Huelgas Ensemble a jeho melancholický Josquin Desprez na Pražském jaru
Paul Van Nevel je jednou z průkopnických osobností na poli staré hudby (jako výkonný umělec i jako badatel), která inspiruje další umělce a soubory nejen svou erudicí, především pokud jde o hudbu franko-vlámských skladatelů, ale i způsobem prezentace této hudby. Má řadu následovníků a podobně zaměřených souborů, jako je Huelgas ensemble, přibývá. V této souvislosti lze jistě zmínit i Vojtěcha Semeráda, jenž spolupracoval s Huelgas Ensemble jako zpěvák, a jeho Cappellu Marianu. Její koncert spojující vokální díla Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic s hudbou orientu (v podání souboru Constantinople), rovněž konaný v kostele sv. Anny – Pražské křižovatce, ostatně letošní ročník 1. června uzavře.
Huelgas Ensemble nezavítal do České republiky poprvé. V roce 2005 vystoupil v Třebíči s hudbou vlámských skladatelů na festivalu Concentus Moraviae. O dva roky později soubor prezentoval na Pražském jaru program z díla Cipriana De Rore, skladatele o tři generace mladšího, který podobně jako Josquin Desprez strávil značnou část života v Itálii. Naposledy v Praze Huelgas Ensemble v roce 2017 v rámci koncertní řady staré hudby FOK připomenul 450 let od narození Claudia Monteverdiho hudbou tohoto skladatele a jeho současníků.
Již z tohoto výčtu je zřejmé, že těžištěm umělecké práce souboru, je především hudba renesance, samotný název souboru ovšem odkazuje ke stejnojmennému španělskému klášteru a tam nalezenému rukopisu, jenž je významným pramenem hudby z 12.–14. století. V bohaté diskografii a koncertní historii souboru nalezneme tedy i repertoár doby středověku. Pro pražský koncert si soubor nicméně vybral program z motet, částí mší a chansonů jednoho ze svých emblematických autorů – mistra kontrapunktu Josquina Desprez (cca 1450–1521) – u příležitosti pětistého výročí od jeho úmrtí. Jedinou výjimkou bylo Sanctus a Benedictus z „parodické“ mše německého skladatele 16. století Ludwiga Dasera na motivy Josquinova vrcholného šestihlasého moteta Praeter rerum seriem, jež v programu také zaznělo.
Soubor, čítající na pražském koncertě deset zpěváků, protentokrát, patrně i kvůli přítomnosti kamer, nezvolil své typické kruhové rozestavení (tedy částečně zády k publiku), které podtrhuje komorní až intimní charakter hudby tohoto druhu a umožňuje zpěvákům cítit se více „spolu“. Místo toho pěvci mezi sebou udržovali „hygienické“ rozestupy a v různě početných sestavách pozice často měnili (koncert tak například zahájili ve dvou řadách na vyvýšeném pódiu a pod ním, poslední skladbu pak zazpívali v širokém půlkruhu). Právě větší vzdálenost od sebe a přítomnost kamer s pojezdy jistotě a soustředění některých účinkujících asi příliš neprospěly.
Tato vytříbená, ale na mnoha místech pro posluchače transparentní hudba na zpěváky klade značné nároky, pokud jde o zklidnění, bezchybnou intonaci, uvolněnou tvorbu tónu a precizní vokály. Mikrofony zde „analyticky“ odhalí každé drobné zakolísání. Těch ale nebylo zas až tak mnoho. I členům tak význačného souboru může v současné situaci trochu chybět koncertní praxe. Že se při několikaminutové vokální skladbě trochu pohne ladění a projeví se to případně v souzvuku (viz chanson La plus de plus, podobně Praeter rerum seriem), to se prostě někdy stává i špičkovým tělesům. Celkově ale prezentace souboru samozřejmě byla velice profesionální. Paul Van Nevel řídil jako sbormistr zpěváky úspornými gesty a se strohým výrazem ve tváři, a ti jej s důvěrou následovali. Zajímavým interpretačním detailem, který mohl překvapit, byla dobová „francouzská“ výslovnost latiny (Josquin Desprez strávil závěr života v Condé-sur-l’Escaut v dnešní severní Francii).
Program měl vcelku jednotný (pro někoho možná až jednotvárný) melancholický, zklidněný ráz, snad až na trochu rozverně působící chanson Et trop penser. Jeho atmosféru podtrhovalo i postupné zšeřování. Jak ale mohli v takových světelných podmínkách umělci vidět ke konci koncertu do not, to mi není úplně jasné.
Režie koncertu byla celkově poměrně citlivá. Koncert měl i tentokrát svého průvodce, jímž byl uhlazeně, ale poněkud nepřirozeně působící a superlativy až příliš hýřící Jan Sklenář, jinak člen souboru Divadla v Dlouhé a zpěvák. Ten se zhostil i předtočeného rozhovoru s Paulem Van Nevelem, z něhož bylo patrné, že tento belgický badatel, umělec a bonviván (je mj. znám svojí oblibou doutníků) je velice charismatickou osobností a o skladateli a jeho díle by dovedl poutavě hovořit hodiny.
Trochu škoda bylo, že na stránkách festivalu nebyly dostupné texty s překlady. Mohlo by to napomoci pochopení dramaturgické linky koncertu. V tomto směru si zaslouží zmínku zejména předposlední skladba Dulces exuviae, jež čerpá z textu Vergiliovy Aeneidy a je Dídóninou lamentací, spíše však smířením s osudem. Je tak svého druhu závětí, což byl i titul koncertu. Pokud jde ale o hudbu samotnou, té se posluchačům tohoto zhruba sedmdesátiminutového koncertu dostalo do sytosti. Každopádně je třeba především ocenit, že vedení Pražského jara Huelgas Ensemble do Prahy opět pozvalo.
Hodnocení autora recenze: 80%
Pražské jaro
„Polyfonní závěť Josquina Desprez“
Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka
15. května 2020, 20:00 hodin
(Koncert je dostupný na YouTube kanále festivalu.)
Cantus: Maria Valdmaa, Sabine Lutzenberger, Helen Cassano
Tenor: Olivier Coiffet, Achim Schulz, Paul Bentley-Agnell, Loïc Paulin, Matthew Vine
Bas: Tim Scott Whiteley, Guillaume Olry
Dirigent: Paul Van Nevel
Program:
Josquin Desprez: Inviolata, integra et casta es Maria
Josquin Desprez: Comment peult avoir joye
Josquin Desprez: Missa “L’homme armé”: Agnus Dei
Josquin Desprez: Ut Phoebi radiis
Josquin Desprez: Et trop penser
Josquin Desprez: Praeter rerum seriem
Ludwig Daser: Missa “Praeter rerum seriem”: Sanctus
Josquin Desprez: La plus des plus
Josquin Desprez: Dulces exuviae
Josquin Desprez: Missa “Maheur me bat”: Agnus Dei
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
