Barenboim vůbec dovoluje, vozit k nám hudbu nacistických skladatelů!“ – „Jakého skladatele máte na mysli, pane premiére?“ – „Třeba Mahler!“) Z Jana Čenského totiž padají takovéto věty, pronášené divadelním, místy až lkavým hlasem: „Ano, přátelé, ano! Byl tu i José Cura, byl tu i Juan Diego Flórez. Ale řekněme si to, přátelé, otevřeně – Plácido Domingo je na světě jenom jeden!“ Vedle něj stojící Jiří Vejvoda to následně monotónním a nevzrušivým hlasem překládá do angličtiny. A vy sedíte na nepohodlné židli na parkovišti a zaplatili jste za to 7.000 Kč. Potom ještě nechá Jan Čenský celé auditorium aplaudovat všem přítomným politikům a dalším “významným osobnostem”. Opravdu je vytleskává jednoho po druhém!!! A samotný koncert? Nemůžete přece po stařičkém Domingovi chtít, aby se přetrhl v prostředí, které mu tady organizátoři uchystali. Navíc, když orchestr hraje bídně a namísto dirigenta Domingo musí některé pasáže dirigovat sám (naštěstí sám výborný dirigent). Utěšilo mne tak jen to, že do programu zařadil mou milovanou árii E lucevan le stelle z Tosky. Jen škoda, že už ji nedokáže zpívat v originální tónině. Drahý Plácido, ani ty věk nezastavíš (to umějí jen kouzelník Čáryfuk a Edita Gruberová). Ale jedno je jisté – tohle sis na stará kolena nezasloužil…

Řečnění na pódiu je vůbec asi tím nejhorším nešvarem českých koncertních síní. Už jste někdy zažili, že by někdo žvanil na pódiu hudebního festivalu v Salcburku? Nebo ve vídeňském Musikverein či v opodál stojící Státní opeře? Pokud by to někdo zkusil, zpacifikovala by ho ihned ochranka a dirigent by mu vzápětí probodl hrdlo smyčcem prvního houslisty. A mohl by to klidně být salcburský starosta nebo prapravnuk Wolfganga Amadea Mozarta. V posledních letech se tento obludný zvyk obvykle objevuje na zahajovacích koncertech hudebních festivalů. Pominu fakt, že na festivalu v Salcburku samozřejmě nemají ani zahajovací, ani závěrečný koncert, prostě je jen jeden první a protože vše v životě má svůj konec, tak jiný je zase poslední.

To u nás na pódium místo dirigenta přikvačí ředitel festivalu a pronese řeč. Samozřejmě v ní děkuje všem spolupracovníkům, sponzorům, uklízečkám, ochráncům zvířat a Svazu bojovníků proti fašismu. Pak, a to bývá ještě horší, se pustí do komentování programu nadcházejícího koncertu a významu interpreta. Pak, a to bývá zase ještě o kousek horší, se pustí do komentování programu i všech ostatních koncertů festivalu, zejména pak těch, u kterých ještě v pokladně zbývá nějak moc neprodaných vstupenek. Strašné, ale nikoli nejhorší. Nejhorší je, když na pódiu řeční moderátor. Ti z vás, kteří společně s námi zažili exposé Jana Čenského v Krumlově, mi dají za pravdu. Také nikdy nezapomenu na to, jak se pochichtávali hudebníci Izraelské filharmonie, když sice půvabná, ale naprosto bezduchá dívenka vyšla na pódium Rudolfina namísto očekávaného Zubina Mehty a dobrou čtvrthodinu vykládala natřískanému sálu, jak významný koncert nás všechny čeká. A samozřejmě došlo i na obligátní (a v jakékoli jiné zemi na západ od nás zcela nepřípustné) vítání přítomných politiků. Svou řeč ta žena zakončila větou:”A přátelé, dámy a pánové, vzácní hosté, teď už přichází na pódium maééstro Zubin Mehtááááá!” A kdyby muzikanti nevstupovali do budovy vchodem pro účinkující z nábřeží, ale hlavním vchodem od sochy velkého Dvořáka, smáli by se asi ještě víc. Na schody stoupající k našemu nejvýznamnějšímu chrámu hudby někdo postavil dva osobní vozy BMW. A nebyli to žádní z opozdilých návštěvníků, kteří občas v nouzi užívají to, čemu já říkám „kreativní parkování“. Bylo to vedení festivalu, které tím chtělo prezentovat produkty jednoho ze svých partnerů. Se skřípěním zubů bych to snad ještě přežil, kdyby jedním z těch vozů bylo legendární BMW Z8 z limitované edice Alpina, kterých se vyrobilo asi dvanáct kusů, a tím druhým roadster téže automobilky z roku 1935. Bohužel ale ty dva vozy byly běžné současné pětsettřicítky, stejným jsme přijeli s mou paní na tento koncert.

Jiného dne jsme se se ženou vypravili do nějakého Bohem zapomenutého kraje na pomezí Čech a Moravy. Jmenovalo se to Javořice, Jevíčkovice, Janovice či nějak podobně. Ba ne – byly to Jaroměřice nad Rokytnou. Měla tu totiž na místním operním festivalu zpívat Kiri Te Kanawa. Upřímně řečeno – ani za mák jsem tomu nevěřil; přišlo mi to stejně pravděpodobné, jako že si Claudia Schiffer vybere jako vysněné místo k životu Horní Počernice. Když jsme dorazili na místo, vše mi dávalo za pravdu. Ubytovali jsme se v nejlepším místním hotelu, nesoucím slibné jméno Opera. Bohužel však název tohoto podniku byl tím jediným, co tu mohlo připomínat civilizovaný svět. Recepci představovala skleněná budka, tedy jakási vrátnice, nikoli nepodobná té z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. A to jsme ještě netušili, že mnoho let staré tatranky, kterými je obloženo okénko na vydávání klíčů, jsou tím jediným, co tu dostanete k snědku po desáté večerní. No jestli tady ubytovali nebohou madam Kiri…

Neubytovali. Bydlela prý v mnohem lepším hotelu asi padesát kilometrů odsud. Ale toho večera ke své smůle opravdu dorazila a zpívala. Asi nikoho nepřekvapí, že pódium z kovových trubek bylo opět obložené logy sponzorů jak chlebíček od Paukertů. A tradičního českého předkoncertního tlachání jsme si také užili od místních politiků i podnikatelů dostatek. Navíc v přímo nelidském zápachu, linoucím se z jediného stánku s občerstvením, který smažil hranolky v tekutině, jejíž jediný decilitr by nejspíš dokázal vyhladit celou jihovýchodní Asii. To nejhorší mělo ale teprve přijít. Kolem osmé večerní opravdu vyšla na pódium Kiri Te Kanawa. Přes svůj věk stále krásná, ušlechtilá, v dokonalé róbě – působila tu asi jako třicetikarátový briliant na kupce hnoje. Zpívala krásně, kultivovaně, i když i ona má už svá nejlepší pěvecká léta logicky za sebou. Zato doprovázející orchestr z Olomouce má svá nejlepší léta asi teprve před sebou. Toho dne hrál totiž tak hrozně, že sólistka musela několik árií dokonce přerušit!!! “We have a small problem,” řekla v jednu chvíli směrem k publiku a syčela na dirigenta jak podrážděná kobra. Jediné, co ji mohlo utěšit, byl fakt, že v mezihrách hrál orchestr snad ještě hůř. Kdyby seděl v publiku Leonard Bernstein a hudebníci spustili svou verzi předehry ke Candidovi, pochybuji, že by měl šanci poznat, že se pokoušejí hrát jeho hudbu. Když skončil oficiální program, dorazil na pódium Peter Dvorský, jeden z organizátorů a garantů celého projektu, s velkou kyticí v ruce. Předal ji Kiri a jemně ji při tom políbil. Konečně – jsou to kolegové, zpívali spolu na významných pódiích, tak proč ne? Jenže za ním se na pódium vrhla celá smečka místních politiků a šéfů firem, a přestože jsem seděl ve třetí řadě, nedokázal jsem vyskočit nahoru, abych zabránil nejhoršímu. Jaký děs zračil se náhle v laních očích nebohé divy, když se na ni postupně vrhlo hned několik upocených chlapíků v oblecích z Teska a botách od Horsta Fuchse. Olizovali ji, oslintávali a dva dokonce uznale poplácávali po zádech. Koncert nakonec definitivně ukončila o pár minut později sama Kiri; jeden místní divák se totiž nepochopitelně usadil během následného přídavku těsně pod pódium a fotil ji s bleskem ze vzdálenosti asi 65 centimetrů, navíc v úhlu, který dámě stojící výše mohl připadat jako pokus o dokumentaci jejího spodního prádla. Nekončícím bleskáním oslněná zpěvačka tedy přerušila líbeznou Pucciniho árii O mio babbino caro z opery Gianni Schicchi, hlesla odevzdaně “I give it up!” a hajdy domů. Doufám, že ctihodná Dame Kiri Te Kanawa opravdu bydlela v lepším hotelu než my. Po tomto zážitku si totiž zasloužila mohutnou porci nejlepšího cognacu, pokud možno i s dávkou LSD. Kdyby totiž bydlela v našem hotelu a objednala si láhev nejdražšího vína, které tu mají, tak jako jsme to učinili my, dostalo by se jí zážitku snad ještě horšího, než jí připravili na pódiu…

Teď z jiného soudku – nedávno jsem se čirou náhodou dozvěděl, kolik vstupenek dostává hlavní sponzor Pražského jara na zahajovací koncert tohoto našeho nejvýznamnějšího hudebního festivalu. Tomu neuvěříte – 600! Ve Vídni by dostal tak možná dva. Je tohle vůbec ještě mecenášství? Uvědomil si někdo ze zainteresovaných, že těch 600 lístků představuje zboží v hodnotě 2.100.000 korun?

Drazí přátelé, vy všichni, kteří se staráte o hudební kulturu v naší zemi, vždyť ono to nechce moc. Stačí dodržovat pár elementárních zásad. Předně – na pódium mají přístup jen vystupující umělci. Vězte, že my všichni, co sedíme v Rudolfinu na koncertě Izraelské filharmonie řízené Zubinem Mehtou, víme, že je to mimořádný koncert. Opravdu nám to nemusíte ještě říkat. Nikdo z nás se tu neocitl náhodou, věřte mi, prosím. Stejně jako všichni dobře víme, že dát dohromady hudební festival je spousta práce spousty lidí. Tak jim proboha poděkujte někde v hospodě a ne na koncertním pódiu. Dále – nepleťte si vy ani vaši partneři mecenášství s prodejem reklamní plochy či vstupenek. To jsou docela odlišné věci. Prezentujte své sponzory třeba v programu koncertu nebo na samotných vstupenkách, ale nemůžete umístit jejich loga na pódium, to je nevkusné. A už vůbec nemůžete stavět auta na schody Rudolfina. To si může dovolit filmový festival ve Varech, ale nikoli hudební festival v Praze. Lidé, kteří si zaplatili vstupné, se nesmějí cítit jako na reklamní akci. A aby bylo jasno – já nejsem proti tomu, aby Plácido Domingo vystupoval v Českém Krumlově. Ale nevěřím, že se v tomhle nádherném městě nedalo najít důstojnější místo, než parkoviště (na kterém se mimochodem opravdu občas konají akce TV Šlágr…). A pokud to Peter Dvorský dokáže zařídit, proč by nakonec nemohla vystoupit Kiri Te Kanawa na jeho operním festivalu v Jaroměřicích? Ale ať má perfektně připravený doprovázející orchestr, jehož úroveň odpovídá jejímu významu. Ať je na místě ochranka, která zabrání místnímu paparazzi otrávit ji natolik, že ukončí koncert. A ti, kteří vstupují s kyticí na pódium po koncertě, ať vědí, co si mohou dovolit a co ne! A to nejsou maličkosti! I vrcholní umělci jsou jen lidé a chceme-li, aby nám předvedli své umění v plném lesku, musíme jim k tomu vytvořit podmínky.

Proč si myslíte, že se agentuře Nachtigall Artists daří přivádět na naše pódia jakékoli operní hvězdy se jí zlíbí? Protože to prostě dělá tak, jak se má. A to není jen o řečnických projevech na pódiu, kterých se na jejích koncertech naštěstí nikdy nedočkáme – to je spousta dalších věcí, díky kterým pěvecká hvězda odjíždí z naší země po všech stránkách s pocitem, že vystupovala ve významné kulturní metropoli a nikoli v Buranově. Pak ráda přijede znovu a když se jí ve světě zeptají, jak bylo v Praze, řekne, že to bylo báječné! Nebo se podívejte na projekty nadačního fondu Bohemian Heritage Fund. Já vím, že zmiňovat na tomto místě fond, který jsem spoluzakládal, léta zasedal v jeho správní radě a dodnes jsem jeho mecenášem, může zavánět sebechválou. Ale opravdu si neumím představit, že prezident fondu Pavel Smutný nechá umístit na pódiu Stavovského divadla logo při Myslivečkově Olimpiade nebo že bude řečnit na témže pódiu před premiérou Věci Makropulos. A mimochodem – ani jako mecenáš tohoto fondu nemám nárok na žádné vstupenky zdarma! A je to tak dobře. Prostě si je zaplatím. Jediné, co je mou výhodou mecenáše, je fakt, že i na beznadějně vyprodaná představení organizovaná či sponzorovaná fondem, je vždycky seženu. A také – pokud se po koncertě koná třeba večeře s hlavní hvězdou večera, mohu se jí s mou paní zúčastnit. Ale i tu večeři si zaplatíme a také je to dobře. Peníze, které věnujeme fondu, mají jít na kulturní projekty a ne na večeře mecenášů.

Pro vás, kteří organizujete koncerty či festivaly v menších městech, mám jednu radu. Zajeďte se podívat na hudební festival v rakouském Grafeneggu a rázem uvidíte, jak to má vypadat. A všímejte si všeho – cateringu, prezentace sponzorů, kvality a designu tiskovin, servisu, který tu mají umělci, a tak podobně. (Navíc – festival se koná v sezóně sivena alpského, takže si na povzbuzení mysli dejte tuhle skvělou rybu se sklenkou zdejšího neméně skvělého Rieslingu). A pro vás, kteří tvoříte hudební projekty v mé rodné Praze, mám jen jeden povzdech: doufám, že se nedočkám doby, kdy tohle báječné město bude mít kulturně společenský statut náhorních plošin v Botswaně…