Hudebník, kantor, vlastenec i sebevrah. Před 250 lety se narodil Jakub Jan Ryba

Trvalý věhlas mu zajistila zejména Česká mše vánoční, která svou zpěvností a něhou osvětluje svátky na konci roku i téměř 220 let od svého vzniku. A to i přesto, že si ji její autor, skladatel, učitel a básník Jakub Jan Ryba, kterému osud vyměřil jen devětačtyřicet let, nijak zvlášť necenil. Jeden z nejvýznamnějších představitelů české kantorské hudby přelomu osmnáctého a devatenáctého století má na svém kontě velice rozsáhlou a žánrově rozmanitou tvorbu čítající na 1.100 kompozic, která však zůstává stranou všeobecného zájmu. Ryba se narodil před 250 lety, 26. října 1765, v Přešticích na Plzeňsku.

I když je nyní Ryba vnímán zejména jako hudební skladatel, on sám spatřoval smysl svého života v pedagogické činnosti. Do výuky zaváděl moderní prvky, snažil se děti přivést od bezduchého memorování k přemýšlení, v osvícenském duchu se z nich snažil vychovat řádné občany a vštěpoval jim i základní hygienické návyky. A kromě kantorství a komponování se zabýval hudební teorií, udržoval styky s první generací českých vlastenců a byl jedním z prvních autorů pro děti a mládež.

Ryba, který byl pokřtěn jako Jakub Šimon, se narodil v Přešticích, kde byl jeho otec učitelským pomocníkem. Už v dětství, které prožil v Nepomuku, projevil hudební nadání (hrál na klavír, housle i varhany) a připravoval se na hudebnickou profesi v některém hudebním centru. Od roku 1780 studoval s pomocí svého strýce v Praze piaristické gymnázium v Panské ulici, po jeho ukončení v roce 1785 filozofii (zaujal ho především Seneca, Voltaire či Rousseau).

V roce 1786 se stal pomocným učitelem v Mníšku pod Brdy a pak od svých dvaadvaceti let v únoru 1788 působil až do smrti jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem. V červenci 1790 se oženil s Annou Laglerovou (1769–1823), dcerou rožmitálského purkrabího, se kterou měl třináct dětí.

Ve svých třiceti letech napsal svou první a poslední ryze českou mši Hej, mistře!, která poprvé zazněla v rožmitálském kostele na Vánoce v roce 1796. V první polovině devatenáctého století, kdy se podle historiků hrála hlavně na kůrech venkovských kostelů, Rybova mše prakticky zlidověla, ve dvacátém století prošla renesancí, tiskem byla poprvé vydána v roce 1930.

Páteří Rybova díla je hudba církevní, jež vznikala z praktické potřeby rožmitálského kůru a z povinností vyplývajících z funkce jeho ředitele. Vedle toho složil řadu dalších skladeb, které rozsahem, obsazením i náročností překročily hranice možností Rybova působiště (skladby pro plzeňský či svatohorský kůr). Z velice rozsáhlého díla (na 1.100 skladeb) se však dodnes zachovala pouze část, v případě hudby církevní okolo 400 skladeb, z hudby světské pouze nepatrné torzo.

Ryba kupříkladu složil cyklus církevních skladeb Cursus sacro-harmonicus či oratorium Stabat mater, za které byl v roce 1805 vyznamenán čestným občanstvím města Plzně. Technicky náročný je jeho houslový a violoncellový koncert, napsal třeba i dva kvartety pro flétnu, housle, violu a violoncello.

Napsal a zároveň zhudebnil i několik cyklů básní a písní pro děti a mládež, zhudebňoval i básně první generace českých obrozeneckých básníků, například Antonína Puchmajera, Šebestiána Hněvkovského a Vojtěcha Nejedlého, s nimiž jako aktivní vlastenec udržoval kontakty.

Významná byla i jeho činnost na poli hudební teorie. Byl autorem prvního moderního česky psaného teoretického spisu o hudbě Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnému z roku 1817, v níž se jako první pokusil vytvořit české hudební názvosloví.

V Rožmitále ovšem zažíval i trápení způsobená kupříkladu konflikty s církevními a vrchnostenskými nadřízenými a názorovou zaostalostí okolí, údajně se též potýkal s finančními problémy.

Nadaný hudebník ukončil svůj život sebevraždou 8. dubna 1815 v lese u obce Voltuš, kde si břitvou prořízl průdušnici a krční tepnu. Vedle něj ležel svazek děl Senekových. Dříve se uvádělo, že byl u Ryby nalezen dopis, v němž líčil, že se mu zošklivil „tento ošemetný svět země“; list, který je dnes znám jen z opisů, je ale nejspíš podvrh.

Podle některých zpráv byl poslední kapkou pro Rybovo rozhodnutí skoncovat s životem fakt, že rožmitálský farář pravděpodobně ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které byly tou dobou rozladěny, v žalostném stavu a dle Ryby potřebovaly důkladnou opravu.

Jako sebevrah byl Ryba pochován na zrušeném morovém hřbitově a teprve po čtyřiceti letech spočinul na rožmitálském hřbitově. Na místě jeho smrti postavili v roce 1854 lesní dělníci malý kamenný křížek, v roce 1933 byl však doplněn kamennou mohylou, která zde stojí dosud.

Ze třinácti dětí se dospělosti dožilo sedm, největší kariéry dosáhl syn Josef Arnošt Ryba, který se stal profesorem očního lékařství na pražské univerzitě a v letech 1847-1849 byl děkanem lékařské fakulty.